Poslední den

Anotace: první díl mé třídílné povídky

     Probudil se časně ráno. Povzdychl si a rozhlédl se kolem. Jak to tu nesnášel. Tolik let tu prožil, stejných, pořád dokola to samé. Kolikrát se zkoušel vymotat z kruhu nesmyslných stejných činností. Už ne, už to stačilo. Konec všech marných pokusů. Vstal z postele a začal se pomalu oblékat. Nasnídal se a strčil nedopitou vodku do batohu. Ještě dopis na rozloučenou, vzpomněl si. Co jí má napsat? Stejně nic nepochopí. Nepochopila nikdy nic. Nepotřebovala nic chápat, věděla totiž všechno. Ve skutečnosti nevěděla nic. Ale něco by jí přece jen napsat měl. Vzal tužku a papír a rychlými tahy napsal pár slov. Pak dal ještě pár věcí do batohu a rychlými kroky vyšel z bytu ven.
     Vlastně se chtěl zabít už nějaký čas, ale nemohl přijít na tem správný způsob. Nechtěl, aby našla jeho tělo v posteli. Nejjednodušší by bylo sníst prášky, zapít je vodkou, a pak usnout. Musí to být ale hrozné, najít mrtvolu v posteli, říkal si, to jí udělat nechtěl. Nechtěl se pomstít. Jen chtěl pryč. Ale kde se zabít? Přemýšlel o tom dlouho. Kdyby si tak mohl vzít tělo sebou. Nechtělo se mu nechávat ho tady všem napospas, bezbranné, pro okounění blbým čumilům, pro zkoumání patologům, pro úklid pohřební službě. Neměl svoje tělo nijak zvlášť rád, ale přeci jen mu už pár let sloužilo. Měl by s ním naložit s úctou. Skočit z okna nebo pod vlak, to se mu zdálo děsivé. Navíc by tím přilákal spousty zvědavců, kterým do jeho života nic není. A co by se stalo s tělem, na to ani nechtěl pomyslet. Možná by se mohl utopit, uvažoval. Nakonec se rozhodl pro provaz. Je to rychlé a beze svědků. Vyhlédl si strom na místě, kde chodí málo lidí, na který se dá pěkně vylézt, s větvemi dost vysoko. Naposledy se projde městem, až dojde na ono skryté místo a tam to provede.
     Bezděky došel k budově gymnázia. Vypadala stále stejně jako před lety, když tady studoval. A když zde studovala. Tenkrát spolu ještě nechodili. Tehdy ji tiše obdivoval. Krasavice třídy, kluci kolem ní kroužili a on ji jen zdáli pozoroval. Když maturoval, chodila s jeho nejlepším kamarádem, a tak zůstali v kontaktu. Za čas se s kamarádem rozešla a zůstala sama. Potkali se na jednom srazu jejich třídy. Zkusil ji nesměle oslovit, zda by s ním nešla do kina. Tiše se usmála a pokývla hlavou. Jaká to proměna, povzdychl si. Jak se mohlo stát, že z mlčící usměvavé dívky se stal štěkající kulomet. Byla to jen iluze, přelud, povzdechl si. Za mlčením se skrývala hloupost, a ten úsměv, to byl takový komerční úsměv, který později vídal na její tváři, jen když přicházeli hosté. A s nimi také odcházel.
     Díval se na budovu a přemýšlel. Ano, to byla jeho životní chyba, a teď za to platí. Jak ho ale mohlo napadnout, jaká doopravdy je, říkal si. Také nemohl tušit, že se s ní nedokáže rozejít. Sám to nechápal. Byl k ní přivázaný jako pes k boudě. Jediné, co pomáhalo, byl alkohol. Byl alkoholik. Od té doby, co si to přiznal, pil ještě víc. Nesnesl pomyšlení, že je alkoholik. Jen pod vlivem alkoholu cítil jakýsi božský stav zapomnění, ale každá další kocovina ho srážela zpět do špíny světa, víc a víc. Byl už také v léčebně. Jediný efekt to mělo, že si ho do škatulky alkoholik zařadili i ti, kteří mu dosud dávali šanci. Přemýšlel a cítil, jak se mu kazí nálada. Ne, musí pryč od téhle zatracené budovy, pryč odsud. Vytáhl vodku a lokl si. Hned se mu udělalo lépe. Otočil se a vyrazil jiným směrem.
     Den se nekonečně vlekl. Tak, jako se vlekl on. Bloumal ulicemi beze smyslu. Lidé se smáli, povídali si a netečně ho míjeli. Jako by byl za sklem. Jako by už byl v jiném světě. Jen to tělo tam ještě dotáhnut. Vlastně ne, odložit ho. Myšlenky se mu rozbíhaly mnoha směry. Vzpomínky odháněl. Dokonáno jest. Už není co řešit. Jen odejít. Tak to měl vymyšlené: odejde spolu s tímto dnem. Co je vlastně za den? Vždyť je to vlastně jedno. Prostě poslední. Sešel z cesty a vydal se do parku. Slunce už zapadlo, ale měsíc zářil na celé kolo. Tak kde je ten strom? Park byl ve svahu. Namáhavě vlekl své podnapilé tělo do kopce. Chtěl mít výhled. Proč vlastně? Nevěděl. Snad ten poslední pohled. A co přijde pak? Bude nějaké pak? Horší než tady to určitě nebude. Namáhavě se dovlekl na pěkné místo, kde stál rozložitý dub. Tady si sedne. Otevíral se zde pohled na město. Nevnímal jej, jen tu hru světel. Vytáhl vodku a otevřel ji. Několika dlouhými loky se pořádně napil a opřel se o strom. Hlavně, aby neusnul, napadlo ho. Otevřel batoh a vyndal lano.
     „Rozmysli si to ještě“, ozval se hlas. Trhl sebou. Někdo mě sledoval, blesklo mu hlavou. Vzhlédl a uviděl, koho to vlastně uviděl? To snad není ani člověk. Do Prčic, to vypadá jako anděl. Už jsem ožralý, povzdych si. Občas viděl různé věci, alkohol dělá divy. Většinou nic pěkného. Ale anděla tedy ještě neviděl, a ani vidět nechtěl. Nevěnoval zjevení další pozornost a pokračoval v rozmotávání provazu. „Radím ti, nedělej to“, zopakovala bytost. „Trhni si“, ucedil proti své vůli. Neměl náladu na debaty, a s vidinami už vůbec ne. „Stejně se ti to nepodaří“, pokračovalo zjevení tichým hlasem. „A to jako proč?“, odsekl. „Ještě tu máš poslání“, odpověděl anděl. Jaké poslání, chtěl se zeptat, ale kousnul se do rtů. Nestojí o žádná poslání. Na dobré skutky neměl náladu. Ať se každý stará sám o sebe, já to dělám taky tak, říkal si. A neměl rád lidi, co se v takových věcech vyžívali. Poslání, už to slovo mu bylo protivné. „Jdi pryč a nech mě být“, řekl místo odpovědi. „Udělej to pro mě jako dobrý skutek“, dodal kousavě. „Jak myslíš, ale upozorňuji tě, že se ti to nemůže podařit, ale zmrzačit se můžeš. Tak si to rozmysli“, odpovědělo zjevení a zmizelo.
     Ležel na zemi a cítil bolest po celém těle. Na něm ležela ohromná větev. S námahou ji odvalil. Hajzl anděl, ulevil si v duchu. Posadil se. Potlučený byl, ale nic mu nebylo. Co teď? Jiná větev? To nepřipadalo v úvahu. Provaz byl pevně omotaný kolem ulomené větve. A kde by teď potmě hledal jiný vhodný strom. Vzdát to? Nikdy. Voda. Skočí z mostu do řeky. Chtěl vstát, ale nešlo to. Měl kolem krku provaz, který ho vázal k větvi. Jako pes u boudy, uvědomil si a dostal vztek. Cloumal provazem na všechny strany, až se mu nakonec podařilo vytáhnout hlavu ven. Vstal a začal vrávoravým krokem scházet dolů. Na levou nohu nemohl pořádně došlápnout. Asi jsem si vymknul kotník, řekl si. Musím to dokonat. Představa, že jej najdou živého, ho naplňovala odporem. Belhavě sešel svah a ponořil se do sítě ulic. Řeka je odsud pěkně daleko, uvědomil si. Ještě ke všemu dostal hlad. S tím ale naštěstí počítal. Měl sebou dvě jablka a nějaké sušenky. To musí stačit. Snědl jablko a vydal se k řece.

     Probudilo ji zvonění budíku. Ksakru, zapomněla jsem jej večer vypnout, řekla si. Dnes si mohla klidně přispat. Do práce dnes nemusí. Dala výpověď. Divili se, ale pravý důvod jim neřekla. Nemohla. A stejně by nepochopili. Měla dnes narozeniny. Ta správná chvíle odejít. Podívala se z okna. Vypadalo to, že bude pěkně. To je dobře, řekla si. Ať si ten poslední den užiju. Nespěchala, byla tak jako tak na konci cesty. Vstala a uvařila si snídani. Kuchyně byla plná prázdných lahví. Pomník mojí prohry, napadlo ji. Kolikrát už zkoušela přestat. Zvažovala, že by se šla léčit, ale uvědomila si, že to nemá smysl. Nedokáže to, nikdy. Nesnese být střízlivá. Neunese svůj život. Pověsit život na jeden hřebík, to byla chyba. Kdysi jí utkvěla slova z nějaké televizní inscenace, kdy Miloš Kopecký jako starší moudrý muž říká jakési nešťastné mladé ženě: „Nevěš svůj život na jeden hřebík“. Proč jí to utkvělo v hlavě? Bylo to jistě varování! Ale jak to mohla vědět? Stokrát to rozebírala, ze všech stran. Už dost, řekla si. Nebudu si kazit poslední den.
     Vyšla ven. Byl krásný den. Bylo jí najednou lehko. Jako by v bytě nechala všechno, co ji trápilo a co nemohla setřást. Ještě se zbavit těla a je volná. Zlehka kráčela městem. Cítila naprostý klid. Napadlo ji, že nenapsala dopis na rozloučenou. Ale vždyť nebylo komu. Kdo tak asi přijde na její pohřeb? Jak se vlastně dělají pohřby těch, kteří nemají nikoho? Dozví se vůbec on, že zemřela? Děti nemají, rozvedení jsou, i majetek mají vypořádaný, tak snad ne. Nesmysl. Uvědomila si, že sebevražda se určitě rozkřikne. Možná to začnou zkoumat novináři, bude to určitě vyšetřovat policie. A jemu bezpochyby dojde, že to udělala kvůli němu. Cítila se najednou mizerně. Nálada jí šla okamžitě dolů. A dost, řekla si. Vždyť se tě to už nebude týkat. Budeš na druhém břehu. Nebo nikde. Ale na druhý břeh věřila. Její otec přežil klinickou smrt, když dostal před léty infarkt. Pak už se smrti nebál. Říkal, že už ví, co ho čeká. A je to prý krása. Jestli ano, tak se setkají. Do očí se jí vlily slzy. Tati, zašeptala v duchu, jdu za tebou.