Rostlina 02

…Stojím. Ale svět kolem se bortí, točí, víří a v hlavě to skřípe, praská, hoří. Závrať. Nesmím polevit. Tohle znám už moc dobře. Pokud se dostanu přes tuhle fázi, mám skoro vyhráno. Podlamují se mi kolena, ale dokud stojím, můžu nad tím vyhrát. Dočasně. Začíná mi to myslet. Mozek se rozehřívá. Startují závity, které jsem ještě nezabil. Nezůstalo jich moc, ale stačí k tomu, abych vyřešil ožehavou otázku další dávky. Základní instink. Geny lovce. Predátora. Jediná schopnost, která někde v podvědomí, kdysi živé bytosti zůstane. Reflexní touha po nasycení. Lov. Nejdu lovit jídlo, ale drogu. Proto mozek začíná fungovat. Musí začít pracovat, pokud nechce přijít o svou schránku a uschnout.

Kontroluji se. Restart se povedl. Mozek teď upozadil příznaky absťáku a dává mi čas. Přede mnou je jediný cíl. Vzdálený a nedohledný. Jako začátek maratonu. A já nebyl nikdy vytrvalec. Na celý maraton sílu nemám. Mohu se chvíli pokoušet předstírat, že mám, ale to pomine. Pajdám k rohu místnosti. Kolem je tíživá mlha. Tuším kde jsou stěny, ale nejsou podstatné. Veškeré vjemové funkce mozku jsou upozaděné, zůstává jediný ostrý bod místnoti. Umyvadlo. Vždy do něj házím telefon. Jediná odkládací plocha, krom parapetu na okně, odkud schlíple shlíží pan Suchý.

Kdybych měl všechny schopnosti pod kontrolou, podíval bych se, jak se mu vede. Ale každý pohyb navíc je zbytečný. Dojdi pro telefon! Křičí na mě můj mozek. Nějak si musíš odemknout. Pohled pana Suchého je však cítit i s tím málem co v mé hlavě funguje. Což je opět nezvyklé. Nepamatuji si, že by mě něco takhle vyvádělo z míry. Alespoň ne hned po probuzení z tripu. Je to první pokoj, ve kterém je něco víc než umyvadlo. Rostlina. Kde se tady vzala? A proč mi připadá, že to není náhoda.

Jeden krok. Pravou nohu před levou. Klopýtnutí. Vyvažuji. Prudký pohyb bolí. Nemohu však zvolnit. Jediné zaváhání a bude ze mě rozinka. Uschnu jako pradávné mumie. Přejdu do agónie. Takhle ne. Musím se zabít dávkou. Ne tím, že mi vyschnou žíly. Viděl jsem poslední fázi absťáku jednou. Nerad bych to pocítil sám na sobě. Horší smrt člověk těžko vymyslel. Zlatá rána, je bezbolestná, příjemná a bez kraválu. Nesmrdí a netraumatizuje. Možná pan Suchý by si nějaké trauma zasloužil. Ale třeba čeká přesně na to. Chce se pokochat pohledem na můj konec.

Prý to tak někteří dělají. Bohatí samozřejmě. Chytí si nějakou fetku, odstřihnou jí od dávky a sledují, jak se mění ve výkal žadonící o smrt. Kochají se až do nezvratného konce. Takové jsou aspoň legendy. Kdo má však čas legendám věřit. Jsou tady, aby nás postrašily. Hnaly kupředu. Poslední fáze absťáku není pěkná. Nevěřím, že by se někdo byl schopen na něco takového dívat a užívat si to. Začnete schnout. Celé tělo se smrskne, jako by z vás někdo vysál veškerou šťávu. Lámou se kosti. Praskají oční bulvy. Křupete. Křičíte. Bubláte až nakonec zůstane jenom kaše sraček. Samozřejmě to není hned. Trvá to dlouho. Záleží, jak jste odolní, ale ani ti málo odolní to nemají hned za sebou.

Umyvadlo. Posledním krokem jsem se skoro sesunul. Vytahuji telefon a zpocený se bortím k zemi. Zvládl jsem sprint. Teď ještě najít síly na zbývajících 42.194 metrů. Nebo možná víc. Kdybych věděl jak, tak se rozbrečím radostí. Raději bych si však píchl. Na malou oslavu. Prodloužení života a oddálení utrpení. Pokud už tohle není. Trocha sebelítosti před činy. Tělo se po prvotním výkonu brzy zvetí. Jak se říká „to rozchodíš!“. Teď mi to sugeruje moje myslící ústrojí. Probuzené. Vím, že je to provda, nejsem žádný začátečník. Pokud člověk investuje to málo energie, co mu zbývá, rozchodí se. Ne na moc dlouho, ale musí to stačit. Pokud ne, seschne. Exploduje. A vykřičí si duši. V tomhle pořadí. Pěkné vyhlídky. Jako vždy.

Už začínám pociťovat nějakou vitalitu ve svém těle. Začíná třetí fáze absťáku. Nakopnutí. Dobře to bylo vymyšleno. Člověk dostane druhou šanci, ale taky ví, že ta visí na vlásku. Říká se na vlásku. Ale vlasy jsou přeci jenom pevnější než to, co mi drží hlavu nad hladinou jezera sraček. Za chvíli se z jezera stane rozbouřená řeka, která mě svým proudem úplně rozvíří a následně se mě pokusí rozbít o ostré skály závislosti. Dostanu malé veslo, nedostačující k udržení směru. Budu pádlovat, pro pocit, že s něčím bojuji a nakonec stejně skončím v peřejích bolesti a utrpení. Jakmile tam budu, jsem ve čtvrté fázi. A stanu se součástí sraček. Peřeje mě vrhnou do trýznivého moře bolesti. Bojíte se světla a bolí vás. Kopete kolem sebe. Ztrácíte kontrolu nad svým tělem. Smysly se zbystří, aby vychutnali veškeré sofistikované škály bolesti. Orgány se začnou stahovat a stravovat zevnitř. Čtvrtá fáze je předehra k páté. Té co vás vysuší. Ochutnávka. V téhle části absťáku už se málokdo dokáže o sebe postarat. Zachránit se. Jednou jsem tam byl. Měl jsem však štěstí. Velké...