Ministerstvo náhod - 5

5.
     Michal se k odpovědi dostal až další den. Měl totiž tolik práce, že se ke čtení soukromého e-mailu dřív nedostal. Řešil totiž jeden urgentní spis. Byl tak urgentní, že s ním přiběhl rychlý posel, doběhl celý udýchaný, a prý, tohle se musí řešit opravdu hned. Občas se to stávalo. To už Michal poznal, že takových věcí je třeba zbavit se co nejrychleji. A s takovými věcmi bylo třeba nakládat obezřetně. Bývají to někdy dost výbušné věci. Na jednom odloučeném pracovišti odboru pro prevenci došlo nedávno k výbuchu, museli kvůli tomu volat statika. Rozhodl, že se budova bude muset zbourat. O vzniklý stavební prostor se prý už zajímá developer, který je stálým sponzorem strany NASRAT. Dokonce se zdá, že se o ten prostor zajímal už před výbuchem. Je pozoruhodné, jak se některé informace šíří rychle. Naštěstí ve spise nic výbušného nebylo. Byla to žádost o schválení mimořádné odměny náměstkovi, který měl být odvolán pod tlakem médií. Televize Šťoura na něho vytáhla, že je vyučený prodavač, a že zfalšoval nejen diplom z vysoké školy, ale i maturitní vysvědčení. K tomu se ještě přidala bývalá manželka, které televizi řekla, že neumí ani psát. Je pravda, říkal si Michal, že jeho podpis do tvaru písmene X byl trochu zvláštní. Televize Blaf se to snažila zachránit prohlášením ministra, že náměstek má na všechno lidi. Michalovi bylo na první pohled jasné, že odměny nejsou v jeho gesci, a tak strčil spis do ohnivzdorné krabice a pelášil s tím na spisovnu. Tam už byli zvyklí na leccos a spis si bez řečí převzali. To byl včera den, řekl si Michal u snídaně. Ale dnes mám na psaní čas. A šel psát.

Ahoj Leo,
    jsem rád, že tě psaní baví. Člověk by měl uplatnit svůj talent. A každý má nějaký, to mi věř. Jsme zvyklí dělat jen to, co je nutné. A volný čas tráví lidé často u televize. Taková ztráta času. Tolik kanálů, a přitom všechny ústí do jedné žumpy. Nebo z ní vytékají? Vlastně je to jedno. Vždyť je takových věcí, kde může člověk tvořit.
    Co se týče zrušení ministerstva, to šlo do ztracena. Teď jsem si vzpomněl, že jsem tu předloni měl podobnou kauzu. Přišel k nám dopis z tehdy čerstvě zřízeného Ministerstva pro evidenci statistik. Chtěli doložit, že ministerstvo existuje. Neměli ho totiž v evidenci ministerstev. Bylo to tehdy hrozné, nevěděli, jaký papír by chtěli, fakta je nezajímala, zákon taky ne. Pak se na dlouho odmlčeli. Už jsem si myslel, že mám pokoj, ale odehrála se tam jakási reorganizační změna, potřebovali prý sloučit tři odbory, aby z jiného mohli udělat tři, aby počet odborů zůstal zachován. A tak to dostal na starosti jiný referent. Tomu stačilo čestné prohlášení uklízečky. Ani nevadilo, že je Ukrajinka a neumí česky. Tak zatím ahoj, musím jít něco dělat. Spisy se mi pěkně kupí. Zatím na vrch dosáhnu, ale nerad bych si půjčoval štafle.
Míša

    Lea si přečetla zprávu během chvíle. Měla totiž od rána pocit, že jí Michal musí každou chvíli napsat, a tak se každou chvíli dívala do pošty. Blbé bylo, že ten pocit měla posední dobou pořád. Takový pocit, že by se něco mělo stát, je pěkně otravná věc, říkala si. Ale co nadělám s pocity. Stejně jako s myšlenkami. Krouží hlavou pořád dokola. Možná nevědí, kudy ven. Je tam tma a žádná pořádná díra. Pustila si uklidňující hudbu. Myšlenky odplynuly na jejích vlnách. A pocity také. Měla bych jít taky něco dělat, řekla si, a podívala na stůl vedle sebe. Stoh spisů se povážlivě kymácel. To nebylo radno podceňovat, říkala si. Jeden obzvláště málo výkonný kolega to podcenil a spisy ho zasypaly. Zůstal v jejich závalu jako horník. Naštěstí bylo krátce před obědem, a tak ho našla kolegyně, která s ním chodí mimo jiné na oběd. Musela přivolat pomoc. Byl chudák trochu přidušený a měl lehký otřes mozku, což se projevilo tím, že se chtěl hned vrhnout do práce. Kolegyně si ho pak odvedla na oběd, a když se za dvě hodiny vrátili, byl už úplně v pořádku. Dokonce se zdálo, že má výbornou náladu. A kolegyně taky. Asi měli něco opravdu lahodného.
    Je zajímavé, řekla si Lea, jak se Ministerstvem náhod šíří informace. Ať už o tom, že náměstkyně je ministrova milenka, nebo o tom, že kolegyně ze sousedního odboru skončila v blázinci, natož o různých milostných pletkách. Zdálo se jí, že některé osoby mají šíření informací jako hlavní náplň práce, nebo minimálně jako koníček. A je zajímavé, jak ta tichá pošta funguje. Jeden kolega si například pořídil obří dogu. A po ministerstvu se říkalo, že má doma slona. Jiný kolega měl milenku a říkalo se o něm, že má doma harém. Taková hloupost, kdo by to uživil. No nic, ať si to užijí, drby jsou staré jako lidstvo samo.
    Lea prolistovala spisy. Jeden lehce doutnal. Aha, na ten se musí podívat, tady začíná hořet termín. Bylo to připomínkové řízení. To je taková ministerská specialita. Ministerstvo je totiž svět pro sebe. Zákonům se tu říká vnější předpisy. Ty se používají jen tehdy, když se někdo opravdu naštve a dá ministerstvo k soudu. Jinak se ministerstvo řídí vlastními předpisy. Soudy většinou ministerstvo prohraje. Zpravidla proto, že nějaký vnitřní předpis nebyl v souladu se zákonem. Soudy nemají pro ministerská specifika pochopení. Dalo by se říct, že si neuvědomují celospolečenský význam ministerstev, když připustí, aby se s nimi soudil kdejaký obyčejný, dalo by se říct mizerný občan, a ještě ke všemu mu dají za pravdu. Zdá se, že mají soudy se vzpurnými občany nějaký pakt. Nějaký pakt, který má prsty až do sněmovny a potají tam protlačí zákony, které ministerstvům škodí. Ministři bohužel nemají dost času chodit do sněmovny, aby takové mizerné zákony včas zarazili.