Zero.

6.

Několik dalších dnů trávil většinu času tím, že pozoroval přístav. Byl stále zadumanější a nervóznější. Klaudián se neodvážil zeptat, co ho žere a tak se snažil, alespoň pobavit vyprávěním o tom, jak šli přes poušť -všichni už padali na únavou, jen on a generál Xeres se drželi, ale zdálo se, že ho Zero ani nevnímá. Odpustil si i obvyklou jízlivost.
Změna nastala, když se objevila další otrokářská loď. Po předchozí zkušenosti si Zero vzal Klaudiána sebou. Prohlédl si otroky, ale nekoupil žádného. To se opakovalo ještě jednou. Vzhledem k tomu, že Zerův postoj k Dianě bylo sotva možná zvát žhavým, začal Klaudián uvažovat o tom, jestli Zero není orientován trochu jinak.
Když do přístavu dorazila další loď, Zero se na ní opět vypravil. Tentokrát mezi otroky objevil obrovitého plavovlasého obra. Na rozdíl od jiných byl spoután silným řetězem i přes prsa, aby nemohl ani pohnout pažemi, na kterých mu bobtnalo mohutné svalstvo. Silné okovy poutaly i jeho nohy. V jasně modrých očích mu plála nezlomená zloba.
„Tohohle!“ řekl rozhodně Zero.
Kapitán byl rád, že se ho zbaví, vždyť než ho spoutali, zmrzačil mu tři muže z posádky, ale jen tak ze cviku navrhl cenu padesát zlatek a těšil se na to, jak budou licitovat a on nakonec zhrouceně přijme třicet
Je pravda, že by se spokojil i s dvaceti.
Zero bez váhání souhlasil.
Kapitán byl na jednu stranu zklamán, že se handrkování nekoná, ale na druhou, padesát zlatek je padesát zlatek a tolik peněz dokáže být dobrou náplastí i na větší bolest.
Sotva z lodě přešli na nábřeží, námořníci bleskově můstek vytáhli a loď se urychleně začala chystat k odplutí i když byl příliv. Ozval se křik, práskání bičem, vesla zabrala a loď vyrazila proti proudu jako vystřelený šíp.
Všichni přístavní povaleči se při pohledu na tu horu svalů a vzteku stáhli do uctivé vzdálenosti a jen zpoza sudů a beden opatrně vykukovali.
Klaudián byl tak rozčílen, že nevědomky začal s tykáním: „Hele, můžeš mi říct, na co jsis pořídil tuhle blonďatou obludu? Vždyť je to naprosto nezvladatelnej barbar! Na ochranu máš přece tamty dva, ne? Víš o tom, že jakmile mu povolíš řetězy, rozmáčkne tě jako švába a uteče?“
Zero se v odpověď zachechtal. Pozoroval blonďáka a podle svého zvyku si mnul nos. Pomalu obešel svůj čerstvě nabitý majetek a spíš pro sebe říkal: „No není úplně ideální, ale bude muset stačit. Když ho trochu upravím, bude dobrý.“
Stoupl si před barbara a začal na něj mluvit jazykem, který Klaudián ještě v životě neslyšel. Hrčelo to v něm a drnčelo, protože skoro v každém slově bylo: hr!vr! dr!
Nevěděl, co to Zero říká, ale viděl výsledek. Tvář stažená do zarputilého šklebu začala tát jako vosk. Nakonec se barbar šklebil v něčem, co mělo být úsměv. Klaudián už viděl ledacos, ale tohle, by si podle něj určitě vysloužilo první cenu v rétorice.
Nicméně, když mu začal Zero odemykat okovy, trochu znejistěl. Barbar se protáhl, plivl si do dlaně a natáhl ji. Zero, který tohle gesto už znal, nezaváhal a tak bylo podivné spojenectví za mlčenlivého dohledu Naba a Horáce zpečetěno.
Povaleči, kteří to pozorovali, poznali, že již nehrozí žádné nebezpečí. Opouštěli své úkryty a podařilo se jim zdařile předstírat, že vlastně nebyli zalezlí.
Vydali se k Salucemu. Klaudiánovi přibyl další otazník, který stál za přemýšlení. Nač u Dia potřebuje tuhle horu svalstva a čím ho ukecal?
Obdobně zděšen byl i majitel domu, když vešli do dvora. Zkusil protestovat, ale Zero jemu i ostatním připravil překvapení, když řekl: „Je to jen na jednu noc. Zítra pro mě přijede má loď a my odplujeme.“
Pak se otočil ke Klaudiánovi: „Jestli chceš nechám tu přístroj a Salucemu řeknu, aby ti dával polovinu zisku. Bude z tebe bohatý a vážený muž.“
Bylo to lákavé, ale pak si Klaudián uvědomil, že by si do smrti vyčítal, že v tom dobrodružství nepokračoval dál.
„Mohu jet s vámi?“ přešel opět do formálního vykání.
Zero ho poklepal na rameno: „Tam na nábřeží jsi mi začal tykat, co kdybychom u toho zůstali? Mám tě rád Klaudiáne, ale plul už jsi někdy po moři? Nemyslím nějaké pobřežní projížďky, ale opravdovou plavbu!“
„Plul jsem s generálem Sáresem. Byla bouře, vlny jako hory! Viděli jsme obrovité ryby, krakeny a taky krásné sirény, které se vyhřívaly na skaliskách…“
„Dobře,“ přerušil proud jeho výřečnosti Zero, „zítra vyplouváme. A mimochodem…. nejmenoval se ten tvůj generál Xeres?“
„Ne to byl někdo jinej!“ neztratil Klaudián duchapřítomnost.
Když Diana uviděla blonďatého barbara, oči se jí úžasem rozšířily, ale Zero se omezil jen na vysvětlení: „Budeme ho potřebovat.“
Klaudián nemohl usnout, zíral na nebe plné hvězd a přemítal: „Jestli měl Zero dohodnuto předem, že loď připluje zítra, jak mohl vědět, že dnes ráno najde toho barbara? Nebo naopak, jak má ten jeho podivný kapitán vědět, že má připlout?“
Jestli si Klaudián myslel, že postupem doby se mu podaří odhalit ta tajemství, která Zera obklopují, strašně se mýlil, otazníků přibývalo.
Bylo marné pokoušet se usnout, vyšel ven a viděl stát ve slabém svitu Měsíce dvě postavy. Zero cosi říkal Dianě. Klaudián nerozuměl, ale z naléhavosti tónu hlasu poznal, že je Zero zamilován po uši. Hovor byl přerušen dlouhým polibkem.
„Tak u toho být nemusím,“ myslel si Klaudián, otočil se a odcházel, „alespoň něco je v pořádku.“

7.
Ráno bylo všechno nacpáno do beden a Zero dal Klaudiánovi stříbrňák a řekl mu, aby sehnal nějaký povoz. Samozřejmě, že to byla Arisa! Z kopce to pro ní bylo o mnoho jednodušší.
Černoši vše složili na nábřeží a dvoukolka tažená stařičkou oslicí odjela, Zero se posadil na jednu bednu a začal si povídat s Dianou. Svalovec, jehož jméno bylo Erik, se mazlil s mečem, který dostal od Zera dárkem a ničeho si nevšímal.
Jen Klaudián byl celý nesvůj, poposedával a vyhlížel loď. Čekání se protahovalo a jemu hlavou proběhla myšlenka: vždyť jsem si myslel, že to takhle dopadne!
Obrátil na Zera s otázkou: „Ta loď…?“
Nedořekl, protože v tom momentě se v úzkém vjezdu objevily bělostné plachty.
„Co má být s lodí?“
„Nic, jen že támhle zrovna připlouvá.“ Klaudiána to tak rozhodilo, že se na nic jiného nezmohl.
I když byl odliv, loď o něco málo později přirazila k molu. Na boku se otevřel otvor a na nábřeží dopadly schůdky. Černí svalnatci okamžitě obživli, popadli bedny a začali je nosit dovnitř.
Diana ani Erik nezaváhali, jen Klaudián se zarazil, uvědomil si totiž, že odjíždí a ani neví kam. Byl to jen mžik. Jako voják už mnohokrát ve svém životě šel do neznáma.
Udělal dlouhý krok a dveře se za ním zavřely.
Ačkoliv loď zvenčí vypadala jako dřevěná, zevnitř byla nepochybně z kovu. Ale byl to kov podivný, šedavý, nelesklý a při poklepu neznělý.
Paluba byla uprostřed rozdělena chodbou. Na každé straně byly kabiny, pro každého jedna. Klaudián si při prohlížení té své ani nevšiml, kdy vypluli a tak když vyšel nahoru, s překvapením zjistil, že už jsou daleko z přístavu a ostrov je jen malým kopečkem na obzoru.
Při tom pohledu se v něm obnovilo odhodlání zajít za Zerem a konečně si mnohé vyjasnit. Ten byl na zádi a Klaudiánovi se rozšířily oči údivem. Vedle totiž stál Erik oblečený do bílé dlouhé řízy ušité asi pro někoho mnohem menšího, protože dole z ní koukaly chlupaté barbarovy nohy.
Diana kolem něj poskakovala a olůvkem si značila, kde co bude potřeba upravit. Co však Klaudiána úplně dorazilo, bylo to, že jak se Erik pootočil, uviděl na jeho zádech malá bílá křidélka.
Jediná otázka, na kterou se vzmohl, byla: „ Jaks ho přinutil, aby se do toho oblékl?“
„Ale Klaudiáne! Jaképak přinutil? Vzal si to dobrovolně. Dokonce po tom toužil. Pamatuj si, že každý muž je v podstatě malé ješitné hravé dítě.“
„A co to má být? Kupido?“
Nečekal na odpověď a prchl do podpalubí, kde se rozeřval smíchy. Ten den udělal Klaudián ještě několik pokusů o vážnou rozmluvu, ale pokaždé ztroskotal.
Zero totiž měl na kolenou svazek papyrů a učil Erika nějakou řeč. Ten po něm slova opakoval s nenapodobitelně hrčivým přízvukem, doprovázel to teatrálními gesty podřadného tragéda a natřásal se jako holub. Nedalo se na to vůbec koukat, aniž by Klaudián zůstal vážný.
Konečně si dali oddych. Diana odepjala Erikovi křidélka a on se opřel o pažení lodi a s blaženým výrazem ve tváři začal ohlodávat opečené králičí stehýnko.
Klaudián si pro jistotu stoupl k němu zády, protože neměl jistotu, že se nezačne znovu smát.
„Můžeš mi říct, kam vlastně plujeme a co je tohle za komedii?“
„Teď do Judee, do Jeruzaléma a potom ještě nevím. Slíbil jsem Erikovi, že ho odvezu domů. Bude hrát božího posla. To je pojem, který ty asi neznáš. Zeus, Afrodita, nebo Ares, když něco chtějí, tak jdou a zařídí si to, ale bůh židů je nerudný a nesnášenlivý a tak při jednání s lidmi používá prostředníky.“
„Od námořníků jsem slyšel, že Jeruzalém je teď jak vosí hnízdo. Ty Zero? Že ty do toho hnízda chceš píchnout?“
„No vlastně spíš naopak. Víš hvězdopravci podle nebeských znamení prorokovali příchod nového židovského krále, mesiáše, který je osvobodí a teď se tam objevil jeden kazatel jménem Jošua. Hodně lidí věří, že je to divotvůrce. Jedni v něm vidí právě toho jejich mesiáše, jiní by ho rádi vmanévrovali do role vůdce povstání…já vím, je to nesmysl, Řím tam má dost legií na to, aby to utopily v krvi. Další ho chtějí nechat ukřižovat. Pak z něj udělají symbol a to co říká, překroutí a znásilní.“
Zerův hlas byl vážný smutný a on sám jakoby náhle zestárl o spoustu let.
„A ty chceš co?“
„Tadyhle Erik se převleče za toho božího posla a pokusí se ho přesvědčit, aby vzal svou přítelkyni Máří Magdalenu a odjel s námi pryč. Podle jedné pověsti prý si ji vzal za manželku a odpluli do ciziny.“
„Čili jinými slovy, aby se zachoval jako zbabělec?“
„Klaudiáne, ty to nechápeš?“ rozhorlil se Zero, „vždyť ho všichni chtějí jen využít pro svoje záměry. Postrkují s ním sem a tam!“
„Kdežto ty s ním manipulovat nechceš viď? Koho vůbec zajímá, co chce on sám?“
Zero si už zase mnul nos, byl viditelně v rozpacích: „No… já vím, jenže jedni ho dřív nebo později ukamenují, další ho nechají ukřižovat a vůdce povstání taky nečeká žádná skvělá budoucnost. Ta moje nabídka je pro něj nejpřijatelnější, ne?“
„Myslíš? Viděl jsem chlapy, kteří se s nadšením vrhali do boje i když věděli, že jdou na smrt. No zeptej se Erika, on je přesně takovej typ.“
Oba se svorně podívali na blonďáka, který se rozvalil na podlaze a hlasitě chrápal.
„S ohledem na budoucnost se probírali všechny možnosti ovlivňování minulosti a došlo se k tomu, že je vyloučeno jakékoliv násilí. Jediná možnost je ústní indoktrinace…“
„Ústní co?“
„…..prostě ho ukecat,“ vysvětloval Zero.
„Teď chápu, proč si vybrali tebe. Ještě mi řekni, myslel jsi na to, co udělá Diana, až uvidí toho tvého kapitána. Podle mě se lekne a skočí do vody. Nebo Erik, ten ti ho rozseká na kousky!“
„Budˇ bez obav. Je ve své kabině na přídi a během plavby z ní nevychází.“
Ale každá loď má přece kormidlo vzadu,“ už v momentě, kdy to Klaudián říkal, tak ho napadlo, že tohle přece není normální loď a tak by se neměl divit tomu, že ji její hrůzný pán řídí zepředu. Svěsil hlavu. Zero jakoby mu četl myšlenky, řekl: „Klaudiáne, nejsi přece hlupák, už dávno jsi musel poznat, že nejsem z tohoto světa. Lépe řečeno z této doby, jenže to co se stane teď, ovlivní všechno. Je to jako kámen hozený do vody. Udělají se kruhy, které se šíří dál a dál….“
„ A přemýšlel jsi o tom, co se stane, když se to nestane?“
Klaudián si teprve po vyslovení té otázky uvědomil její zdánlivou nesmyslnost. Zero odpověděl bez váhání: „Vím, co se stane, když se to stane. To mi stačí!“
Chvíli bylo ticho a každý z těch dvou přemýšlel o tom, co řekl ten druhý. Pak Zero dodal tiše a naléhavě: „Klaudiáne, já to musím alespoň zkusit!“ a přitom už zůstalo.