Poslední den

Anotace: poslední díl mé třídílné povídky

    Dívala se na něj, jak se vzteká a přišlo jí to legrační. Pak se opět zadívala na oblohu. Začala vnímat chlad, ale nechtělo se jí vstávat. Nechtěla tu zvláštní situaci opustit. Nechtěla přemýšlet o tom, co udělá. „Vy jste se chtěl zabít, protože nejste nikdy sám? Zvláštní.“ Nadhodila udičku a čekala, co rybka na to. Chytla se hned. „Vy asi nevíte, jaké to je, když vás někdo neustále šikanuje, poučuje a ponižuje. Začnete pít, aby vám bylo trochu lépe, ale je to čím dál tím horší. Víte, já jsem skončil jako alkoholik. A když si to přiznáte, že jste troska a všichni kolem to vědí, a nedokážete s tím přestat, co asi můžete dělat, když máte ještě kousek sebeúcty?“, řekl na závěr melodramaticky. „Ano“, odpověděla prostě. „Jsem na tom velmi podobně.“ Podíval se na ni úkosem. Alkoholička? Pár jich poznal, ale působily úplně jinak. Ale proč by si vymýšlela. Povzdychl si a pokračoval. „A teď se mi do toho nasere nějaký podělaný anděl nebo co, a co mám teď dělat?“ Neměl by to ještě zkusit?, napadlo ho v té chvíli. „Jestli to chcete dál zkoušet, tak počkejte, až odejdu“, povzdychla se a začala se sbírat.
    „Počkejte“, zadržel ji. Otočila se a dívala se na něj. „Co mám podle vás dělat?“, zeptal se jí. Viděla, že to myslí vážně. „Chcete samotu?“, zeptala se. „Jasně“, odpověděl. „Tak pojďte“, řekla. Vyrazila mlčky směrem ke svému domu. Muž šel dva kroky za ní. Asi dělám hloupost, běželo jí hlavou. Ale prostě mě to napadlo. Já jsem v celém domě sama, až se tam bojím, a on chce být sám. Bude mít soukromí dost. Víš, že si vedeš domů úplně cizího chlapa? To máš takovou potřebu být s někým, že si přivedeš domů prvního muže, kterého potkáš? Aha, pomyslela si. Druhý hlas se probral z mrákot. Co s ním? Víš co, nechej se překvapit, odpověděla mu. Byla zvědavá, s čím přijde dalším. Ale mlčel. Muž mlčel také. V hlavě mu vířil chaos myšlenek. Hlavní zněla: nemůže být hůř, než bylo.
    Zastavila se. Došel k ní. Rozhlédl se. Před nimi stál starý velký dům. Stará omítka byla na mnoha místech oprýskaná. Stará dřevěná okna vyhlížela opuštěně do ulice. Obraz dokresloval zprohýbaný okap a tašky na střeše neurčité barvy, porostlé mechem. Plot potřeboval už dávno natřít. Pochopil. Ten dům, to byl jasný obraz osamělosti. Ale zabíjet se kvůli tomu? Těžko si to uměl představit. Druhým do duše nevidíš, řekl si. Žena ukázala nahoru: „Tam je podkrovní byt. Vlastně jen místnost a WC, ale je tam samostatný vchod. Kdysi to byla půda. Kdysi“, dodala a vzdechla. „Zatím tam můžete bydlet, než se rozmyslíte, co dál.“ Podíval se na ni. To se mi snad jen zdá, není to opravdu přeci jen nějaký anděl? Cizí žena mu nabízí bydlení. Jemu, neznámému alkoholikovi, kterého před chvílí zachránila před skokem do hlubin. Žena, kterou předtím zachránil on. Neuvěřitelné. Co si o tom má myslet? Kdyby se neseznámili tímto zvláštním způsobem, myslel by si, že je v tom nějaká léčka. Ale ta okolnost dávala celé situaci jakýsi punc vážnosti.
    „Děkuju“, řekl prostě. Vlastně neměl jinou možnost. Domů? To raději zpátky na most. Odemkla a šli dovnitř. Rozsvítila na chodbě. Ve světle chladné zářivky, která trčela v podivném úhlu ze zdi, se poprvé uviděli jasně. Všiml si vrásek kolem jejích očí, ale působila mladistvě. Byla štíhlá. Dlouhé blond vlasy působily trochu jako svatozář. Ale anděl to opravdu není, poznamenal v duchu. I ona si ho prohlédla. Drobný snědý muž s ostře řezanými rysy. Černé kudrnaté vlasy byly protkány nitkami šedin. Nejlepší léta má už za sebou, tak jako já, pomyslela si. Muž se mírně usmál. Všimla si, jak potlačil náhlé zívnutí. „Půjdeme se natáhnout, co říkáte? Tady máte klíč.“ Za chvíli byli každý ve své posteli a spali andělským spánkem.
    Ráno ji probudilo jasné světlo. Bylo vlastně už spíš dopoledne. Okamžitě si uvědomila svou zvláštní situaci. Den, kdy už tu neměla být. A o patro výš spící cizí muž. Ani jeden tu podle svých plánů neměli být. Co budou dělat? Naštěstí nikomu neřekla, že se hodlá zabít. Ještě že tak, jinak by mě zavřeli do blázince, lekla se. Věděla, jak to funguje. Jedna kolegyně ze sousedního oddělení měla podobné problémy jako ona, také neunesla rozvod. Děti jí přesvědčily, aby šla k psychiatrovi. Nevěděla detaily, ale paní je už rok v psychiatrické léčebně. Ne, tohle fakt nechce. A co ten muž, napadlo ji. Jestli to někdo ví, bude mít o problémy postaráno. Šla si udělat snídani. Lednice byla plná. Zvláštní, řekla si. Jako by věděla, že se vrátí domů. Ale její rozhodnutí bylo přeci pevné. Kdyby ji muž nezachytil, bylo by všechno jinak. I když, kdo ví, třeba by se neutopila, ale doplavala ke břehu. Neměla to sice v plánu, ale pod sebezáchovy je mocný. Ovšem žádné kdyby neexistuje.
    Muže probudil šramot v dolním patře. Rozhlédl se kolem sebe. Bůh ví, proč mu to tam přišlo útulné, i když to byl docela obyčejný podkrovní pokoj. Pak mu to došlo: je to můj prostor. V duchu se zasmál. Co je na tom tvoje, vole. Ale ten pocit přetrvával. Vzpomněl si na včerejší večer. Sebevražda, hm, divný nápad. Proč se chtěl vlastně zabít? Nebo spíš jinak, proč nechce teď? Sám se tomu podivil. Vždyť se k tomu odhodlával měsíce. Vlastně na nic jiného nemyslel. Co se stalo? Je pravda, co říkala ta žena? Že se včera zabil? Že jeho minulost umřela? Nevěděl. To se přece ukáže, pomyslel si a pocítil hlad. A spolu s hladem na něj dopadlo uvědomění reality tohoto světa: jeho žena, práce, a tak dále. Co bude dělat? Nejdřív se půjde dolů najíst. Bude se muset s tou ženou domluvit, jak dál. Bude jí muset přeci něco platit. Bude muset do práce. A bude muset, otřásl se při té představě, zajít domů pro svoje věci.
    Kuchyni našel podle hluku. Žena stála u kuchyňské linky. Otočila se, když ho uslyšela. „Nevím, co snídáte. Byl tu nějaký chleba a něco na něj v lednici, tak jsem udělala snídani. Nabídněte si.“ Za chvíli jedli. Připadal si jako v jiném světě. Ale realitu jen tak nesmázneš, říkal mu hlas v hlavě. „Ví někdo, že jste se chtěl zabít?“, řekla žena. Zarazil se. „Nechal jsem ženě na stole vzkaz. Napsal jsem jí: Měj se, jak chceš, končím. Už mě to přestalo bavit.“ Žena se s úlevou zasmála. „To se dá vykládat různě.“ Muž se zamyslel. „To ano. Ale nechal jsem tam všechny věci. Z toho jí to dojde.“ Žena se zakřenila. „No tak pro ně dojděte.“ Bylo to vlastně úplně logické, co říkala. Jsem nějaký zpomalený, řekl si. „Ale půjdete se mnou“, řekl po chvíli. Chvíli se na sebe dívali. „Chápu“, řekla pak. Ta žena je opravdu zázrak, napadlo ho. Byla evidentně z masa a kostí. Jinak by ji prostě musel považovat za anděla.
    Zazvonili u dveří a otevřela jim podsaditá žena. Za mlada musela být pěkná, ale tuk zdeformoval její tělo do podoby roztékajícího se sněhuláka. Z černých očí šlehaly blesky. Přeměřila si příchozí ostrým pohledem. Její muž a nějaká ženská. No prosím, tak takhle to je. Chvíli se už bála, že si něco provedl. Ale měla tušení, že je za tím ženská. Už dávno ho podezírala, že má milenku, a teď se to potvrdilo. A ještě si ji vede domů. „Ztratil jsem klíče“, řekl místo pozdravu. „Ale je to jedno, už je nebudu potřebovat. Jdu si jen pro svoje věci.“ Dělala, že ho neslyší a prohlížena si blondýnu, která stála vedle něj. Hm, hubená, ale stará je taky. Na mladou se asi nezmůže. „Aha“, řekla po chvíli výsměšně. „A koukám, že si vedeš posilu.“ „Přesně“, zasmál se muž a prošel kolem ní. Blondýnka vkročila za ním. „To si děláš srandu!“, zavrčela na něj manželka a stoupla si před něj. Chvíli stáli proti sobě a dívali se do očí. Tak co uděláš, říkal si. Cítil absolutní klid. Jako by se díval na film. Blondýna je tiše pozorovala. Scéna jako z italského filmu, ale náhle se zasekla. Všichni stáli a mlčeli. Zastavený film. Pak se manželka otočila a beze slova odešla do kuchyně. Jako ve snách vytáhl kufr a začal do něj dávat svoje věci. Nic víc nechtěl.
    „Tak to bychom měli“, řekl, když dorazili do domu ženy. Postavil kufr v zádveří. „Teď se ale musíme domluvit, jak dál. Musíme se domluvit, kolik vám budu přispívat. Nechci být nic dlužný.“ Záměrně se vyhnul slovu nájemné. Tak to přece není. „Máte práci?“, řekla místo odpovědi. „A vy?“, řekl on a oba se začali smát. „Ano, budeme se muset vrátit do reality. Ale nějak se mi nechce. Není pěkná“, povzdychl si, když se uklidnili. „Ano. Včera byl náš poslední den, že. Tedy měl být. Ale vlastně byl, jen je po něm další. První den. Dá se na to tak dívat, že“, usmála se na něj. Přikývl. „Víte co, pojďte si na to připít. Mám tu ještě jednu láhev skvělého vína, kterou jsem si včera chtěla vzít taky sebou, ale nakonec jsem si to rozmyslela.“ „No mělo to tak asi být“, řekl, když otevíral láhev. Přiťukli si. „Já vlastně nevím, jak se jmenujete. A co kdybychom si rovnou tykali? Jsem Honza.“ „A já Marie“, usmála se. „Jeníček s Mařenkou v pěkně oloupané perníkové chaloupce.“ Přikývl. Byl zručný a věděl, že leccos může opravit. Ale mlčel. Teď nebude takové věci řešit.
    Vzpomněl si na její otázku. „Já se můžu klidně vrátit do své staré práce. Vlastně budu muset, nic jiného mě teď nenapadá. Ale nechci tam zůstat. Chtěl bych změnit všechno.“ Pokývala hlavou. „Mám to úplně stejně.“ Dolil oběma zbytek vína. Uvědomil si, že nemá chuť pít dál. „Zajímavé, nemám chuť na další alkohol.“ „Ani já. Asi nepotřebujeme utápět svůj žal ve skleničce. Snad nám to vydrží“, řekla zamyšleně. „Ano“, řekl prostě. „Napadlo mě“, řekla a rozpačitě se usmála, „že jsme se včera v noci vlastně znovu narodili. Spolu. Tak jsme vlastně sourozenci.“ „Zajímavá představa“, řekl a zamyslel se nad tím. A pak ho nechtě napadla jiná představa. Podíval se na ni. Není můj typ. Ale kdo ví, co bude. A co si myslí a cítí ona. Nechám to plynout.
    „Zajímalo by mě“, napadlo ji, „jaké poslání měl ten anděl na mysli. Možná to byla moje záchrana. Ale jisté to není.“ Pokrčil rameny. Na setkání s andělem už skoro zapomněl. Možná to byla jen opilecká vize. Bůh ví, jestli jsou nějací andělé. Pokud tedy nějaký bůh je. Nějak se o tyhle věci nezajímal. Marii uvažovala dál. „Myslím si, že dokud člověk žije, má tu nějaké poslání. Každý člověk.“ Jan se nad tím zamyslel. Možná to tak je. Nebo si to jen člověk přeje. A jaký je v tom vlastně rozdíl? Vlastně asi žádný. Vzpomněl si na biblické „věř a víra tvá tě uzdraví“. Možná by se dalo říct „věř ve svůj smysl života a on ti pomůže žít“.
    A byl večer, den první. V přízemí i v patře starého domu se ještě svítilo. Novorozenci se ukládali ke spánku. A oknem nahlížel anděl. Tiše se usmíval.