Ministerstvo náhod - 8

Anotace: poslední díl povídky

8.
     Lea s Michalem seděli v lavici a připadali si jako žáci ve škole, když do učebny vstoupila lektorka. Byla to zvláštní žena. Zdála se být duchem nepřítomna. Byla oblečena poněkud nedbale a na nose měla velké brýle. Měla zvláštně dívčí vzezření. Usmála se s výrazem učitelky v mateřské škole. „Dobrý den“, promluvila nečekaně podmanivým hlasem. „Jsem ráda, že jste si vybrali právě můj kurz“, dodala a široce se usmála. „Naše mysl mluví slovy, víte, ale duše, duše zní. Zní mnoha tóny. Slova matou. Záleží na tónu, jakým řeknete slovo, jako třeba děkuji nebo mám tě rád. Všimněte si toho, jak důležitý je tón hlasu, když mluvíte. To zní skrze slova vaše duše.“ Lektorka na chvíli zmlkla. V prostoru nastalo ticho. Všichni soustředěně poslouchali. „Možná cítíte ten soulad mezi námi“, pokračovala po chvíli lektorka a zatvářila se šibalsky. „Všichni jste se naladili na mou duši, která zní skrze má slova. Jsme souladní. Ale jděte do nějaké třídy ve škole, když to žáky nebaví. To ticho tam je úplně jiné. Duše neznějí, jsou stočeny do klubíčka nebo napjaté jako drát.“ Lektorka přešla učebnu, rozmáchla se rukama a pokračovala: „Teď si možná říkáte, to je sice pěkné, ale co já s tím. Lidé si totiž myslí, že naladění duše, tedy pokud si ho vůbec všimnou, je něco, co se jim děje. Nálady přicházejí a odcházejí. Ano, jistě si myslíte, a máte pravdu, že si lze přeci přivodit dobrou náladu krásným zážitkem, ať už si pod tím představíme cokoli, že“, krátce se zasmála a pokračovala: „Ve skutečnosti je to tak, že k naladění duší nic nepotřebujeme. Naučím vás naladit svou duši tak, aby zněla krásně. A pak, až si to osvojíte, naučím vás, jak souznít. Duše souzní, jsme-li s někým souladným. Já vás však naučím, jak být souznít s každým, kdo je k tomu otevřený. Je však třeba nejdřív poznat, kdo s vámi souznít chce a kdo ne. Pak by to byla ztráta energie.“ „Jestli nemáte dotazy, můžeme začít“, řekla po krátké odmlce. Nikdo nic neříkal, a tak pokračovala: „Teď se prosím klidně posaďte, zavřete oči a lehce dýchejte. Zajisté jste už slyšeli o meditaci a možná ji i sami provozujete. Meditací člověk zklidňuje mysl. Klid, to je základní tónina duše. Tam začneme. A půjdeme výš a výš, až ke štěstí. Až kam vás to bude bavit.“
     „Tedy, to jsem nečekala“, řekla uznale Lea, když šli po ulici, „to bylo opravdu parádní, viď?“ „To tedy jo“, pokýval hlavou zamyšleně Michal. „Vzal jsem si její vizitku. Vede kurzy pro pokročilé, i opakovací kurzy. Možná se to bude hodit.“ „Ano“, odpověděla Lea, „není vlastně až tak důležité, jaký život žiješ, ale jak ho prožíváš. Lidé na bohatém Západě nejsou o nic šťastnější než na chudém Východě. Staráme se o své postavení ve světě, o své zdraví, ale o duši? Možná je nejvyšší čas se o ni začít starat.“ „To určitě, řekl Michal, „právě proto je podle mého dobré tvořit, to co tě baví. Tím duši naplňuješ. A když jsme u toho, píšeš teď nějakou povídku?“ Lea se tajemně usmála: „Právě se chystám napsat povídku o nás a našem bláznivém světě. Bude se jmenovat Ministerstvo náhod.“ Začínalo poprchávat. Po zvlhlých kolejích přijížděla tramvaj. Zrovna ta, na kterou Michal čekal. „Těším se, až mi ji pošleš. Měj se pěkně, Leo“, řekl Michal a nastoupil do zadního vozu. Lea na zastávce osaměla. Byl pošmourný den a šaty jí pomalu vlhly, ale v duši jí bylo krásně. Až přijde domů, začne psát svůj nový příběh.