Další příhody Zin a Mladého Šamana

Anotace: pokračování povídky Tajemství šamanů

Moji milí posluchači, posledně jsem vám vylíčila pád létacího stroje nebešťanů, v němž jsme si dali se Zilem, Mladým Šamanem, náš první polibek. Avšak z milostného opojení jsme byli velmi brzy vytrženi hlasitým skřípotem, jak se nezemský stroj začal hýbat a klesat po větvích. Kvapně jsme ho opustili, seskákali ze stromu dolů a spěchali do našeho přiděleného obydlí, kde Mladý Šaman ihned usedl ke svému tajemnému zařízení a začal pracovat na zhotovení falešného důkazu o Arvově a Helině smrti.
Až pozdě večer mě zavolal a na svítící ploše přístroje mi předvedl obrázek jakoby zhotovený z výšky: vlnící se hladinu moře a na ní dno převržené loďky. Těsně pod hladinou se nejasně rýsovaly i dva menší předměty, snad lidská těla. Ukázala jsem na ně a řekla:
„Ale když se člověk utopí, padne přece na dno!“
„Ano,“ odpověděl Zil, „ale po nějaké době se zase vynoří. Já se v tom moc nevyznám, ale vsaď se, že princ Džun se v tom nevyzná vůbec.“
Ráno Zil poslal fámula pro prince. Já jejich setkání skrytě pozorovala z vedlejší místnosti.
Princ brzy dorazil a poněkud otráveně spustil:
„Proč mě, ty havraní vejce, obtěžuješ a neráčil ses dostavit ke mně?“
„Promiň, ctěný princi, ale to, co ti chci ukázat, je možné jen zde, na mých zařízeních. Tak tedy, se svými fámuly jsem objevil v lese létající stroj nebešťanů a podařilo se mi s ním vzlétnout do vzduchu. Možná už o tom víš od svých lidí, kteří si toho mohli všimnout, každopádně to vyvolalo veliký rozruch. Nad mořem, až za hranicí, kam rybáři smějí plout, jsem spatřil převržený člun a zbytky toho, co bývalo dvěma lidmi. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o Arva a Hel, kteří se snažili uprchnout před strašným osudem za hranici známého světa, ale nezvládli to a skončili svůj život ve vlnách oceánu. Poté, co jsem sejmul obraz jejich konce, přestal létající stroj pracovat a já se s ním zřítil do lesa a málem jsem si srazil vaz. Chceš se na ten stroj podívat?“
„Až jindy, to má čas. Svůj úkol jsme splnili a teď se honem vraťme do otcovského paláce, ať už jsme pryč z téhle řiti světa, kde mají ohavná jídla a stejně ohavné ženské,“pravil princ zhnuseně a odešel dát příkaz k balení a okamžitému odchodu.
Po zpáteční cestě jsme se se Zilem často líbali a objímali, ale bolest pohmožděnin a nedostatek soukromí způsobily, že jsme nepokročili nikam dál. Já jsem také často přemýšlela, zda by se zjevení domnělých bohů nedalo využít k zákazu každoročních obětí krásných dívek, a Zil slíbil, že na to s otcem zavede řeč.
Po návratu do sídla Nejvyššího Šamana mě Digo zavedl do malého domku v zahradách, doufám, že do jiného, než v kterém trávily své poslední dny vybrané oběti, nechal mi tam nanosit spoustu jídla, krásných šatů a dalších příjemných věcí a nakonec přivedl dívku o něco mladší než já jako mou osobní služebnou. Jmenovala se Kipa a měla milou, poněkud tupou tvář. Pochlubila se, že Digo je její strýc. Zprvu jsem si myslela, že moc rozumu nepobrala, ale později jsem si své první dojmy opravila a vzala ji na milost, protože se ukázala jako velice užitečná.
Zil za mnou přišel hned prvního večera. S rozechvěním jsem očekávala jeho něžnosti, ale nedočkala jsem se ničeho, co bych už neznala. Nakonec se Zil vyvinul z mé náruče a se slovy „Promiň“ překotně zmizel. Zůstala jsem zaskočená a rozkolísaná, ale nakonec jsem své zklamání zaspala.
Druhého dne ke mně Kipa uvedla skvostně oděnou dívku nebo spíš mladou ženu s útlým pasem, bujnými ňadry a bujnými tmavými kadeřemi, vinoucími se okolo její krásné tváře. Dívka se autoritativně zeptala:
„Ty jsi Zin z Rodu Krysy?“
„Ano.“
„Já jsem Nila, sestra Mladého Šamana. Souložili jste?“
Úplně mi vyrazila dech, zůstala jsem stát s otevřenými ústy a jen jsem na ni zírala. Ona si však přesto vyčetla odpověď z mých očí. A vzdychla:
„Myslela jsem si to.“
Poté sáhla do váčku u pasu a vylovila hranatou černou krabičku, z níž se náhle ozval ostrý mužský hlas. Brzy jsem pochopila, že jde o monolog Nejvyššího Šamana, který vedl ke svému synovi.
„…už jsem vyložil tak, že bohové schvalují způsob, kterým jsme vyřešili ostudné porušení našich posvátných zvyků. Synu, lidé se nás musí bát. Protože kde je strach, tam je i moc. Dobře si to zapamatuj! A to tvé další přání … Ze všech mých dětí jste se dospělosti dožili jen ty a tvá sestra. Nila odmítla stát se královou společnicí, sice by byla až patnáctá v pořadí, ale přece jen – král! To už sakra něco znamená! A ty teď přijdeš s přáním oženit se s dívkou z Rodu Krysy! Krysy!!! Bohové, proč mě tak trestáte! Navíc jsi zničil jediný létající stroj, o kterém víme!
„O Kryse bych byl možná, možná ochoten uvažovat, jedině kdybys zjistil, jak přesně se Arvovi podařilo oklamat všechny naše bezpečností síly, ale to už je zřejmě nemožné.
Poslyš, my potřebujeme posilovat svou moc svazky s vlivnými, vysoce postavenými rody. Proto jsem na pozítří pozval dvacet milých dívek z těchto rodů, abys jim zatančil tanec ptáka kičé a vybral si mezi nimi svou vyvolenou.“
Hlas z krabičky utichl a Nila řekla:
„Můj mladší bratříček má křehkou, delikátní dušičku, kterou by otec mohl snadno zlomit. Naštěstí my ženy máme tu svou kouzelnou věcičku, a když ho seznámíš s tou tvojí, může odolat. Umíš číst?“
„Trochu ano.“
„Tady jsem ti přinesla pro poučení Svitek rajských plodů.“
Nila mi vrazila do rukou pergamenový svitek a a potutelným úsměvem na plných rtech odkráčela.
Nechápala jsem, proč nám chce pomáhat, co to hraje za hru. Ledaže by ji vedla láska k bratrovi?“
A tanec ptáka kičé ve vznešeném domě, to není zcela obvyklé. Abyste rozuměli i vy, kteří možná pocházíte z cizích krajů, v naší zemi mají příslušníci tří nejnižších rodů povinnost oženit se či vdát nejpozději do dvaceti let věku. Myslím, že to nařízení vzniklo proto, aby si mocní zajistili dostatek pracovních sil. Pokud se to nějaké dívce nebo mladíkovi nepodaří, přicházejí na výroční jarní trh, aby se seznámili a našli si partnera. Mladíci posilnění pálenkou začnou tančit, předvádějí tokání posvátného ptáka kičé a stále směleji dorážejí na přítomné dívky, které nakonec také strhnou do tance. Kdo i po tomto rituálu zůstane nezadaný, tomu určí partnera místní šamani.
Pochopila jsem, že mé štěstí visí na vlásku, proto jsem rozvinula svitek a dala se do prohlížení výmluvných obrázků, doprovázených krátkými popisky, které ukazovaly vše, co spolu dva lidé rozdílného pohlaví mohou dělat, když se oddají svým milostným touhám.
Večer přišel Zil značně nervózní:
„Otec mě chce dobře oženit a pro vybrané dívky mám tančit jako pták kičé. To bude šílený průšvih! Taneční mistr je ze mě nešťastný,“ vzdychal Mladý Šaman.
„Netrap se tím tolik a polož se tady, zkusím tě namasírovat. Prý to pomáhá,“ řekla jsem konejšivě a ukázala na rohož pokrytou jemnou dekou.
Zil se poslušně uložil a já začala masírovat jeho pěkná štíhlá záda, chvíli jemně, chvíli důrazněji. Zil se opravdu uvolnil, spokojeně zamručel a když už se zdálo, že usne, pobídla jsem ho:
„A teď se otoč!“
Ve večerním přítmí jsem hladila jeho hruď a zvolna se posouvala níž. Zil začal opětovat mé laskání a mise uložená mi jeho sestrou tak byla záhy velmi příjemně splněna.
„Byl jsem tvůj první?“ zeptal se Mladý Šaman ostýchavě.
„Jistě.“
„Já jen, že mi připadáš tak … tak odvážná.“
„To díky tvé sestře. Dnes mi donesla jeden zajímavý svitek.“
„Nila? A svitek? TEN svitek?“ podivil se Zil a šibalsky se pousmál. „Vlastně jsem si vždycky přál pár věcí z něj vyzkoušet.“
A tak jsme zkoušeli až dlouho do noci…

Nadešel dne tance ptáka kičé.
„Tak ráda bych ho viděla,“ vzdychla jsem.
„Ale to můžeš,“ řekla Kipa, „vznešené dámy z paláce budou tu slávu jistě pozorovat z galerie velkého sálu. Dovedu tě tam.“
A nejenže mě Kipa dovedla na místo, ale ještě předtím mě oděla do krásných šatů a z mých vlasů vytvořila cosi jako pyramidu ozdobenou perlami.
Ve velkém sále seděl na nízkém pódiu Nejvyšší Šaman v plné černé kráse, obklopený svými fámuly a vznešenými otci pozvaných dívek. Dívky seděly na protilehlém pódiu, a protože je Nejvyšší Šaman vybíral ne podle krásy, ale podle postavení a významu jejich rodů, předpokládám, že aspoň některé z nich byly docela obyčejné, což však úspěšně maskovaly nádhernými šaty, účesy a šperky, takže jejich skupinka připomínala hnízdiště pestrobarevných rajek.
Obě skupiny měly před sebou stolky s bohatým pohoštěním. Když muži dojedli, rozdal jim Nejvyšší Šaman Posvátný kouř v dlouhých dýmkách. Vzduch brzy zhoustl a nasytil se zvláštní trávovou vůní. Tehdy jsem vystoupala na galerii v pozadí sálu a snažila se mezi vyšňořenými dámami zůstat nenápadná. Než si mě začaly všímat, ozvaly se naštěstí píšťaly a bubny a do prostoru mezi pódii vskočil Mladý Šaman. Měl plášť, masku a péřovou korunu, nyní však nikoli černé, ale zelenozlaté, v barvách ptáka kičé. Zvolna se začal točit, rozvírat „křídla“, natřásat se a hudrovat jako opravdový kičé. Taneční mistr si svůj plat vskutku zasloužil! Rytmus se stále zrychloval, až Zil v konečném vzepětí odhodil plášť a zůstal hrdě vzpřímený v haleně a kalhotách tak těsných, že mu je snad museli zašít přímo na tělo.
„Óóóó,“ vydaly všechny dámy obdivný povzdech.
Muži kolem Nejvyššího Šamana pokračovali v rozjařeném hovoru, zatímco dívky ani nedutaly, až jedna z nich, ta nejodvážnější, se zvedla a začala kolem Mladého Šamana kroužit. Nato honem povstaly i ostatní, udělaly řadu a Mladý Šaman se kolem nich proplétal a možná se pokusil i o konverzaci.
Sešla jsem z galerie a zamířila k východu, kde jsem se málem srazila s Nejvyšším Šamanem.
„Krásná dívko, z kterého pak jsi rodu?“ oslovil mě.
„Eeé…. z Rodu Kajmana,“ zablekotala jsem.
„Připomínáš mi mou první lásku,“pravil Nejvyšší Šaman. Pod jeho maskou jsem zahlédla jeho oči, ne tmavé jako oči jeho syna, ale šedé, takže bylo dobře vidět, že má zorničky velké jako talíře.
„Mohla bys mě po slavnosti vyhledat, co říkáš,“ zazubil se na mě rádoby svůdně. Já jen něco zahuhlala a vrhla se do řady tanečnic.
„U všech bohů, Zin,“ řekla Mladý Šaman zděšeně, když se ke mně dostal.
„Mluvila jsem s tvým otcem,“ pověděla jsem mu při další otáčce.
Zil jen zasyčel:
„U bohů, zmiz odsud!“ a já vypadla.

Dalšího dne po poledni přišel Zil do mého skromného příbytku a začal:
„To od tebe bylo velmi neopatrné! Kdo ví, co by se stalo, kdyby tě odhalili.“
„Náhodou, tvůj otec je docela milý pán, když požije,“ poškádlila jsem ho. „ A kterápak se stane tvou šťastnou chotí?“
„Všechny jsou mi ukradené!“ vybuchl Zil. „Pro nás snad ještě není vše ztracené, jen kdybych odhalil záhadu útěku Arva a Hel! Ale to se mi nemůže podařit,“ dodal zkroušeně.
„Poslyš, znáš příběhy pana Bystrého Oka?“
„Ne, myslím, že ne.“
„Jsou to povídačky, které se vyprávějí mezi prostým lidem. Nikdo neví, jestli pan Bystré Oko opravdu žil nebo jestli si ho někdo vymyslel, každopádně prý pocházel z Rodu Kočky a odhalil i ty nejzáhadnější zločiny, a to pouze silou svého myšlení. A my se, Zile, taky zkusíme tak zamyslet. Tedy: mohli Arv a Hel utíkat v přestrojení?“
„Nepravděpodobné. Král i Nejvyšší Šaman mají všude své zvědy, těm by asi neunikli.“
„A co kdyby se někde ukryli a prchali by, až by největší pátrání pominulo?“
„Ne. Nestihli by pak přejít severní hory a navíc se ještě spřátelit s tamními lidmi. Ledaže by uměli létat. Ale poslyš,“ vyskočil Zil, „babička pana Gera, Arvova otce, pocházela z našeho rodu. Co když si s sebou do manželství přinesla něco nezemského? Hned se půjdu pana Gera zeptat,“ pravil Zil dychtivě a kvapně odběhl.
Za nějakou dobu se však vrátil a tvářil se zklamaně:
„Bušili jsme na bránu Gerovy vily, ale nikdo nám neotevřel.“
„A ty se divíš? Po tom všem, co mu vaše šamanstvo provedlo? Předpokládám, že jsi šel v plné parádě a s fámuly.“
„Ano.“
„Zítra tam půjdeme sami dva, vezmeme s sebou jen Diga a Kipu, a oblečeme se jako … třeba jako pán a paní z Rodu Kajmana.“
„Ale to uvidí mou tvář,“ pravil Zil polekaně.
„Když ti to tak vadí, vezmi si nějakou menší masku, ale jen ne černou.“

Druhý den jsme tedy vyrazili k sídlu pana Gera a Digo nás ohlásil jako pana a paní z Rodu Kajmana.
Pan Ger nás přijal ve vkusné, vzdušné místnosti vyzdobené četnými rostlinami v pestrobarevných keramických květináčích. Sotva jsme usedli na nízká sedátka, Zil spustil naplno:
„Pane Gere, neseme ti dobrou zprávu. Tvůj syn Arv žije.“
Pan Ger zalapal po dechu a v jeho tváři se vystřídala celá škála barev, od sinalé až po rudou. Vypadalo to, že se na místě složí, proto jsem se konejšivě ozvala:
„Pane Gere, je to pravda. A jak jsme se to dověděli? Tento mladý muž není z Rodu Kajmana, nýbrž z Rodu Havrana. Je to Mladý Šaman.“
Pan Ger nabyl vzezření sopky před výbuchem, proto jsem rychle pokračovala:
„Pokud jsi nedávno zaslechl o zjevení bohů, byl to mimozemský létající stroj, ve kterém jsem seděla s Mladým Šamanem, a za severními horami jsme z výšky ve vesnici divochů na vlastní oči viděli Arva i s Hel, oba živé a zdravé a snad i spokojené.“
Pan Ger na mě chvíli mlčky poulil oči a pak povídá:
„Já tě znám. Ty jsi Zin z Rodu Krysy?“
„Ano.“
„V první chvíli jsem tě nepoznal. Vypadáš jako vznešená paní.“
A pak že šaty nedělají člověka, pomyslela jsem si a dodala:
„Z pochopitelných důvodů si musíš nechat naši zprávu pro sebe. Nesmíš ji nikomu říct, leda snad jen své ženě -“
„ - pokud umí držet jazyk za zuby,“ dodal Mladý Šaman. „Možná, že někdy v budoucnu, až celý ten rozruch utichne a až jim věk trochu změní tváře, se navrátí zpět do naší země. Pane Gere, mě by jen zajímalo, jak se jim podařilo tak snadno uprchnout, a nevyzvídám proto, aby byl někdo potrestán, ale čistě jen kvůli sobě, protože bude-li celá věc objasněna, dá mi snad otec svolení, abych spojil svůj osud s touto půvabnou, milou dívkou. Věřím, že se mi podaří celou věc zařídit tak, aby nebylo pochyb o smrti uprchlíků, zkrátka: aby se jaguár nažral a jelen zůstal celý.“
Zil se odmlčel, také pan Ger nic neříkal, proto Mladému Šamanovi nezbylo než pokračovat:
„Není ve vaší rodině nějaká věc, nějaké zvláštní zařízení, které se k vám dostalo s vaší babičkou a které by mohlo Arvovi a Hel pomoci uprchnout?“
Pan Ger se mimoděk poškrábal na nose a pravil:
„Vlastně ano, něco takového by tady mohlo být. Pojďte!“ a osobně nás vedl svou malebnou zahradou až na samý její konec, kde se obklopena plevelem zvolna rozpadala jakási chátrající kůlna s širokými vraty. Pan Ger je rázným trhnutím otevřel dokořán, ale uvnitř bylo prázdno. Překvapeně vydechl:
„Je to pryč! On s tím nikdo neuměl zacházet, ale Arvovi se asi podařilo dát to do chodu.“
Nezbylo nám než zdvořile poděkovat a odporoučet se. Pan Ger s námi šel až k vstupním vratům, a ačkoliv nám slovně za dobrou zprávu nepoděkoval, tvářil se nyní téměř přívětivě a uvolněně, jako by mu z plecí spadl těžký balvan.
„Teď víme, po čem pátrat,“ řekl Zil po zpáteční cestě. „Podle rozměrů té kůlny to nebylo nic velkého a asi se to nedokázalo vznést až do oblak. Pokud tím ale cestovali v noci, žádné velké naděje si nedělám.“
„Vždycky ale někdo bdí: noční strážci, nespavci, všetečné stařeny, co jsou pořád vyloženy v oknech.“
„Tak tedy vyrazíme severní silnicí a budeme se vyptávat bydlících okolo.“

Mladý Šaman dostal od svého otce svolení vydat se na pátrací výpravu. Náš průvod byl tentokrát mnohem skromnější než cesta s princem Džunem. Kupodivu se k nám přidala i Nila, která prohlásila, že chce také poznávat svou zem. Vzala si s sebou jen dvě komorné a jakési tři poskoky, takže nám nebyla přítěží. Nevím, jestli to došlo Zilovi, ale já jsem si brzy všimla, že cílem jejího poznávání byl především urostlý Digo, kterému vůbec nevadilo být objevován krásnou dívkou.
„Konečně jsme pryč z paláce, beztak už se tam připravuje nějaká další dívka na oběť,“ řekla jsem Zilovi smutně.
„Ale dokud se to netýkalo tvé kamarádky, nevadilo ti to,“ řekl Zil trochu tázavě.
„Ano, to připouštím, ale byla jsem ještě dítě.“
„Víš, já jsem taky měl radost, když jsem spatřil Arva a Hel naživu, ale smrt, Zin, smrt je důležitá, smrt je posvátná. Bez smrti není života. Nový život vzniká ze smrti starého.“
Tehdy jsem pochopila, že mám-li Zila milovat a nemám-li ho ztratit, musím přijmout jeho postavení Mladého Šamana a smířit se s ním…

Zil vysílal pravidelně své fámuly pátrat po okolí, a opravdu, našlo se pár lidí, kteří si vzpomněli, že před časem cosi zahlédli, jakési těleso, co jako lesklý stín přízračně proplouvalo nad temnou ulicí, jako by se zjevili sami démoni pekla.
Tak jsme došli skoro až pod severní hory, a stále bez většího výsledku. Já začala přemýšlet o své budoucnosti, protože jsem pojala podezření, že jsem těhotná. Na jedné odpolední zastávce jsem sešla z cesty k malému jezírku, prosvítajícímu v bujném lese, a posadila se na padlý kmen. Zil se ke mně záhy přidal a objal mě kolem ramenou v očekávání hezké chvilky, ale já mu vážně řekla:
„Zile, ať už naše pátrání dopadne jakkoliv, chci se stát jen tvou společnicí, nikoliv manželkou.“
„Proč …. Zin…“ vypravil ze sebe Mladý Šaman otřeseně.
„Můžeš se s jistotou zaručit za svého otce, že proti mně nepohodlné nepoužije jed nebo nezařídí nějakou nešťastnou náhodu, při níž sejdu ze světa?“
Zil chvilku přemýšlel a pak zaraženě pravil:
„Ne, to nemůžu.“
„Tak vidíš. Musím myslet na svůj život, který je mi nadevše drahý. Ožeň se s nějakou hodnou, rozumnou dívkou. Nila ti poradí, ona je všechny zná.“
Zil jen smutně povzdechl a znovu mě objal kolem ramen. Tak jsme tam mlčky seděli, ponořeni do chmurných myšlenek, až slunce popošlo na své dráze a jeho paprsky dopadly na hladinu jezírka pod jiným úhlem. A tehdy jsme to oba současně spatřili: oblé stříbřité obrysy věci, ponořené kousek pod hladinou.
Zil vyskočil a ihned svolal své muže, kteří si donesli provazy, a někteří se i potopili, aby záhadnou věc upevnili a bylo možno ji vytáhnout. Za tlačení a strkání se to těleso vcelku snadno vynořilo na břeh. Připadalo mi, že má cosi společného s poničeným létajícím strojem, ale bylo mnohem menší, jak Zil předpokládal. Z rýh, které byly patrně dveřmi, trčely trsy trávy a proudem se valila voda.
Zil zklamaně kopl do podstavce té věci se slovy:
„To už asi nikdo nerozchodí.“
„ Třeba ano. Když to vysušíme…“ ozval se Digo.
Já zírala na místo, do kterého kopl Zil, a náhle mě cosi osvítilo.
„Vidíte,“ vykřikla jsem rozčileně, „ vidíte, jak lehce šla ta věc vytáhnout? To proto, že to kulaté dole …. kruhy … kola … ta kola se točila!“
Zil okamžitě pochopil. Popadl mě do náručí a zatočil se se mnou:
„To je úžasný objev!“
„Vyměníš s otcem ta kola za mou bezpečnost,“ zašeptala jsem mu do ucha.

Záhada Arvova útěku tak byla vyřešena. Podařilo se mu oživit stroj, který léta stál v jejich zahradě a na který všichni už téměř zapomněli, poté vyvedl Hel z obětní chýše a v mimozemském stroji za noci dojeli až pod severní hory, kde stroj svrhli do jezírka a utekli do bezpečí na území za horami, které pro nás bylo tabu.
Mladý Šaman po našem návratu otci vypověděl, co jsme objevili, avšak své vyprávění skončil verzí, kterou už dříve vymyslel, a sice že uprchlíci se vydali ve člunu na moře a utopili se. Poté oznámil, že se ožení se San z Rodu Orla. Mladý Šaman tím otce natolik potěšil, že ten mi po svém hlavním fámulovi poslal klíč od honosného domu nedaleko paláce, kde jsem s Kipou a dalším služebnictvem očekávala narození dítěte.
Mezím král Leo XII., trápený úpornými bolestmi zubů a kloubů, zesnul k velké radosti svých služebníků, které ke konci jen sekýroval a proháněl. Novým králem se stal princ Džun, který požádal Nilu, aby se stala jeho královnou. Takové nabídce nemohla Nila odolat. Mocenské ambice Nejvyššího Šamana tak byly bohatě naplněny a nebylo spokojenějšího člověka.
Nám se narodila dcera, které jsme dali jmého Zia. Od samého počátku byla tak krásná a roztomilá jako růžové poupě a zcela si získala srdce svého dědečka, Nejvyššího Šamana, který vzal na milost i mě. Kdo ví, možná se opravdu podobám jeho první lásce?
Po nějaké době porodila vznešená San dvojčata, chlapce a dívku, ale brzy po porodu zemřela. Zil zatím nemá další urozenou ženu, a tak si šťastně žijeme. Často nás navštěvuje královna Nila se slovy: „Musím si trochu odpočinout od toho svého tlučhuby, náfuky atd. atd. „ a útěchu spolehlivě nachází ve statné náruči strážce Diga…
Zil se kromě svých rituálních povinností zabývá zkoumáním mimozemských zařízení. Rád mě bere do své dílny, říká, že umím dobře přemýšlet a vnukám mu užitečné nápady.
Kolo se začíná všeobecně používat a určitě nám přinese mnoho dobrého, na rozdíl od zařízení nebešťanů, která houfně přestávají pracovat. Jejich záhadný pohon, který vytrval po generace a jehož zdroj jsme dosud neodhalili, dochází a kouzelná zrcadla a skleněné oči se odmlčují navždy. Ale jak řekl slavný mudrc Rin-Ča: „Dokud dýcháme, doufáme – a usilujeme.“