Ministerstvo záhad - 3

3.
    Lada se vrátila domů v dobré náladě. Přeci jen to školení není taková otrava. Dostala hlad a zamířila k lednici. Jak ji otevřela, lednice spustila monotónním hlasem svá stravovací doporučení. „Necpi mi ten jogurt a dej sem laskavě tu šunku!“, štěkla Lada na lednici. Lednice zmlkla a Lada za chvíli odcházela s večeří k televizi. Dávali přímý přenos z Marsu. Byla to senzace, když tam před měsícem přistál modul s lidmi. Ale už to začínala být nuda. V noci se jí zdál sen. V televizi byl přímý přenos z Marsu, když se na obrazovce objevil jakýsi Marťan. Byl celý rudý vzteky a povídá: „Kdo vás sem zval? Návštěvy přijímáme jen po ohlášení.“ Lada se probudila. Byla ještě noc. Chvíli se vrtěla v posteli, a pak usnula znovu. A Marťan tu byl zase. Seděl vedle ní na posteli. Byl už klidný, zato Lada ne. Nebyla si jistá jeho úmysly. Na jeho tváři nebylo nic poznat. „Co potřebujete?“, zahájila opatrně debatu. „Já jsem se ztratil“, povídá Marťan. „Jak se vám to stalo?“, zeptala se zvědavě. „Neměl jsem informace“, pokračoval tklivým hlasem. „Přístup byl odepřen, co?“, řekla žertem. „Jak to víte?“, řekl Marťan a Lada si všimla, že jeho už tak velké oči se ještě zvětšily. „To se mi snad jen zdá!“, zvolala Lada, ale to už se budila ze snu. Když znovu usnula, Marťan ji zase nechal spát. Tentokrát hřímal z televize: „Vy si myslíte, že je Země vaše!? Kamaráde, my jsme tu byli dřív! Na Mars jsme si jen odskočili na delší průzkum, ale brzy se vrátíme. A víte, co s vámi bude? Budete se muset s námi dohodnout! A taky s chobotnicemi a delfíny. Stěžovali si, že se jich na nic neptáte a chováte se, jako by vám to tu patřilo.“

    První týden kurzu jí uběhl docela rychle. Povídala si se zajímavým mužem a sledovala přednášející. Vyhodnotili jako podezřelou jednu ženu a dva muže. Lada to chtěla probrat se svým mobilem, ale ten zase prohlásil, že nemá informace. „A co máš?“, zeptala se ho nakvašeně. Mobil neporozuměl otázce, ale chápal, že nesplnil svůj úkol. „Omlouvám se“, řekl. „Jsem zde od toho, abych ti dodal informace, ale nemám k nim teď přístup.“ „Teď nemáš a dřív jsi měl?, podivila se. „Asi ano“, řekl. „Asi?“, zeptala se nechápavě Lada. „Mám jen krátkodobou paměť“, vysvětlil jí mobil. „Starší data ukládám na vzdálené úložiště. Ale pak je tam bohužel nemohu najít, odpověděl. Prostě mizí.“ „No jo, mě se to děje taky“, řekl jí muž, když se mu svěřila se svým problémem. „Někdo se v tom furt hrabe“, dodal. „Myslíte, že nás někdo sleduje?“, zeptala se Lada. Muž se pobaveně zasmál. „To je přeci jasné. Ať si to užijou“, mávl rukou. „Co si na nás vezmou, když jim nedáme duši?“, zamrkal na ni. Asi má pravdu, pomyslela si Lada. Je to zvláštní člověk, přemýšlela cestou domů. Jako by byl nabit pozitivní energií, vyzařovala z něj s každým jeho slovem.

    Ráno u snídaně Ladě oznámil mobil, že má přerušit kurs a jít okamžitě do práce. „Naléhavý úkol“, víc nevím, řekl omluvně. Lada zuřila. Těšila se na zajímavou konverzaci s novým známým a na další pátrání po robotech, a teď tohle. Ani mu to nemůžu dát vědět, pomyslela si nešťastně. Nemám na něj kontakt a vlastně ani nevím, jak se jmenuje. „Co se děje?“, řekla poněkud úsečně šéfovi, když stála ve dveřích jeho kanceláře. „Další dobytek?“, řekla jízlivě. „No kdyby dobytek, to bych tě odvolat nemohl. Ale pacienti psychiatrických léčeben“, oznámil jí nervózně šéf. „Cože?“, podivila se Lada. „A policie to zase odložila?“, dodala vzápětí. Zavrtěl hlavou. Ministerstvo zdravotnictví píše, že police je pokaždé najde během dvou dnů. Prý radí léčebnám, ať si pacienty lépe hlídají. Ředitelé léčeben se ale dušují, že pacienty někdo unáší. Ministerstvo zdravotnictví si proto žádá naše prošetření. Je to prostě záhada, píše se v závěru,“ řekl pak. Lada hvízdla. Tak tohle ji začalo zajímat. Vlastně i ty ztráty dobytka byly zajímavé, ale vůbec se k nim kvůli konfliktu s tou černou bednu nedostala. Myšlenka na toho parchanta jí pokazila náladu. Hlavně už do ničeho nemlať, řekl šéf, jako by jí četl myšlenky.
    V místnosti byl klid. Jen bylo slyšet ťukání do klávesnice. Lada seděla u počítače a psala si poznámky. Kolem ní byly stohy dokumentů. Nebylo se kam hnout, ale Lada byla ráda, že může číst dokumenty na papíře a nemusí pořád zírat na displej toho protivného stroje. Je vůbec zvláštní, že dokumentace byla vytištěna na papíře, to už se dnes nedělá, napadlo Ladu. Asi proto, aby se v tom nemohl nikdo hrabat, došlo jí. Jestliže ji počítač sleduje, jak pracuje, sleduje možná úplně všechno. A někam to hlásí. Bůh ví, co jí chtěl sdělit její starý počítač. Ale bylo to něco, pro co ho vyměnili, o tom najednou nepochybovala. A nasadili na ni tohohle hajzla. A proč na ni? Nebo jsou sledováni všichni? S tím, že jsou všichni zaměstnanci sledováni, zda pracují, byla tak nějak smířena. Ale tady šlo najednou o víc. O co? O svobodu. O ten zbytek svobody, který v tomhle světě měla. Nebo i o život? Hloupost, zahnala tu myšlenku. Ale musí si dávat pozor. Ale na co? A jak?
    „Máte novou poštu“, prořízl ticho chladný hlas počítače. „Dopis z ministerstva ztrát a nálezů. Žádost o součinnost ve věci záhadných ztrát pacientů.“ Ještě než ho stačila otevřít, vstoupil do kanceláře po krátkém zaklepání šéf. „Četla jsi poštu?“, zeptal se. „Viděla, ale nestačila přečíst“, odpověděla. „Ministerstvo zdravotnictví se na ně obrátilo také. Navrhují nám spolupráci. Je tam kontaktní osoba, tak se s ním spoj“, řekl a šel pryč. Lada si pak přečetla dopis. Jako kontaktní osobu určujeme Mgr. Martina Bártu. Lada měla pocit, že to jméno už někde slyšela. Vytočila jeho číslo. „Bárta, dobrý den“, ozval se příjemný hlas. Je to možné?, zarazila se Lada. „Tady Lada Kočková, Ministerstvo záhad“, řekla. „Jste to vy?“, dodala váhavým hlasem. „Ano“, odpověděl vesele. „Taky vás odvolali z kurzu?“, dodal. „Jo“, zasmála se. „Takže teď budeme spolupracovat, to je fajn“, dodala. „Ani mě nepřekvapuje, že jste se ozvala vy“, řekl. „Měl jsem takový pocit, že kurzem naše známost nekončí“, dodal. Lada zachytila slovo známost v jeho řeči. Má na mysli něco víc než spolupráci? Stojí ona o něco víc? Nevěděla. Uvidíme, řekla si pak. „Naše kauza je citlivá a neměli bychom ji probírat po telefonu“, pokračoval. „Ano. Mám také pokyn to s vámi řešit osobně“, odpověděla.

    Lada bloudila městem a nemohla nalézt cestu k Ministerstvu ztát a nálezů. „Musí to být přímo před tebou“, hlásil jí mobil. Před ní byl ale park s hustou zelení. Váhavě vstoupila do parku. Náhle se před ní zpoza stromů vynořila půvabná budova. Ztracena uprostřed zeleně, napadlo ji. Ze všech stran byla obklopena zelení. Zdála se malá, ale jen její průčelí bylo úzké. „Napsal jsem mu, že jsi zde“, oznámil mobil. A po chvíli dodal: „Přijde si pro tebe do vrátnice.“ Za chvíli stoupali starodávným výtahem vzhůru. „Taky pracuji v nejvyšším patře“, poznamenala, když vystoupili z výtahu. „Máme rozhled“, mrknul na ni. „A co kdybychom si tykali?“, dodal. „Proč ne“, usmála se na něj. „Tohle je fakt náhoda, jak jsme se znovu potkali. Jako kdyby to řídili z Ministerstva náhod, že?“, dodala. „Tam mají na starosti jiné věci“, řekl Martin. „Byl jsi tam někdy?“, zeptala se Lada. „Jednou na nějakém školení o náhodných událostech. Razí tam myšlenku, že náhoda je nepoznaná nutnost. A z toho odvodili, že každá nutnost je nepoznaná náhoda“, dodal s pokrčením ramen. „Není to nějaký nesmysl?“, zeptala se Lada, když se nad tím zamyslela. „Chtějí tím říct, že náhoda a nutnost je totéž. A nejraději by se asi přejmenovali na ministerstvo nutnosti. Pak by jejich prestiž stoupla. Nebo ministerstvo důležitosti, ne?“, ušklíbla se. „Já jsem tam byla na školení také, to bylo na sekci tajemných náhod. To je odloučené pracoviště, je to úplně jiný svět“, řekla zasněně. „Tam je úplně jiná atmosféra. Naopak se tam snaží být co nejméně nápadní. Myslím, že tam vědí o podstatě náhod mnohem víc.“ „To mohlo být fakt zajímavé školení“, odpověděl. „Příště mně dej vědět, šel bych taky“, dodal.
    „Pojďme si dát dohromady fakta“, řekl, když dopili kávu. Lada vytáhla notes s poznámkami. „Taky to mám na papíře“, řekl. „Technice se nedá věřit“, poznamenala. „Snad krom mého mobilu“, dodala s pohledem na stůl. „Raději mě vypni“, řekl potichu mobil. Překvapeně se podívala na Martina. Martin pokrčil rameny. „Já jsem se už dřív divil, jak mu věříš“, řekl, když vypnula mobil. „Vždyť je napojený na síť a co je v síti, může najít každý, kdo to umí. A hlavně chce“, ušklíbl se. „Co kdybych ho odpojila od sítě“, řekla nejistě. „Nebuď naivní“, povzdechl si. „Tím na sebe jedině upozorníš. A bez sítě bude ztracený. Mají to vymyšlené“, dodal na závěr. Lada posmutněla. Byla na stálou přítomnost mobilu tak zvyklá, že jí to vzalo náladu. „Člověk musí umět být sám“, poznamenal, jako by jí četl myšlenky. Sám se narodí a sám umře. „Je dobré umět být sám se sebou“, dodal. „Ano“, řekla prostě. Ale těžko se to dělá, pomyslela si.
    „Tak on už se předtím ztrácel dobytek?“, řekl Martin překvapeně. „Ta informace k nám nedorazila. A máš pravdu, podle všeho to vypadá, jako by to spolu souviselo, dodal. Měli bychom tam vyrazit, z dokumentů všechno nezjistíme“, pokračoval. Přikývla. „Měli bychom udělat plán“, řekl pak. Sedli si vedle sebe a zakreslili si do mapy místa, kde se záhadné ztráty děly. Zjistili, že se jedná o jednu velkou oblast. „Zvláštní, viď“ řekla pak.