Lžička

Máma má rtěnku a úsměv, z trouby voní husa a na stole stojí tři druhy knedlíků. V 11:55 vchází do bytu muž: tmavé vlasy, hubený, vysoký, oči hluboké jak studna, v jejímž dně se cosi leskne.

„Tohle je Pavel,“ řekne máma a září.

„A máte rádi čokoládu?“ zeptá se a z batohu vytáhne dvě obří tabulky.

Anežce je třináct. Ve skříni má ještě pastelky a na stropě nalepené hvězdičky, ale v hlavě už dlouhý seznam otázek, na které máma nemá čas.

U stolu je prostřeno svátečně, dokonce i dětské skleničky na víno. Pavel jí a vypráví – o povodních, o lidech, co prý viděli UFO, o stařících, kterým chtěli protnout dům dálnicí. Mluví tiše i naléhavě, jako by každé slovo musel pronést dvakrát: poprvé pro sebe, podruhé pro ně. Máma mu přikládá, chválí ho za něj i s ním.

Po obědě káva s rumem, tabulka čokolády se láme na malé čtverce, cukr křupe mezi zuby. Pavel říká „memoáry“ a Anežce to zní jako jméno vzdáleného města, kam se chodí pěšky týdny a měsíce. V atlasu u něj na klíně se dozví, kde leží Palestina a jak velké je nekonečno, proč se lidé hádají o Boha, co je diverzita a jak se vyslovuje Etiopie. Pavel má čas. Anežčin táta jej nemá nikdy, a když má, tak jen pro někoho jiného.

V neděli s ním jdou i na výstavu do Císařské konírny. Tramvaj stoupá, vítr si zvedá límec. Pavel ji vezme za ruku – jen tak, přirozeně, jak by se to asi mělo dělat. Vědomí dlaně v dlani uklidní i znejistí. Na výstavě jí koupí fotografii nahé ženy ve křoví: tělo jako otevřená závorka; oči, které se dívají skrz sklo až ven z rámu.

„Ta je ale krásná,“ řekne Anežka.

„Ty jsi krásnější,“ odpoví Pavel bez úsměvu, skoro slavnostně.

Máma fotku doma neschválí: „Je na to moc malá.“ Pavel pokrčí rameny, ale v očích mu zůstane něco jako trpělivý nesouhlas.

Večer, kdy máma řeší bráchův průšvih u ředitele a byt je poprvé po dlouhé době tichý, vaří s Pavlem špagety. Na sporáku klokotá omáčka, lžička cinkne o hrnec, česnek se lepí na prsty.

„Proč je pro lidi nahota takový problém?“ ptá se Anežka.

Pavel míchá a přemýšlí. „Protože z ní mají strach. Pletou si ji s pobídkou, přitom je to spíš jazyk, kterým člověk mluví sám se sebou. O důvěře. O hranicích.“ Odstaví hrnec, natočí jí kakao. „A co je tajemství, bývá taky často tabu. Někdy právem. Někdy jen ze zvyku.“

Horké kakao jí zůstane v koutku. Pavel jí to setře palcem, skoro otcovsky – a přesto neotcovsky.

„Když dívka dospívá, tělo se mění ve…“ hledá slovo, nakonec řekne jen: „ve tvar, co má sílu. A ta síla se dá chránit. Nebo zneužít.“

Anežka přikývne a spolkne kus mléčné sladkosti. „Beztak nejsem bez oblečení nijak zajímavá.“

„O tom silně pochybuju,“ řekne zlehka. A něco v jeho hlase – tón? pauza? – v ní oddělí dvě poloviny dne.

„Tak ti to klidně ukážu,“ vyhrkne. „Abys viděl, že nejsem.“

Na okamžik se nic nehýbe: jen pára ze špaget a vzdálené kroky z chodby. Pavel zavře oči, jako když člověk zvažuje odpověď, a pak je zase otevře. „Jsi si jistá?“ zeptá se. A je to otázka i nabídka a možná i past, ale Anežka chce poprvé v životě někomu dokázat, že je – anebo není. A jestli není, tak aspoň bude mít klid.

Svléká se pomalu, jako by přecházela potok po kluzkých kamenech. Tričko. Tepláky. Spodní prádlo. Nechá si ponožky – pak si všimne, a stáhne je taky. Zůstane stát, lehce se prohne v bedrech, jako ta žena z fotografie, jen křoví je teď šedý gauč.

Pavel polkne naprázdno.

„Vidíš? Nic moc,“ zasměje se nervózně, neví, kam s rukama, břicho vtahuje i povoluje, hledá polohu, ve které by byla víc někým a míň sebou.

„To nejsi,“ řekne tiše. „Ty jsi víc.“ Přistoupí blíž a řekne její jméno tak pomalu, jako by je skládal z kamínků. „Anežko.“

Z okna je cítit večer a teplé město; omáčka na plotně si párkrát bublavě odfrkne; lžička znovu cinkne, když ji posune víc od kraje. Čas se v místnosti nepřestane hýbat, jen se převalí na bok.

„Lehni si jako ta žena,“ požádá ji. Lehne si. Neví, co s koleny, co s vlasy; nakonec se zasměje, ale on se nesměje. Dívá se, jako by četl nahlas knihu, ve které je moc textu.

„Jsi… překrásná,“ zašeptá.

Pak si na něco vzpomene a tiše pronese: „Ó, mocná lásko, jež dokážeš zvíře v člověka změnit, a člověka ve zvíře.“

Anežka té větě nerozumí. Ale slyší rytmus. A slyší, jak v něm něco praskne, sotva postřehnutelně, jako když se rozlomí tabulka čokolády přesně podél vyrýhované čáry. Přesně.

Pavel vztáhne ruku. Zastaví ji ve vzduchu, znovu ji spustí, znovu zvedne. Nakonec ji položí. Jeho dlaň je teplá a těžká a na okamžik připomíná deku, kterou jí v zimě přitiskla máma až k bradě. Jenže tohle není zima a není to máma a není to žádná deka.

V předsíni klapne výtah. Někdo někde zamyká. Anežka zavře oči, protože když je zavře, věci se někdy aspoň na chvíli zastaví. V nose cítí kakao, v ústech zůstává sladko nahořklý konec, na jazyku slovo „memoáry“, které nechápe, a přitom už se jí týká. Slza ji sklouzne po tváři.

Lžička naposled cinkne o porcelán. Omáčka se přichytí ke dnu.

Tragédie v prvním dějství. A opona se už nezatáhne.