Zbytečná cesta 2. Kouzelník v nesnázích

Zbytečná cesta 2. Kouzelník v nesnázích

Anotace: kapitola 2+3.

Kapitola 2.
Poté, co se situace poněkud zpřehlednila, vydali se společně na další cestu, během které začal Dalet vysvětlovat důvody svého tak spěšného odchodu, i když v poněkud zkrácené a upravené verzi.
Právě, když se dostal k choulostivým momentkám a usilovně přemýšlel, jak se jim vhodně vyhnout, dojeli na malou elipsovitou paseku, jejíž výjezd blokovalo chlapisko pitoreskního zjevu. Jeho tvář s několikadenním strniskem připomínala dikobraze. Mířil na jezdce kuší.
„Stát!!!“ zakřičel.
Bylo to zbytečné, protože oba se už mezitím sami dávno zastavili.
„Mířím na vás,“ oznámil jim.
„Ne, ty se strašně mýlíš,“ opáčil rytíř, shlížeje na něj shora, „míříš pouze na mě. Tenhle muž vedle mě (ukázal na Daleta) je mocný kouzelník a když mě tvá špičky třebas jen škrábne, vymyslí pro tebe to nejodpornější prokletí, které kdy bylo vyřčeno.“
S neskrývaným potěšením pozoroval, jak se lapkova ruka viditelně zachvěla. Díval se na lupičovu výzbroj a výstroj, která byla směsicí všech kultur, stylů, slohů a věku: „Hle, vojenské museum!“ ukázal Daletovi.
„Dobrá, tak zastřelím tebe,“ s těmito slovy změnil lupič směr záměru.
„Zkus to a rozsekám tě na nudle!“ řekl klidně Goldman.
„Ne, to neuděláš, protože...“ a lupič nepříliš silně pískl. Nedělo se nic. Zaklel, odložil kuši ke kmeni stromu řka: „To je krám tohleto, já to TAK nemám rád... Pískat se s tím nedá a ještě aby se člověk bál, že to vystřelí a někoho to poraní.“
Dal prsty do úst a povedlo se mu zapískat silněji. Opět se nic nestalo. Lupič přestal vnímat přepadené, chodil, kopal do kamínků a větviček, zuřivě koulel očima a klel. Goldman zatím slezl z koně a vyndal mu šipku z kuše.
Z nedalekého houští se vykolébalo pět znuděných kmánů s tupým pohledem. Oči měli ještě napůl zalepené a hojně zívali: „Co je?“
Hromotluk hořekoval: „ A s tímhle materiálem já mám loupit!“
„Ha!“ zvolal divadelně: „Kde mám kuš! Kam já jí jenom dal?“
Motal se po palouku, až jí posléze našel opřenou o strom bez střely. Chvíli na ní překvapeně zíral a pak konstatoval: „Tady se děsně krade, to je hrozný. Jeden si ani nemůže položit zbraň na zem, aby mu z ní hned nešlohli šipku.“
Jeho kumpáni nudíce se zevlovali opodál, zatímco naši pocestní to vše pozorovali zprvu z obavami, ale později se stále rostoucím byť špatně utajovaným pobavením.
V tomto okamžiku převzal rytíř iniciativu: „Poslyš, mám pocit, že nemáš příliš dlouhou praxi v loupení. Jak dlouho to provozuješ?!“
Oslovený začal počítat, až se mu z té intelektuální námahy krabatilo čelo. Posléze, když ještě použil prsty, prohlásil: „Čtyři dny.“
„A kolik lidí už jsi přepadl a oloupil?“
„Vy jste první. Já jsem se dal na loupení, protože jako řemeslník jsem nemohl najít uplatnění. Já šel do lesa s ideálama! Však to znáte. Bohatým brát a chudým, to jest nám, dávat. Jako Jánošík, Robin Hood a další hrdinové. Myslel jsem, že se bude loupit, přepadávat a tyhle věci, jenže já jsem takovej smolař, že se mi všechno vždycky vymkne z ruky.“
Zakončil to bezradným gestem ruky, zatímco první z jeho kumpánů se dloubal v nose, druhý už zase pochrupkával opodál, třetí se drbal v zapatlaných chomáčích porostu hlavy, nedbajíc toho, že ničí dosud nenarozené potomky, stejně jako starší bleší generaci šmahem po stovkách. Čtvrtý se pohodlně usadil a vylovil odněkud kus čehosi umolousaný tak, že se nedalo poznat co to je a s chutí se do toho zakousl. K bližšímu ohledání Dalet neměl valné chuti.
Rytíř pozoroval se zájmem jejich aktivitu a pak dostal nápad.
„Poslyš, já jsem rytíř Goldman a to je moc starý a náramně vznešený rod. Měl bych mít svého panoše a taky jsem ho kdysi míval. Ty se mi líbíš a tady těm chybět nebudeš.“
O tři hodiny později a o dva kopce dál už znali celý jeho příběh do všech detailů. Jmenoval se Flores a rytíř brzy zjistil, že zbraně, kterými byl ověšen, vůbec neovládá. Všechny mu odebrali a zahodili. Nechal mu jen meč, o kterém Glodman prohlásil, že je ucházející. Ve chvilkách odpočinku se ho pokoušel učit alespoň základům.
Ukázalo se, že Flores není zcela beznadějný případ, protože, když se dostali na úpatí Fargašských hor, dokázal s ním zacházet tak, že se sám nezranil. Jeho parádním číslem pak bylo provedení piruety s napřaženou zbraní. To mu dávalo šanci (jak ho rytíř mnohonásobně ujistil), že zasáhne alespoň některé ze svých protivníků, budou-li tak neopatrní, aby se přiblížili.
Východní rampa byla téměř identická se západní. Úzká, křivolaká cesta vedoucí mezi rozeklanými skalisky se jen tu a tam rozšiřovala na odpočívadla. Tentokrát při stoupání nepotkali žádnou karavanu. Často sestupovali ze svých ořů, což obzvláště Goldmanův kůň přijal s ulehčením, a šli pěšky stejně jako Flores. Teprve v Ballardově průsmyku potkali velbloudy. Flores je viděl poprvé v životě, vylekal se, vyskočil na plochý kámen ležící opodál, vytasil meč a roztočil se jako káča.
První jezdec se zastavil a nevěřícně zíral na to divadlo a za ním zůstávali stát další a další. Nějakou dobu se nedělo nic. Celá scéna připomínala přeplněný betlém, nebýt točícího se Florese.
„No, co se tu děje?“ proklestil si cestu vpřed muž v bohatě zdobeném oděvu.
„Omluvte ho pane, je v šoku. Ještě nikdy neviděl velbloudy,“ sděloval konverzačním tónem rytíř, „kulturní šok, to se někdy stává.“
Pokynul směrem k Floresovi, který právě skončil svoje číslo výkřikem: „HA!!!“ vkomponovaném do závěrečného výpadu. Ten měl vypadat hrozivě, ale vzhledem k tomu, že Flores poněkud podcenil velikost balvanu, šlápl vedle, spadl a jeho výkřik se změnil v táhlé úpění.
Vůdcova zachmuřená a zakaboněná tvář se rozjasnila a tón hlasu se změnil.
„Vás já znám! Už jsme se potkali, když jste hledali tu princeznu. Podle toho co vidím, hádám, že vaše mise neměla úspěch.“
„Ne princeznu jsme našli, ale...“ a rytíř ve zkratce vypověděl historii jejich anabáze. I když to bylo velmi stručné, zabralo to dost času.
Naopak si vyslechli nejčerstvější novinky:
Poté co byla královna, eufemisticky řečeno, převezena do kláštera dostatečně vzdáleného centru dění, vrhlo se Sdružení chrabrých rytířů do rabování. Byli nemile překvapeni, když zjistili, že rabovat není co, neboť pokladnice zejí prázdnotou. Začali s výprodejem zařízení hradu, ale i to bylo málo.
Rozhodli se tedy zavést novinky. Ty měly pozvednout zmírající ekonomiku a vdechnout jí nový život, který by se projevil milým cinkotem zlaťáků, proudících pokud možno ovšem především do jejich truhlic.
Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo bylo již zatíženo daněmi na samý okraj únosnosti již za předešlé vlády, dali hlavy dohromady a vypotili nápad vybírat clo od projíždějících karavan.
Vidina zlata vršícího se do impozantních výšek je obloudila natolik, že milerádi pozapomněli na to, že právě proto se v minulosti válčilo. Poté co jedna z mnoha karavan dorazila na své obvyklé cestě k brodu u Vodopádové řeky, zjistila, že tam na ni čeká několik celníků. Karavaně nedělalo problémy si s nimi poradit, ale již při příští cestě požadavky celníků podporovaly dvě stovky po zuby ozbrojených žoldáků. Vzhledem k tomu, že karavanu obezřetně též doprovázel jistý počet vojáků, každá ze stran měla pocit, že právě hrubá síla je ten správný argument v této záležitosti a tak se začaly věnovat oblíbené zábavě lidí tj. mordování navzájem. Posléze beduíni přišli na jednoduchý a zároveň geniální nápad místo střetu prostě obejít a do cíle jít oklikou.
Než to ke generálům skrz uniformy a epolety prosáklo, trvalo to nějaký čas, po kterém následovalo horečné pronásledování karavan až za hranice.
Beduíni počítali s tím, že toto porušení zájmových sfér se pranic nebude líbit sousedům a měli pravdu. Nakonec si na hranicích dvě vojska v malých šarvátkách rozbíjela hlavy a karavany mohly v relativním klidu cestovat tak jak dřív.

Členové Sdružení chrabrých rytířů se začali mezi sebou dohadovat o tom, kdo z nich za to může. Výsledek této diskuse byla jejich zvýšená úmrtnost. Brzy se jejich počet zredukoval na čtvrtinu, což lid kvitoval s velkým uspokojením.

Kapitola 3.
Takto vybaveni informacemi a hojností potravin vydali se naši hrdinové na další cestu. Moudře se rozhodli, že by nebylo vhodné, kdyby šli stejnou cestou jako karavany, neboť nikterak netoužili po pozornosti vojáků jistě číhajících na hranicích. Dalším řešením bylo obrátit se na opačnou stranu, projít Modrý les a pokusit se přebrodit řeku v místech, kde byla sice mnohem prudší, ale naopak zase užší.
Při cestě Ballardovým průsmykem a při sestupu nedošlo k žádné zaznamenání hodné příhodě. Až dosud postupovali známou krajinou, pak se od již jednou projité trasy odchýlili a vstoupili do neznámých končin. Modrý les tu byl mnohem hustší a neprostupnější, nicméně i zde byly jakési cesty svědčící o tom, že tudy občas někdo projde. Jeli tak v pohodě několik dní a udržovali alespoň přibližně směr.
Nenadálé události přišly, jak již z jejich názvu vyplývá, nenadále. Když po týdenním cestování zastavili na hezké mýtině, začal Flores, který byl již zcela zdomestikován, připravovat tábořiště a Dalet se rozhodl podívat se po okolí. V jedné staré borovici zpozoroval vykotlaný otvor. Věděl, že toho často využívají divoké včely, aby si zde vybudovaly svůj úkryt. Otvor byl nevysoko nad zemí a tak Daletovi nedalo moc práce přivalit opodál ležící kámen a nahlédnout opatrně dovnitř.
Tušení ho nezklamalo, v kotlině opravdu byly plástve úctyhodných rozměrů. Jeho srdce se rozbušilo radostí, protože včely téměř nebyly doma. Ono „téměř“ představovala jedna malá nedorostlá včelka, kterou ostatní asi nechaly doma právě pro její prachbídný zdravotní stav. Dalet s vidinou medových hodů si s ní nedělal příliš starostí, odehnal ji nedbalým pohybem ruky a včelka polekaně odlétla. Neváhal a začal plnit sladoučkým medem džbán, který měl původně připraven na sběr lesních plodů.
Byl tak zaujat, že přeslechl zpočátku tlumený, ale postupně stále sílící hluboký hukot. Protože žil ve své době, neznal takové pojmy jako je bombardovací letka, nebo střemhlavý nálet, zvuky ignoroval.
Otočil se a díval se do tváře více než tisícovce totálně naštvaných včel vedených několika jedinci, před kterými by uhnul i méně zdatný vrabec.
K jeho škodě v té chvíli nebyla na místě oficiální časomíra, neboť Dalet zajisté překonal všechny rekordy let minulých i následujících, vzhledem k tomu, že svou motivaci měl velmi těsně za sebou a neustále se mu připomínala vzteklým bzučením.
Než dorazil do tábora, podařilo se mu získat malý náskok. Jeho vytřeštěný výraz mluvil k jeho druhům za svazky a tak se nevyptávali a provedli bleskovou evakuaci.
Myslím, že toto je ten správný okamžik, abychom byli natolik taktní a opustili naše hrdiny a přenechali je jejich radovánkám....
---

Autor shinen, 20.10.2025
Přečteno 7x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2025 liter.cz v1.8.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel