Příběh, který napsal život - Laura

Anotace: povídka o tom, že člověk by nikdy neměl chtít něco, co se proti němu může obrátit...

Z kouta pokoje unikaly vzlyky. Ani hudba je nepřekřičela. Laura. Nikdy to doma neměla lehké. Zvlášť teď, když byla v pubertě. Byla rudá vzteky. Její máma snad nikdy nedokáže pochopit, že ke svému životu potřebuje svou partu přátel, ne jenom učení, práci a čtení knížek v malém pokoji. Jejím pokoji! Po této hádce, snad sté už za ten týden, si nejraději přála, aby tak byla smrtelně nemocná a všichni se o ni starali, nikdo by na ni nekřičel, všichni by na ni byli milí. Tak tomu bylo přeci ve filmech, ne?

Přišla ze školy. Obvykle se pustila do práce, kterou měla napsanou na ledničce. Že to býval pořádný seznam. Ten den však tiše došla do pokoje a s námahou si lehla na postel. Chvíli koukala do stropu, snažila se usnout, ale nešlo to. Silná bolest v hlavě a nevolnost jí zabraňovaly se uklidnit a spát. Nesnášela migrény. V posledních týdnech ji provázely téměř denně. Učení zanedbávala a její známky to na sobě dávaly silně znát. Neměla chuť komunikovat s přáteli a aspoň na pár minut zajít s nejlepší kámoškou na zmrzlinu. Neměla náladu na nic.

„Lauro, no to snad nemyslíš vážně? Neudělala jsi ani jednu svou povinnost, za celé čtyři hodiny nejsi schopná se převléct, nejsi schopná ničeho!“ vešla do pokoje matka. Laura, v té chvíli zasněná a alespoň chvíli nemyslící na tu příšernou bolest, sebou cukla. Hlavou jí projela ostrá rána. „Mami, já…“ snažila se vykřiknout a postavit se, místo toho jí nohy odmítly udržet se a před očima se jí zatmělo. Dopadla na postel. Cítila jen svůj němý výkřik, dech a někde v dálce jako by na ni někdo mluvil. Potom už nic. Jen příjemné ticho a teplo. Jako by odlétala někam pryč.

Probudila se v nemocnici. Jen ztěžka rozuměla slovům, které kolem ní kdosi říkal. Cítila se otupěle, jako by si ani nemohla vzpomenout, jak se jmenuje. Jako by neuměla použít své hlasivky. Cítila se, jako uprostřed hurikánu. Nemohla nic dělat. Viděla nad sebou pohybující strop. Někam jí vezli. Za pár minut se ocitla v tmavé rouře. Rozvzpomínala se, jak se to jmenuje. Ten přístroj, ve kterém leží. Tu… Tu… Tunel! Měla chuť se pousmát, ale bolest v celé hlavě jí usměv zamrazila do jakéhosi úšklebku.

Ruce měla rozpíchané od injekcí. Každou chvíli přišla sestra, chvíli ji hladila po hlavě a konejšila ji. Potom do ní buď vpíchla jehlu, a nebo jí do krku strkala tabletku. Pomalu se snažila mluvit, šlo jí to, sice ztěžka a s pořádnou námahou, ale byla šťastná i za to. Kolem ní pobíhali rodiče, zahrnovali ji dárky a láskou. Mohla si říct, že dosáhla cíle, kterého chtěla, ale neudělala to. Sotva se trochu vzpamatovala, lékař jí s opatrností pověděl její diagnózu – zhoubný nádor na mozku. Žádný psycholog ani psychiatr však nedokáže říct špatnou zprávu tak, aby se potom lidé mohli smát. Nedokáže to nikdo. Tahle zpráva byla velmi špatná. Laura se téměř zhroutila.

Byla teď ráda za každou knížku, kterou jí máma přinesla do postele. Byla ráda za to, že má malý útulný pokojíček. Jak ráda by teď pomohla mámě třeba jen s umytím nádobí. Ale pomalu ji opouštěly síly. Splnil se jí „sen“ o tom, že každý na ni bude milý, všichni o ni budou pečovat, ale za jakou cenu? Za cenu, že všichni v její blízkosti se usmívají, snaží se, aby se měla co nejlépe, ale sotva se za nimi zavřou dveře, pláčou, jelikož ze světa pomalým krokem odchází osoba, kterou oni tolik milovali. Osoba, která by v této chvíli si nepřála nic, co si nezažila. Osoba, která věděla, že nedokázala poznat život a musí jej opustit…