Tentokrát démon prohrál

“Tohle nebudeš pít. “ vysoukala jsem ze sebe. Slíbil si mi to, že tu nebudeš pít, když tu mám děti!”
“Ty mi nebudeš poroučet co můžu a co nemůžu dělat. Půlka domu je moje, můžu si tu dělat co chci.”
Vzal si na sebe to oblečení co měl ten den, kdy si ublížil. Na tu černou metalovou mikinu s kapucí nejde zapomenout. Vzal si sluchátka na uši, významně se na mě podíval, zapalovač strčil do kapsy, vzal lahev a odkráčel do obýváku.
Co teď? Je zle.
Viděla jsem jeho očích zlo, cítila jsem tu energii..
Utíkat už nebudu, to nemá smysl, musím si poradit. Sedla jsem si na ty dřevěné schody v kuchyni, dívala se zhora dolů a naštěstí mě něco napadlo.
Podívala jsem se na hodinky, ještě nebylo pozdě. Vytočila jsem Petrovo číslo a šla si zavolat do pokoje nahoru.
“Peti potřebuju pomoct! Patrik se chystá pít, asi už je opilý, chystá se pracovat s hořákem, možná jen plaším, ale mám strach. Nemohl bys prosím přijet i se svojí jakože na kafe? Jakože jdete náhodou kolem ?? Prosím, mám tu děti a utíkat už nechci. Jen jestli můžete!”
Petr se zasmál svým způsobem, na který jsem byla už z práce zvyklá. Vždycky situaci zlehčil, řekl něco jako: “ To je vůl ten Paťa, jemu chybí táta jako sůl!”, nebo “potřeboval by přes držku, nic si z toho nedělej”, nebo “kdybys věděla co mi napsala Jana” aby odvrátil těžké téma.. Petr byl můj anděl, který mě fakt držel nad vodou. A já se topila často a on to se mnou nevzdával. Ani teď nezklamal.
“Přijedeme, hned, neboj.”
Po dlouhé době jsem ucítila úlevu. Mě nedostane hajzl jeden, teďs ním vyjebu já! Dodalo mi to energii.
Petr zazvonil právě včas. Patrik už demonstrativně seděl na bobku, dokuřoval cigaretu a byl v té své houpavé pozici..
Napřímila jsem se a prošla chodbou tak, že jsem Patrika zahlédla právě jak tam sedí jako Cháron v loďce, svým periferním viděním. Otevřela jsem dveře a Peťovo smích a světýlka zvědavosti v očích mě tak pohladily!! “Ahój, jdeme kolem, můžem na chvilku?”
“Jasný, vy chcete vidět tu koupelnu, že jo? Ta se Paťovi povedla! Tady se nezouvá, tady se pořád maká!“
hodila jsem do prostoru a ani jsem nemusela předstírat radost.
Petr se otočil na Patrika. Ten ztuhl, jako když někdo utáhne šroub. Petr se usmál, dělal jakoby nic.
„Zdar! Jdu ti to zkontrolovat, chlape!“
Vítr z Patrikových plachet zmizel. Doslova.
V kuchyni si sedli, já nabídla kávu, cukr, mlíko. Potichu jsem naznačila:
„Děkuju,“ a rukama přidala gesto vděčnosti.
Asi za patnáct minut se Patrik přidal, změnil energii, zapojil se do hovoru. Jako by nic. Po dvou hodinách šel spát jako první a návštěva odešla. Zlo bylo zahnáno.
Když jsem usínala u Matouška v pokoji, ulice se náhle prořízla ženským křikem. Volání o pomoc, z domu naproti.
Chvíli jsem poslouchala. Pak jsem se pousmála.
Démon se šel nažrat jinam.
Usnula jsem