Co když mi není souzeno milovat

Anotace: Tato povídka pro mne moc znamená asi proto, že v Karen je cosi mého. Skrz ni jsem vyjádřila své obavy i přání, tak snad někoho chytnou u srdce :))

Opuštěly ji síly. Opouštěla ji svoboda. K čemu to všechno? Nebyl nikdo, kdo by věděl jak jí je. Kdo by se pokoušel vzít ji jen tak za ruku, kdo by toužil sdílet s ní sny. Nikdo. Karen stála ve své nové ložnici, obklopená svatebními dary v narůžovělých krabicích s pompézními mašlemi. Vedle ní čekaly ve váze z čirého skla bílé kaly. Polorozkvetlá poupata, jež zachvíli sevře v náručí a vkročí do tolik odmítaného manželství. Jejich lhostejná bělost ji děsila. Všude kolem byla bílá. Bílá bolest, podupaná bílá budoucnost, kterou si vysnila, vybledlá záplava falešných rysů střední třídy.
Byla v místnosti sama, matka se neobtěžovala dělat jí společnost a přítelkyně zůstaly za oceánem v Evropě. Karen se posadila za toaletní stolek a upřela velké černé oči na svůj odraz ve zlatém zrcadle. Porcelánová pleť tvrdě kontrastovala s volně splývajícími černými vlasy na odhalených ramenou a drobný diadém, se kterým se odmalička chtěla vdávat, jí připadal omšelý a starý. Snažila se namluvit si, že jí zrcadlo lže, ale když spatřila i zvláštní lesk ve svých očích, uvědomila si, že mluví pravdu.
V duchu si rekapitulovala poslední měsíce v Novém světě. Byla si jistá, že by si Novou Anglii za jiných okolností zamilovala, ale teď musela Massachusetts nenávidět. Její duše s pláčem odmítala červánková svítání nad oceánem, jež viděla přímo z ložnice, kouzelný Boston i její milované květiny, kterých tu bylo tolik a tak voněly. Psal se rok 1910 a do Ameriky přicházely stále miliony přistěhovalců z celého světa. Ráda cestovala a ponávala nové země, ale ne za těchto okolností. Nyní se pro ni stala ta mladá prosperující země noční můrou a symbolem okovů, v nichž ji sem dovlekli.
Když se rozhlédla kolem sebe, neviděla nic, co by jí připomínalo domov. Essex. Volnost. Dětství. Přála si vrátit se do dob, kdy jen tak seděla v noci u okna a pozorovala písečné duny, zahalené temnými stíny a rozbouřené moře, jehož sílu a chlad tak milovala. Karen se vybavovaly chvíle rozechvělé radosti, kdy jako malá našla v písku na pláži zahrabanou třeba jen drobnou římskou minci a následné rozčarování z toho, že nikdo kolem není ochoten sdílet s ní tu velkou událost. Postupem let se z malé holčičky, toužící po obyčejné něze a lásce, stala žena bez jisker v očích, a přece stále toužící po tom samém. Byla poslušnou dcerou, poslušnou studentkou i společnicí, ta tam byla nespoutanost a vzdor, který v ní postupně zabili.
Karen Fletcherová, dívka drobné postavy s havraními vlasy a štíhlou postavou, dobrá katolička se smyslem pro rodinu. V posledních letech si připadala jako zboží na prodej. Rodiče se ji snažili co možná nejdříve provdat za slušně zabezpečeného muže jejich postavení, se kterým by se Karen zatřpytila ve společnosti, nikoliv se kterým by byla šťastná. Vše se podařilo nad očekávání rychle a partie to byla více než dobrá. Bylo jí dvacet. Nestihla milovat, seděla tu ve svatebních šatech bez výhlídky, že by kdy ještě poznala tu nezkrotnou touhu a vášeň, o které jen četla. Alespoň nachvíli vědět, že ji líbá láska jejího života, alespoň nachvíli s ním být šťastná a vědět, že ona dělá šťastným jeho. To bylo největší přání jejího života, které se nesplní. Znala jen jeden druh silného citu, a to lásku k Anglii. I tu ji vzali. Už se nemohla těšit ze zpěvu essexských drozdů ve hvozdech plných života ani vůně čerstého pestrobarevného kvítí. Místo toho spatřila v zrcadle za sebou bílé kaly s nic neříkající vůní, svatební květiny bez života.
Věděla, že se každou chvíli otevřou dveře a matka ji vyzve, aby sešla dolů a řekla „ano“. Jak významné slovíčko v životě člověka, pomyslela si. Svazuje navždy, káže poslušnost a věrnost. Začala se třást. To po ní přece nemohou chtít. Ne! Vykřikla skoro, ale její rty mlčely, byly naučeny podřídit se. Přepjetí, jež se v ní hromadilo celý život se teď ale dralo na povrch, dusilo ji jako korzet, v němž najednou neuměla dýchat. Chtěla se vdávat z lásky. Karen se rozeběhla k velkým francouzským oknům, za nimiž tušila více svobody, na skalnatý útes, o který se noc co noc tříštily vlny Atlantiku a nedaly jí spát. Asi byly podebné těm v Essexu, ale neměla s kým pozorovat jak se při západu lesknou v utápějicím se slunci ani doufat, že tomu tak někdy bude. Vlastně je obdivovala sama i doma v Anglii, ale přece jen jim byla blíž. Cestou smetla ze stolu kaly i s vázou. Nedbala na hluk ani nepořádek, podvědomě chtěla zničit jistotu příštích chvil.
Zvedl se vítr, čechral jí závoj a dlouhá vlečka se divoce zvedala pod poryvy větru. Černí ptáci neutěšeně poletovali nízko na obloze a Karen jim tolik rozuměla, zastavila se těsně u kraje prudké strže. Tam. Tam daleko je její domov. Upírala zrak na obzor. Jen ten vzdálený kraj jí držel nad hladinou, pomáhal přežít roky neskutečného osamění, byl pro ni matkou i otcem, byl záchranným kruhem, bez něhož se topila. Čím více plakala, tím více proklínala Boha zato, že ji tu srazil na kolena a nedovolil vstát. Přála si vzhlédnout a vidět lepší časy, ale když pohlédla dopředu, spatřila jen temné blížící se mraky.