Zbytečná cesta 2. Kouzelník v nesnázích

Kapitoĺa 8.
Druhý den ráno když se sešli, aby začali s plánováním, královně
spo¬kojeně zářily oči. Z toho lze odvodit, že pobyt v přírodě je i pro muže středního věku zdravotně prospěšný. Rokování se značně protáhlo. Ani ne tak proto, že by situace umožňovala prodebatovat více variant, jako spíš díky tomu, že ho hojně prokládali vzpomínkami na svou cestu za Brigitou a poté sem do kláštera.
Všichni cítili, že pobyt zde nelze protahovat donekonečna a že je nutno vydat se do střediska událostí, aby bylo možno položit ruku na tep historie. I když mniši, jejichž život po příchodu královny nabral tak zajímavý směr, se s ní neradi loučili.
Plán by následující: Vrátí se společně do hlavního města, dáma se zde ubytuje a rytíř s Daletem se vydají nejprve prosondovat situaci a po-sléze sehnat co nejvíce přátel bývalého režimu a starého pořádku.
Jak to ovšem v takových případech většinou bývá, plán vypadal teoreticky perfektně, ale v momentě, kdy by se měl uvádět do praxe, bylo vše jinak.
Od té doby, kdy se jim dostalo zpráv od karavany, se mnohé změnilo. Sdružení chrabrých rytířů se scvrklo již jen na pouhé dva muže, kterým se podařilo ostatní eliminovat, ať již politickým procesem, zinscenovanou nehodou, nebo jedem.
Teď zrovna nabírali dech, aby mohli začít plánovat další spiknutí, kterým by se jim podařilo už konečně jednou provždy zatnout tipec tomu zatrol.... Jaksi mimochodem s tím souviselo i převzetí vlády, neboť bylo již dlouho zapotřebí, aby její otěže převzal opravdu
povo¬laný muž. Jeden ani druhý nepochybovali ovšem o tom, že jsou tím povolaným mužem právě oni, stejně jako nepochybovali o síle svého protivníka a věděli tudíž, že to může být jejich poslední boj. Neváhali proto užívat si života plnými doušky a na hradě se pořádali slavnosti, proti kterým byly římské orgie pouhými besídkami žactva řeholní školky.
Poddaní si pak podle starého alchymistického hesla: Co je dovoleno nahoře, to můžeme i my dole!, brali z nich příklad a tak lze říci, že město žilo hektickým životem a nikdo ani nechtěl slyšet o tom, že by měl bojovat a případně i položit život za vlast, korunu a takové ušlechtilé věci.
„ Lepší je se uchlastat!“ to bylo heslo těchto dnů, ale především nocí.
Pokud by bylo vůbec možné takové srovnání, tak slavná Sodoma byla proti tomuto městu v podstatě nevinným nudným hnízdem.
V úzkých uličkách i na náměstích bylo neustále rušno. Opilci, a opilá byla většina města, korzovali městem ve dne i v noci. Šermířských duelů i simultánek bylo nepočítaně. Ti vyřazeni pak končili prošpikováni a oloupeni v blízké řece.
Naši cestovatelé, toto vidouce, neváhali a ruče pílili zpět.
„Balíme, mizíme!“ zněla stručná odpověď na podivený kukuč bývalé první dámy státu. Oba totiž moc dobře věděli ( Goldman z praxe, Dalet teoreticky z knih) co bude následovat. Bylo jen otázkou času, kdy hýřící město bude potrestáno a vstoupí sem šarlatová smrt, nebo v polodřevěném městě vypukne požár.
Tu trochu věcí, které měli sebou, jen naházeli do vaků, vzpouzející se královnu prostě s Floresem popadli mezi sebe a vyvlekli jí pryč.
Goldman instinktivně zamířil tam, kam kdysi dávno chodil s královnou na schůzky. Poustevníkova jeskyně byla od města opravdu jen malý kousek. Nebyla to jeskyně přírodní, ale byl to silně zvětralý pozůsta¬tek havířských aktivit po dávných předcích. Dalet sice tvrdil, že si v knihách přečetl o mnohé získané zlaté žíle, ale patrně se jednalo jen o pověst, neb štola nebyla příliš hluboká.
Poustevník tu už dávno nežil, nicméně místo bylo stále ještě obyvatelné, neboť se stalo vyhledávaným místem schůzek milenců.
„Sliboval si mi zpět království a skončili jsme v jeskyni!“ soptila krá-lovna. Na repliku, že se jedná pouze o taktický a dočasný ústup ovšem nijak nereagovala a dštila na Goldmanovu hlavu, řečeno básnicky, oheň a síru: „Že já hloupá raděj nezůstala v tom všivém klášteře. Ty..! ...! ...!“ atd. Většina výrazů je obvyklá pouze v mluvě námořníků a to ještě jen u těch obzvláště zpustlých.

Kapitola 9.
V každém pořádném příběhu padá skalisko těsně za zády hrdinů, stejně jako katastrofa čeká s vypuknutím, až titíž poodejdou. Já vás musím zklamat: požár vypukl až třetí den večer. Nicméně nutno uznat, že pak stál zato a šířil se velice rychle. Trval dva dny a jeho po¬slední zbytky byly zdolány až teprve milosrdným deštěm. Už se nedovíme, kde oheň vypukl a co bylo jeho příčinou.
Samotné královské sídlo bylo od města odděleno vysokými hradbami a vodním příkopem. Kasárna i domovy většiny sloužících byly mimo něj a tak se jeho královna náhle ocitla v situaci, že sice vlastnila hrad a vládla království, ale chyběli tu poddaní a výkonná tj. vojenská moc. Jak už bylo ukázáno dříve, je to situace velmi trapná.
Vydali se k hradbám. Z města to čpělo spáleninou, ale jejich kroky zamířily k spuštěnému padacímu mostu.
Ten byl ovšem padací již jen podle jména, protože už mnoho let nebyl provozuschopný. Přivolaní odborníci svorně tvrdili, že jednotlivé součástky nelze vyrobit a je nutno zařízení vyměnit jako celek. Nadávali nad tím, jak je možné TAKHLE zanedbávat údržbu. Dělali: „Tse, tse.“, škrábali se na hlavě a občas i někde jinde a jmenovali předběžný odhad, který několikanásobně převyšoval rozpočet na údržbu celého hradu. Krčili rameny a říkali: „To víte, když nemažete, tak to takhle dopadne.“
Uvnitř bylo ticho a prázdno. Už na první pohled, když královna procházela místnostmi, postrádala mnohé součásti zařízení. Mýlila se však, přičítala- li to rabování. Ve skutečnosti to mělo na svědomí Sdružení chrabrých rytířů, kteří prodali vše, co jen bylo možné, aby si tak naplnili své nenasytné měšce.
Vrátí-li se člověk po delším čase zpět do své domoviny, vymaže milosrdná paměť vzpomínky nepříjemné a ty příjemné ještě přikrášlí. Dalet zcela automaticky zabočil do knihovny. Namátkou vzal do ruky knihu známého věštce Norama. Jeho předpovědi byly po generace čtenářů tvrdý oříšek v podobě otázky: „Co tím ten chlap zatracená sakra myslel?“
Jedni tvrdili, že je zde možné nalézt odpovědi na základní otázky kosmologie, života a vůbec. Další byli přesvědčeni, že zde nalezli předpovědi až do konce světa a existovala i sekta odštěpenců, tvrdících, že se všichni ostatní mýlí a že ve verších jsou zakódovány recepty na vegetariánskou tlačenku, špekáčky, jitrnice a jiné lahůdky...

V knihovně to bylo cítit zatuchlinou a myšinou. Dalet se vydal k oknu. Jak míjel stůl zavadil o knihu a ta spadla na zem hřbetem navrch. Sebral jí a bezmyšlenkovitě si přečetl první verš, který mu padl do oka:
II. 19.
Když kohout rudý, nad městem přelétne,
pak kouzlo velkého mága je vyřčeno,
kruh se uzavře a vše z popela povstane.
Měsíc je v klepetech Raka a Slunce přihlíží.
„Proč zrovna já,“ zanaříkal,“ proč zrovna mě se musí stávat takový věci! Když jsem se do té knihy začetl poprvé, mělo to za následek celé tohle praštěné cestování.“
Vzpomněl, že u sebe má ještě knihu, kterou sebral u Chetha. Věděl, že pokud by si přečetl název a začal hledat vhodný text, vloudily by se do jeho mysli pochyby a to bylo něco, co nemohl potřebovat ani v nejmenším. Otevřel tedy náhodně knihu, zapíchl prst do textu a četl: „Nastrouhej několik větších brambor, přidej do toho česnek, sůl, kmín, majoránku, mouku, vraž tam dvě vajíčka, zamíchej a...“
Nedělo se nic, jen ve vzduchu byla cítit vůni čerstvě upečeného bramboráku.
„Je to všechno blbost.“ vzdychl a podíval se z okna, kterým bylo vidět ještě mírně čadící trosky města. Vrátil se ke knize a jakoby hypnotizován, pokračoval v četbě. Než skončil, škrundalo mu v žaludku a téměř šilhal hlady. Za mísu bramboráků by v té chvíli vyměnil cokoliv. Opakoval pohled. Zase nic. Zabouchl prudce knihu, až se rozvířila mračna prachu. Udělalo to „KLAP!“ a Daletovi se na okamžik zamžil zrak. Když zamrkal a znovu zaostřil ven, město tam stálo přesně v té podobě jako před požárem.
„Já jsem kouzlil.“ vydechl Dalet údivem.
Vyrazil ven.
„Jsem kouzelník! Já to dokázal!!!“
To už se hnal po točitých schodech jak kulový blesk a řval jako šílenec. Na konci zakopl a skokem plavmo překonal neuvěřitelnou vzdálenost. Upadl a roloval halou jako zajíc, navíjejíc sebou běhoun. Tomuto obalu ostatně může děkovat za to, že ho ochránil před četnými tupými i ostrými předměty, s kterými by se jinak na své pouti střetl. Poté co balík proputoval ještě několik chodeb a místností, pohrdaje zákonem o setrvačnosti, vrazil zlomyslně přesně do dveří královnina budoáru. Náhodou se zde nalézal i Goldman.
Dalet dokonale zabalen tak neviděl spěch s kterým se oba rychle snažili napravit alespoň ty nejvážnější nedostatky v oblečení.
Trvalo to chvíli, než se situace vysvětlila. Přesvědčování nebylo zapotřebí, stačilo se jen rozhlédnout. Tam, kde ještě před chvílí byla prázdná světlejší místa, visely obrazy a gobelíny. Na taburatky se vrátily vázy, přesýpací hodiny a sošky.
Myslím, že ani není třeba popisovat královninu radost při shledání s každým z těchto již oželených předmětů.
Další vlna radosti následovala při pohledu na město, kde se již objevili i první obyvatelé, neboť dobré zprávy se roznesou stejně rychle jako ty špatné.
Každé vyprávění musí mít svůj konec a toto je podle mého ten nejvhodnější okamžik, neboť Dalet byl v tomto okamžiku na vrcholu slávy. Později se mu totiž již žádné další kouzlo nepovedlo a tak se dobrovolně k nelibosti mnoha milenců přestěhoval do poustevnické jeskyně. Páry dychtivé lásky však brzy přišli na to, že je možné s Daletem dohodnout za mírnou úplatu, aby se v určitý čas odebral do lesa sbírat bylinky, což vedlo k oboustranné spokojenosti.

Goldman si proti všem předpokladům nevzal královnu za manželku, ale zůstal jejím osobním přítelem. Flores se tak pilně učil zacházet se zbraněmi, že měli ranhojiči z celého okolí stále pohotovost. Nakonec ho povýšili na velitele hradní stráže, který žádnou nemusí nosit. O Brigitě a Erikovi se žádné další zprávy nedochovaly, stejně jako o zbylých členech Sdružení chrabrých rytířů.
Qwot je stále ještě nezvěstný...