Na autobusové zastávce stála skupinka šesti lidí. Vévodila jim podsaditá žena s pronikavým hlasem a kaštanovými vlasy.
„Zdeňku,” povídá, „máš tu tašku? Né abys jí tady nechal. To by se bezdomovci sakra poměli!”
Zdeněk pokývl hlavou, odfoukl dým z cigarety, oklepl popel a ujistil se, že tašku má u nohy. Kouř se vodorovně odvlnil pod nos čekající dívce ve slamáku, s červenými rukavičkami.
“Kampak jedete?” Ptala se zvědavě žena s kaštanovými vlasy čekajících.
Lidé neochotně cosi bručeli, kromě jedné dámy v lodičkách. Ta se pronikavě smála, očima hltala vysokého muže s kapucí, pohledem hladila jeho zadek. Netušila, že to samé potkalo Zdeňka. Nemohl spustit oči z její zadnice. Boky se masitě vlnily v úzké sukni, půlky se nezávisle na sobě klepaly jako sulc unisono se smíchem.
Konečně přijel autobus. Zastávka se vyprázdnila za zvučného hlasu smějící se ženy. A když se konečně rozhostilo ticho, opřelo se o zářivě zelenou tašku na zemi. Oběti lidského živočišna.
Já tuhle zapomněla v autobusu chodecké hůlky, jen nevím zda jsem oběť živočišna :-)
27.05.2023 19:15:59 | básněnka
To bych tak neřekla:-) spíše duše v tu chvíli měla převahu nad rozumem:-)
29.06.2023 17:12:44 | Anděl
Prima počtení - takové lidské postřehy já můžu*
27.05.2023 12:40:28 | šerý
Děkuji Šerý...jsi milý:-)
29.06.2023 17:13:00 | Anděl
Andělinko, prosím, přicházej častěji*** :-D*
27.05.2023 08:50:08 | Frr