Mnoho štěstí v novém životě

Anotace: a já hledím tam ze shora....

Jsou oba krásní! Jak tam leží, jako neviňátka J I když je nemohu pohladit po spících tvářích, i když jim nemůžu připravit něco k snědku než se probudí…i přesto je miluji. Oba.

Byla jsem tak mladá. Taková ta dívka, co poletuje po nocích ve městě. Je veselá a šťastná za každý okamžik mimo domov. Adolescentní puberťačka, co žije svobodou a je na to patřičně pyšná.
A on byl dokonce mladší než jsem já. I když na to nevypadal. Žil stejně hýřivý život. Krásný a bezstarostný! Hrdý a zamilovaný.
Seznámili jsme se spolu na nějaké akci. Vlastně ani jeden si nevzpomínáme, kde to bylo. Hlasitá hudba, pivo a spousta lidí. Jediné co jsem si odnesla z toho zřejmě koncertu. Ne, odnesla jsem si ještě něco navíc. Hnědovlasého krasavce.
Na to, že jsme se seznámili pod vlivem alkoholu a na místě, na které si oba nevzpomínáme, tak náš vztah byl krásný. Ne, opravdu. Hned druhý den, když jsme se patřičně vyspali z kocoviny, jsme se sešli.
Dlouhý letní den nás nechal dlouho venku. Leželi jsme spolu v parku na trávě a pozorovali hvězdy. Vyprávěla jsem mu o svém životě. Ale nedostala jsem se ani k tanci, neboť mě hnědovlasý krasavec dusil polibky.
Letní nocí byl cítit pot a toužebné výkřiky se nesly tmavým parkem. Čas, den i noc, všechno bylo mimo nás. Ani jeden nevnímal, co se děje okolo. Věděli jsme jen o své vlastní přítomnosti. O naši lásce. Mladé a hloupé lásce.
Dny ubíhaly a šťastně stále zamilováni jsme se vídali častěji a častěji. Mladá nerozumná láska. Takzvaní dospělí a takzvaní chytří, rozumní lidé nám to denně výsměšně házeli pod nohy. Ale mladí lidé tohle nevnímají.
Březen. Ráno. To ráno jsem změnila život. A nejen můj. Bylo to definitivní! A já byla tak mladá. Oba jsme byli tak mladí.
„Ne, mami! Já si to dítě nechám! Nechám si ho! My se milujeme, budeme mít šťastný domov! Studovat můžu i s dítětem! ….. nezabiju někoho, kdo je i toho, koho miluji!“
Lidé nás nechápali. Za chvíli mě čekaly 18. narozeniny. Budoucí táta je měl ještě půlrok daleko, ale…to pro nás nebyl, nebyl důvod k tomu zabít dítě!

Bříško pomalu rostlo a rostlo i pochopení okolního světa. I svatební šaty byly vybrané!
A dny zběsile běhaly po kalendáři a připravoval se i nový domov. Pro nové lidi! Už žádné žhavé noci ve městě po nocích, ale těžká práce, hledání pomoci, hledání peněz a stavba domova.
Poslední večer. Rozloučila jsem se snoubence a odešla jsem za věrnými kamarádkami. Musely jsme oslavit ten poslední den, kdy můžu ještě oficiálně použít své rodné příjmení. Dlouhá noc. Spousta slepičích povídaček a já si opravdu chvílemi myslela, že jsem se zase ocitla ve svém věku, v pubertě.
Všechny byly tak mladé a krásné. Veselé, bezstarostné. A já? Seděla jsem tam s obrovským balvanem místo břicha.
Přepadl mě zoufalý pláč. Usedavý a smutný brekot. Všechny pochopily, že chci jít už spát a odešly dříve než se očekávalo. Ale spánek nebylo to, proč jsem je vyhnala. Táhlo mě to tam, kde jsem nikdy nebyla. Na místo, kterému jsem se vždy jen smála. Běžela jsem s balvanem v žaludku do kostela. Jakoby tam všechno na mě čekalo. Zpovědnice, farář, svíce i tma, ticho a nesnesitelné dusno.
Prosila jsem o odpuštění. Prosila jsem o zdraví toho malého, kterého svým věkem tak trestám. Slibovala jsem hvězdné nebe za to, abych byla dobrá matka.
Když jsem pak ležela v posteli, naposled jako já, když jsem cítila pohyby malého Ondry, věděla jsem, že to, oč jsem prosila, musím zaplatit.
Druhý den vypadal studený a přesto šťastný. Byl to jeden z prosinců, kdy je sněhu habaděj. Bílé šaty mi hladily prochladlou kůži a jemný samet schovával Ondru před mrazem. Dlouhá vlečka se vlnila v rytmu větru po spadlých vločkách, lokny si hrály ve větru a všichni jen čekali….
„Ano“ … Konec všeho. Zpečetili jsme slovo láska, vyznání Miluji Tě …
Nové auto čekalo před radnicí, aby nás odvezlo do nového bytu pro nové lidi a novou první noc. Žádná hostina, žádné oslavy, jen my dva.
Sněhové vločky, tak krásné a bílé … kdo by se ně zlobil, když si tak slastně poletují po obloze. Nikdo si jich nevšímal, přesto že nám bránily pořádně v pohledu na vozovku. Všechny ty vločky nám plachtily gratulovat. Poblahopřát k tomu šťastnému dni. Tolik jich bylo najednou…..
Krasavec za volantem neviděl nic. Jen bílou krásu. Les. Neupravená cesta. A to auto proti nám. To auto za bílou stěnou. Sníh, Smyk. Rána….

Ondra byl dlouho v nebezpečí. Ale jak byl malý, tak byl statečný. Je to krásné dítě. Když na něj hledím, jsem na něj pyšná. Jeho táta, můj krasavec, … měl jen škrábanec na pravé tváři. Vypadá teď opravdu jako chlap. V tom bílém lese to vypadlo mnohem hůř. Myslela jsem, že můj manžel, krasavec, láska…myslela jsem že umře.
Víte, milovala jsem ho. Oba. Miluji je stále. Jeho i toho malého. Škoda. Škoda jen, že jim to nikdy nemůžu říct. Nikdy.