Rostlina 03

Elektrický výboj projíždí mým tělem. Třetí fáze udeřila. Mám sílu vstát. Čas začít konat. Zvedám se z podlahy. Smysly se mi bystří. Už vidím celou tu špeluňku. Malý pokoj. Betonová podlaha. Betonové zdi. Malé okno s mříží. Vlhké a špinavé kartony na zemi. Můj ložument. Jedna věc mě stále zaráží. Pan Suchý. Ten zmrd nezmizel. Nejradši bych jej rozflákl o zem. Mohlo by mě to nakopnout. Navíc je vždycky skvělý pocit něco rozbít. Můžu jej rozdrolit na malé kousky. Nebylo by to těžké s tím v jaké je formě. Rozšlapat, rozdupat. Rozkopat betonovou hlínu kolem. Zapálit. Měl bych jej spálit. Ať hoří. Takhle po něm nezůstane víc než prach. Takový jako byl před probuzením. Ve chvíli, kdy mi bylo dobře. Jenže není čím.

Beru telefon z umyvadla, dvěma skoky jsem u dveří a přikládám ke čtečce na zámku těžkých železných dveří. Ty se bez jakéhokoli zvuku rozletí dokořán. Na moment zaváhám. Přeci jenom je ta špeluňka bezpečnějším místem, než celý širý svět za vraty. Plný narkomanů, jako já. Napůl mrtvých, bojujících o život a dávku. Neštítící se ničeho. Pocit, který mě přepadne vždycky. Nemám na vybranou. Jsem toho součástí. Boj o život začíná. Procházím dveřmi.

Jsem v koridoru. Dlouhý, nekonečný, tmavý a nehostinný. Vpravo i vlevo stejně daleko. Stěny jsou pokryté žmolky starého loupajícího se nátěru. Světla blikají v nesynchronizované show. Některá nesvítí. Nedohledné dálky na obou koncích. V pár metrech není vidět víc než černou tmu. Starý rotrhaný koberec se kroutí, je zvlněný a obarven nepřebernou paletou různých druhů špíny.

Kde je vlastně východ? V jakém jsem patře? Jsou tady schody? Nebo i výtah? Pan Suchý mi neporadí. Ano, vzal jsem jej s sebou. Místo, abych jej rozflákal, mám jej v podpaží. Nevím proč. Prostě mě uhranul svým suchým pohledem. Možná spolu sdílíme stejný osud. Koridor je lemován nekonečnou řadou identických vrat kopírující ty, kterými jsem vyšel. Ta se během mé vizuální analýzy, zabouchnou. Není cesty zpět. Do stejného pokoje dvakrát nevkročíš. Ne protože bys nechtěl, ale protože nemůžeš. Vlastně do žádného pokoje se teď nedostanu. Vše je pro můj identifikační kód v telefonu zablokované. Krom východu, samozřejmě. Dokud neopustím budovu, nemám nárok na otevření jiných vrat v budově.

Pan Suchý v podpaží lehce zašustí. Asi s něčím nesouhlasí. Možná chce zpátky do svého pokoje. Ale spíš to bude tím, že jsem o něj zavadil druhou rukou. Mám v podpaží, kde si lebedí právě pan Suchý tajnou kapsu na telefon. Mají čas se spolu seznámit. Budou si teď hodně blízo. Telefon nesmí se ztratit. Krabička, na které závísí můj život. Bez něho je člověk ztracený. Vstupenka do pokojů a budov. Navigátor. Bez něj člověk nedokáže sehnat ani drogu. Nebo ji zaplatit. Na telefonu závisí můj život. Je jenom jeden pro každého. Pokud se ztratí, nebo se rozbije, není žádný náhradní. Nedá se ukrást, může jej použít jenom ten komu patří. Nedá se vyměnit. A nedá se opravit. Je jedinečný pro každého.

Praskla žárovka. Přímo nade mnou. Tiché lupnutí. Méně světla už si neumím představit. Je čas se odtud vymotat. Dřív než prasknou ostatní a já zůstanu ve tmě. Nevím, kde jsem, protože jsem se ubytoval pod vlivem drogy. Takže nemám představu, kde je východ, v jakém jsem patře a který směr zvolit. Jako pokaždé na konci tripu. Jsem ztracený. Polovina času, kterou mám teď padne za oběť nalezení cesty ven. Potřebuji víc času. Jestli se odtud vymotám, bude těžké hned najít zdroj. Musím nejdřív do Střediska kontrolované dávky. Místo, kde si může člověk během absťáku dojít pro malé posilnění, které mu prodlouží třetí fázi. SKD bude mým prvním cílem. Aspoň už začínám racionálně myslet.

Než se vůbec rozhoduji co dál, rozletí se vrata napravo. Další feťák leze z nory. Vypajdá z nich člověk kost a kůže. Doslova kostlivec. Těžko se drží na nohou. Přišel o stabilitu a těžký jednosměrný krok jej poslal hlavou do zavřených dveří naproti. Náraz. Skoro to cinklo jako zvon. Nezvedá se. leží na zemi a funí. Ten se už nepostaví. Spadl mu telefon. Dvakrát se odrazil od země a opřel o železná vrata zevnitř. Ta se zaklapla. Křup. Telefon se rozletí na kousky. Něco sežrala místnost, něco se rozletělo po chodbě. Začal kvílet. To chápu. Znamená to jeho záhubu. O jednoho chudáka míň. Nejdřív si však projde všemi fázemi absťáku.

Třeba má u sebe dávku. Moc tomu nevěřím, ale musím si kostlivce prohlédnout. Leží na zádech, jako brouk na krovkách a zpomalenými pohyby šermuje rukama nad svým obličejem. Brečí. Ten ještě ví, jak se to dělá. Slyší mé kroky. Začíná kvílet. Možná prosí o smilování, pomoc. Ale moc dobře ví, co přijde. Slitování umírá se závislostí. A dobrá vůle je jenom pověra. Nikdo nikomu nepomůže. Každý sám za sebe. Pokud vidíš někoho v nesnázích, využij toho. Pomoc bere moc energie. Energie není nidky dost a vyplatí se ji šetřit. Pokud narazíte na člověka, který se dá obrat, oberte jej. Do toho se trocha investované energie může vyplatit. Říká se tomu Sběračství. Vykročím ke kostlivci s nadějí. Celé tělo se mi nadšením klepe. Jiskřička, která může zažehnout plamen. Pokud něco najdu.

Kostlivec neprojevuje snahu mi zabránit v mém konání. Možná něco říká, ale zvuk ke mně nedoléhá. Jsem ve sběračském módu, nemám náladu něco slyšet či vidět. V očích mu zhasla veškerá naděje a z jednoho vytekla slza. Přemýšlím jestli jsem prohledal každý záhyb jeho těla. Prohmatal všechna vyboulená místa. Ale jsou to jenom kosti. Ještě jednou mu rozevírám ústa, a prstem jezdím kolem dásní a pod jazykem. Zbytky zubů se prohýbají pod jemným tlakem mého prstu. Teď jsem si jistý, že jsem nevynechal nic. Mé tělo se přestalo vzrušením klepat. Očekávaní byla stejně minimální. Pokud by něco měl, nelezl by ven ze svého kutlochu. To mi teď samozřejmě dochází. Když opadla naděje, vrací se mi racionalita. Ztratil jsem čas. Zbytečně. Kopnu do kostlivce v návalu zuřivosti.

Kostlivec se překulil na bok. Hlavu přimáčkl obličejem ke stěně, zakryl si uši dlaněmi a kolena přímáčkl k hrudi. Začínají bolesti a všechny ty doprovodné programy. Teď bude trpět. Rychle pryč, než začne křičet. Proto ta železná vrata. Jsou zvukotěsná. Nikdo neslyší ty vevnitř a nikdo neslyší ty venku. Třeba zrovna za těma o které se kostlivec rozmrdal, někdo končí. Nebo začíná. Kontrolka na čtečce telefonu svítí červeně, takže místnost je obsazena.