Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

„Ještě chvíli… ještě chvíli vydrž.“

Ve chvíli, kdy Ioann přistoupil blíže a jeho prsty – dlouhé, ostré stíny – se natáhly k sově, něco se změnilo. Vzduch potemněl, za stromy – tam, kde se světlo už dávno vzdalo, se cosi pohnulo. Další stín, silueta, jenž nepotřebovala svit.

Lešij na okamžik naklonil hlavu k temnotě. V jeho očích se mihla vzdálená trpkost, jako by i on věděl, že ne všechno v tomto lese lze zkrotit. Obrátil svou pozornost k Johanessovi „Démon tě vidí, slyší i cítí!“. Johaness začal vydechovat mlhu jako by se jeho dech zhmotnil „Co chceš, abych udělal?“.  Lešij se naklonil blíže „Přij-“. Ioann sevřel prut v ruce a sova zavřela na okamžik oči, Lešij pokračoval „-mi,“. Ioann silně zatáhnul za udici a z hlubin lesních kmenů vylovil démona, Lešij dokončil větu „že bez stínu nepoznáš světlo.“. Démon se rychlostí hromu blížil k sově – tiše se usmívající – protože věděl, že boj se teprve blíží.

Démon se řítil k sově a rozhodnutí, které musel Johaness učinit, bylo stejně staré jako sám les: Buď se stane celistvým, anebo se rozpadne v prach. Ve chvíli, kdy Lešij domluvil, se Johaness prudce nadechl, aby odpověděl, ale místo toho vdechl démona. Vzduch se roztříštil, jako když tenké sklo pukne pod tlakem. Nebe nad lesem se na okamžik zvlnilo, jako by bylo pouze nataženou kůží nad něčím jiným, něčím mnohem temnějším. Stromy v okolí – ty mohutné, pevné sloupy života – se na okamžik prohnuly v nemožných úhlech. Jejich koruny se stáhly a stáčely jako vědomí v horečnatém snu a z temnoty Johanesse – tam, kde bylo původně jen prázdno – se ozval hluboký hlas „Zbav se řádu. Zbav se svědomí. Zbav se bolesti. – jinak celé krajiny pohltím!". Johaness ucítil, jak se mu podlamují kolena, dech ztěžkl a v hrdle mu vyrostl kámen. Domáhal se doušku vody, ale po okolí se rozprostíraly jen toky bez vody, stromy bez listí a srdce bez tlukotu… Vyděšená sova zakřičela čistým, ostrým zvukem, který prorazil deformované nebe jako hrot kopí. Lešij se v té chvíli obrátil k Johanessovi, aby ho ochránil a jeho tvář, doposud nečitelná, ukazovala prchavý útržek soucitu. Sova promluvila „Vidíš Johanessi. Zlo… zlo nikdy nespí!“. Ioann stál s klidnýma očima u kmene a pobízel démonův stín ruky, jenž se ještě nestihl zcela vytratit, k tanci. Zavládlo ticho, alespoň takové, jaké v hlavě zbylo, když vše utichlo. Johaness stál schovaný za Lešijem, ruce sevřené v pěst, tělo ztuhlé a chvějící se, jako by jeho kosti byly z prachu. Les kolem něj znovu nabýval tvar — avšak stále byl v něm zmatek, povrchní klid a hluboká trhlina pod ním.

Poté… hlas zazněl jeho krví „Budeš se schovávat za ticho?“. Hlas tak klidný a známý, že se Johaness nebál, poodstoupil zpoza Lešijových zad, jako by tam celou dobu tiše stál a čekal až na něho přijde řada. Jen cítil, jak srdce buší do hrudi, jak dech pálí na plicích a na rameno, bez jediného pohybu křídel, usedla sova. Oči ji zazářily temnou jantarovou pryskyřicí a našeptala „Uvažuj, člověče.“ Ani rozkazem, ani útěchou, pouhou konstatující pravdou. Ioann se pousmál, jako by si celou situaci užíval a Johaness se konečně odhodlal vyslovit se „Všechno tohle je jednoduché. Všechno tohle je jen můj strach, jen iluze… Vrstva, kterou mohu strhnout jako starou kůži.“, jenže se mýlil, protože opomenul samotného démona ve svém těle. Cítil se téměř jako zpěv démonovi ruky – sladké vábení. Vyplivnul démona do mechu před sebe a objevil nové hlasy „NE-věřím!“, uklidnil svůj dech a dokončil „A-ani tobě!“. Sova zamrkala a znovu zašeptala „To, co jsi viděl,“ pravila tiše, „je pravda.“, „Ale pravda to není celá, protože pravda je pouze nástroj… Záleží, kdo ji drží v ruce.“. Ioann přistoupil blíže, věděl, že jeho hra končí, položil ruku Johanessovi na rameno. Teplou, lidskou ruku, tak podivně skutečnou a skočil sově do řeči „Musíš si zvolit, Johanessi.“, „Přijmout i to, co tě děsí. Přijmout i své vlastní trhliny – démona i mě.“, „Anebo…“ Ioanna přerušilo hromobití, které způsobil démon a poté bylo již jen slyšet útržků tiché ozvěny „Protože svět, který sis vystavěl… už nestačí.“.

Johaness zavřel oči a rozezněl zvony v hlavě „Bytí – holé, tiché, hrubé – první kapkou nové síly jest.“. A když oči znovu otevřel, vítr za zády zašeptal mu mezi vlasy „Ještě nejsi dost hluboko… nejdříve se dostaň z mlhy!“

Od té doby při každém nádechu cítil, jak se mu vzduch zařezává do plic — sladký a hutný, plný vonných par z mechů, pryskyřice a skrytých květin. A někde v dálce ho lákal doušek vody. Vábivý šepot Choru, jenž pěl – ne hlasitě, ale neodbytně.

Stál pod vyděšeným Stromovízem a za ním divoce tekla říčka Arterie, proud tak silný až unášel vlastní osud. Vinula se hlubokým lesem a odrážela sladkou melodii Choru. Johaness odstoupil od kmene Stromovízu a když se ponořil do Arterie, cítil… že sova již více neexistuje. Nechal se unášet silným proudem, utíkal před démonem, Lešijem i Ioannem – jen kdyby se poučil ze svých chyb, tak by věděl, že nikam neuteče. Proud byl silný, ale příjemný, poněvadž se vlnil rytmem lidského srdce. A tak se nechal unášet… dlouho. Stromy se nakláněly nad hladinou Arterie, tvoříce vysoké klenby, mechy pokrývaly vše, dokonce i větve, jako staré pláště dávno zapomenutých lesních strážců. Kapky rosy ve vzduchu se třpytily, i přestože nad hlavou nebylo slunce. Když Johaness podplul malý dřevěný most, konečně uslyšel říčku jasně, její voda pěla, tančila přes kameny, hladila břehy jemnými prsty a tam ji uviděl. Zakrytá hustým prstencem kapradin a převislých vrb. Hladina tak klidná, že připomínala černé zrcadlo, nezachycovala nebe ani stromy, jen hloubku a pád dolů nočního svitu. Johaness se těsně před tůní vynořil z Arterie a krajina se náhle změnila. Jezírko Chor bylo temně modré, tiché, až skoro neživé. Obklopeno nespočtem bílých balvanů, jenž bránily Choru zaplavit les. Přistoupil k břehu, položil své křečovité tělo na kámen a pohleděl do své paměti… v zrcadle vody nespatřil sám sebe, spatřil Ioanna, tiše hledícího vzhůru s očima plnými světla i temnoty.

Za ním se rozpínal démon. Ne na větvích, ani v korunách stromů, ale přímo na vodní hladině Choru. Ioann, skrze vodní vlny, promluvil „Chor nikdy neklame. To, co vidíš, je to, co v sobě nosíš.“. Johaness mlčel a jen, v periferním vidění, pozoroval pomalý a kluzký pohyb démona, otisk tváře blízko pod hladinou. Obraz nebyl nijak zvlášť ostrý, ale přesto stačil, aby vyvolal chvění natolik známe, a přece cizí – jako vůně domova v cizí krajině. Kameny pod ním zavibrovaly jemným tónem souhlasu, pocitem varování, samotným příslibem věčného pohybu.

Ioann pokračoval „Avšak, ne všechno, co v sobě nosíš, je tvé. Nejdříve tomu musíš porozumět, než to přijmeš.“. Johaness se pevně zahleděl do jezírka, Ioann se usmíval a démon skotačil. Lešij pobízel k utonutí: ponořit se do pravdy a riskovat ztrátu sám sebe; odvrátit zrak a žít se strachem jako svým tajným králem. Johaness nevěděl co má dělat (věděl, jen se bál), zavřel oči a chvíli tam jen klečel. Víčka stažená tak pevně, až viděl hvězdy, přičemž nevypustil proud deště. Dýchal krátce a přerývaně, jako by vzduch měl trny „T-takhle už to dál nejde!“ vykřikl a s domněním, že utone skočil do hlubin samotné tůně. Chlad ho udeřil až do morku kostí, ale nebyla to zima, jakou znal – byla to zima, která patřila místům, kde lidské myšlenky nestačí. Ponořil se co nejhlouběji mohl a nadechl se vody, jenže… Chor odmítal vzpoury Lešije. Hladina se nehnula, když do ní vstoupil – neudělala kruh, nerozčeřila vodu. Bylo to, jako by vstupoval ne do vody, ale do prázdného místa uprostřed kamene. Náhle se ocitl nahoře i dole, byl uvnitř i vně. On sám se stal nekonečným pádem propasti vzpomínek – jako když kapka deště padá věčností, než dopadne na hladinu, která ji přijme beze zvuku. Obrazy se začaly formovat kolem něj, plíživě – holé větve stromů, lesní tmy prorostlé kapradím vysokým jako věže, prázdné oči skrytých bytostí, šepoty, které neměly ústa a z hloubi lesa se vnořil Lešij. Ne ten Lešij, kterého Johaness již znal, který ho ochraňoval, tento byl starší a nezměrně větší. Jeho tělo sice bylo utkané ze stínů a kůry, z paroží srůstajících se s větvemi, z divoké, neusměrněné energie. Avšak jeho oči byly nekonečně průzračné, bez soucitu a beze zloby. Johaness cítil, jak z něj stékají vrstvy, jako staré šupiny. Přetvářka, Útěk, Iluze vlastní neporazitelnosti, Ioann… jenž se znovu zjevil, napůl v šeru, napůl v Johanessově mysli "Toto je okamžik, kdy neumíráš. Toto je okamžik, kdy se přijímáš." pravil tiše. A potom veškeré to ticho přijetí přerušilo hromobití – stín v Choru a démon se zhmotnil v záblesku. Jeho silueta byla lidská, ale prázdná, jako oblek, kterému schází tělo, kůže bez dechu. Démon natáhl ruku, avšak ne jako hrozbu, ale jako nabídku k přijetí „Taktéž jsem součástí… jsem tebou.“. Johaness pocítil, jak se jeho vnitřní svět trhá, jedna část chce utéct — zpět ke známému, k bezpečnému, a druhá, nově probuzená, chce vstoupit. Přijmout i to, co je odporné, temné, bolestné, ale vlastní.

A proto,
přistoupil blíže k Ioannovi,
přistoupil blíže k Lešijovi,
přistoupil blíže k démonovi,
přistoupil blíže k sobě…

A když vztáhl ruku, nebyla to ruka dítěte, ani ruka hrdiny, ale ruka obyčejného člověka, celý les se v doteku pohnul. Stromy zašeptaly a Johaness již porozuměl lesní řeči. Voda se zavlnila jako prastaré plátno. Vzduch zhoustl, až Johaness uslyšel, jak dýchá, před ním, v samotném srdci lesa, ustupovala hutná mlha, jenž ho pronásledovala z dob Mlžného háje. Les ztichl přijetím démona, v bezvětří a zimě jež nestudí, ale pálí. Stromy ustupovaly zpět jako svědci něčeho, co nesmělo být viděno lidským okem. Neohýbaly se pod tíhou vlastního bytí, nepulsovaly silou, jež by dusila. Byla to přítomnost, která nic nevyžadovala — a právě to bylo nejděsivější.

Ozval se hlas, jež ho pobízel – ozvalo se tiché vtažení do prázdna „Pojď, člověče.“. Ani příkazem, ani otázkou, jen samotnou pobídkou „Již není nic, co by stálo za boj – za lásku – ba dokonce za život.“. Johaness chtěl něco vykřiknout, vzepřít se, avšak jeho hlas se ztratil dříve, než měl možnost zrodit se. Slova se mu rozpadala na mysli, každá jeho myšlenka, každý cit byl jako hliněný dům, který se sesype pod lehkým deštěm. Démon nečekal, využil příležitosti a jako vůně čerstvě opilovaných květů se přiblížil. Johaness ucítil, jak vůně klesá do prázdného oceánu, kde neexistují otázky, ani odpovědi. Jen sladká vůně mechu, kapradí a lesního kvítí.

Blížila se temná noc, jenž nebyla bojem s vnějším monstrem. Byla ztrátou všeho, co kdy držel; vědomím, že nic – vůbec nic – nemá smysl a v té tmavě modré noci, z okraje mýtiny, ze stínů se dívala ona. Nezasahovala, jen pozorovala počínání Johanesse, Ioanna i démona.