Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Les klidně rezonoval, nikoliv, že by se hýbal, nehynouc vykresloval krajinu samotné vzpoury. Měnil se v obraz samotné melodie Johanesse, Ioanna i Lešije. Tiše poukazoval na modrou cestu lesního panství, na stavy vědomí i podvědomí veškerého bytí – podstaty smyslu samotné divoké řeky.

Johaness otevřel oči, nadechl se ticha vláčného mechu, oprášil kapky rosy z kůry břízového kmene a pohladil slovy teplé kameny obklopující Chor, konvalinky i plevel. Konečně se odhodlal vykročit, již klidně, avšak stále bez cíle. Vykročil s rozhodnutím pokračovat ve své cestě. S vědomím sebe a moudrostí lesního ochránce vydal se neznámým směrem, protože věděl, že stín ho následuje… Na každém kroku cítil, jak mech pod jeho chodidly sladce se nadechuje hlíny a chladně vydechuje do mlhy. Jak stromy již nevedou výše k nebi, avšak hlouběji do samotné podstaty zalesněné krajiny. Již nehledal pravdu, kterou považoval za trofej. Nesnažil se pochopit vše okamžitě, místo toho naslouchal lesní rose. A v tom poslouchání se cosi zvedalo, nikoliv hrdost, ale tichá jistota přítomnosti mocné bytosti.

Příjemně dulo větrem, tázalo se samotných větví, zda prohnout je smí. Zatancovat si a proplout až k samotné mýtině, kde lámalo se světlo jako staré zrcadlo, kde se nakonec odrážel i ten žalostný zpěv. Nebyl to Lešij, to by poznal. Hlas nesený vzduchem, unášen ptačím křídlem, zvukem života tam někde v krajině, tak zněl „Kampak kráčíš, člověče?“, krátce a jasně jako pohled do slunce, jež zářilo na obloze. Johaness se nezalekl, kráčel pevně, zamyšleně nad samotným lesem. „Kam kráčím?“ zeptal se nepřítomně. „Do světa, který znal jen zvenčí? – Do příběhu, který psal někdo jiný?“ pomyslel si a s úsměvem, jenž nepatřil válečníkovi, ale poutníkovi za moudrem, odpověděl svěží vůni stroze „Kam mě nohy dovedou.“. Vítr nekáral ani nesoudil, jen se prohnal kolem a pohladil ho po líci souhlasně, jako by se usmíval do minulosti i budoucnosti – jako by snad viděl neexistující.

Johaness kráčel dlouho, míjel stromy všelijaké, divoké vodní toky i prameny prapodivné – veškeré ty obrazy nádherné. Povšimnul si, že v té kráse leží kámen, popraskaný, ale pevný! Opravdový kus oblázku měsíčního celku, ohořelý kus slunečního svitu. Sice v něm již oheň nehořel, ale teplém hřál dále – nikoliv plamenem, ale pamětí. Uchopil kámen pevně do svých dlaní a usedl do trávy, avšak ne proto, aby spočinul, ale protože to místo bylo pro něj jako stvořené. Ne jako cíl – ale jako bod, kde se kruh neuzavírá, ale mění ve spirálu, a to byla známka síly stejného druhu.

Noc padala tiše jako západ slunce, ale nebyla temná. Les se nestal méně tajemným a ani Johaness již netoužil po světlech, která by ho vedla, poněvadž si nesl svůj vlastní plamínek – malý, neokázalý, ale opravdový. A tak, když v dálce cosi zahoukalo a mech zavoněl nocí, Johaness nepřemýšlel, kam jít. Své tělo z ochlazující se země sebral a krokem vydal se za vůní vln. Jakmile pár kroků prošoupal, ozval se Ioann „Tohle není les, to je mysl v pohybu.“. Nepřítomný Johaness však varování nevěnoval sebemenší pozornost a jak kráčel dál, zem se pod jeho kroky utvářela jako příběh, který se nechce jen číst, ale chce se prožít. Les již nebyl krajinou smyslů, nebyl kulisou – stal se bytostí, samotným stavem podvědomí. Dech i paměť, kde se Johaness stal buňkou, nervem i impulsem, které nelze pevně uchopit, natož kontrolovat, protože… Les měl vrstvy, nikoliv jako zeměpis, ale jako duše.

První byla hluboká. Zemitá krajina kořenů, jenž byla neviditelná pro lidský zrak, ale přítomná v každém nádechu i výdechu. Všechno se drželo při zemi, a přesto rostlo. Kořeny stromů se proplétaly jako staré příběhy – bolestí i věrností. A Johaness začal pociťovat tíhu vlastní minulosti, všeho, co si nesl dobrovolně i zapíral. Všechna "nevyřčená" slova, neprožité slzy, nepochopená rozhodnutí. Tíha nebyla trestem, stala se samotným základem celé bytosti.

Mech byl zde hutný, měkký jako výčitky, co přestaly bolet, a přesto stále šeptaly. Houby rostly ve stínech – těla, co přeměňují rozklad v nové bytí. Johaness si klekl, nikoliv, protože by chtěl, ale poněvadž již neměl sil vzdorovat. Dotkl se země, vdechl všechnu bolest a poprvé si nepřál být jinde. Prudce vdechoval vlastní vzpomínky, vydechoval kapky slz nezahojených ran a s přijetím sebe se mu dýchalo stále volněji. Odkrývalo se mu srdce lesa – otevřený prostor, kde listy zpívaly ve větru a slunce klouzalo po kůře jako hlas, který se odvážil být slyšen. Tady bylo místo pro soucit, pro přijetí. Tady Johaness zavzpomínal na ty, které miloval i na ty, od kterých utekl. Přiznal si vinu – ne jako trest, ale jako způsob, jak konečně obejmout i tu část sebe, která selhala.

V dálce se ozval silný, osamělý tón. Nevolal, pouze oznamoval, že nikam neodešel a les souhlasně přidal tichým vánkem – Johaness se postupně učil, jak správně dýchat v přítomnosti ranní rosy.

Pak se sebejistě vnořil do husté mlhy, kde neviděl na krok, ale nepociťoval strach – cítil hranici mezi známým a tím, co teprve přichází. Zde nebyla již žádná jistota, jen otázky. Johaness sice svobodně dýchal, avšak tápal. Chvíli měl pocit, že jde v kruzích, poté že stojí, ale čas zde byl rozpuštěn. A nakonec – když už chtěl zakřičet – ucítil teplo vlastní hrudi. Nyní si uvědomoval, že kořeny jsou nohy, silný kmen jeho hrudí a větve hrubými dlaněmi. Vyšplhal až na vrchol koruny hlavy. Odtud viděl dál, nikoliv víc, než by chtěl. Vědění nebylo větší – bylo hlubší. Byl součástí a to stačilo.

A jak seděl, hutná mlha si hrála s jeho vlasy. Slunce nekřičelo, jen teplem paprsků hladilo. Johaness přestal se ptát, hledat odpovědi, začal hledat směr. Avšak les mu nedal klíč, nedal mu mapu. Dal mu mnohem více – společný jazyk a on ho začal chápat. Nikoliv slovy, ale vlastním dechem. A les? …Ten dýchal dál. Pomalu, jako mysl, jenž se přijímá.