Konec plastelíny

Jsou dva typy lidí. Jedni se snaží měnit své okolí podle svých představ, druzí mění své představy podle okolí. Křemen a plastelína. Jsem spíše ta plastelína. Skoro nic mi nepřijde tak principiální, abych se kvůli tomu musel hádat.
Vyrostl jsem mezi androši v Rozjeté žábě. Dlouhé vlasy a vousy tam měl každý.
„Ty vlasy si musíš mýt každý den," povídá mi tchyně měsíc po svatbě, kdy už bylo jasné, že neuteču.
„Vypadá to pořád neupraveně," řekla mi po dalších sedmi dnech. „To jsi mohl mít za svobodna, teď je ale tvá vizáž Mariinou vizitkou. A my jsme Marii vychovali, tak je to i naše vizitka. Co kdyby ses dal ostříhat?"
Na vlasech mi nezáleželo, a tak subito do holičství. Hlavně klid. Šánti, šánti.
„A co vousy? Vypadáš jak ZZ Top. Nech si třeba knírek, to by bylo hezké. Ale musíš to pravidelně zastříhávat."
Když se setká plastelína s plastelínou, mrtvolnost. Když se ale setká plastelína s křemenem, něco se děje. Vousy nejsou otázkou života a smrti. Proč se přít o malichernosti?
„Vypadáš jak východoněmeckej sňatkovej podvodník," počastovala mě Marie.
Oholil jsem si tedy i knír.
„Kde máš knír?" ptá se tchyně. „Proč jsi dal pryč knír?"
Dostal jsem neodolatelnou chuť na pivo. Do Rozjeté žáby jsem vstoupil holý a hladký jako nemluvně.
„A hele, Kódl," přivítali mě androši. „Vzpamatuj se, člověče, vypadáš jak idiot."