Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Noc padla tiše, ale nebyla to jen tak obyčejná noc. Johaness i démon cítili, že tohle je ta noc, kterou nelze obejít. Noc, jenž neútočí zvenčí, ale vydlabává dutinu zevnitř, jenž se šíří jako hniloba kůrou stromu. Přesně ta noc, kdy vše, co Johaness znal, čemu věřil, co mu dříve připadlo jako opora světa… se rozpadalo. Dokonce i Ioann, jeho stín i druh v boji, mlčel a ona poletovala vysoko nad větvemi, klidně se dívala jako by věděla, že některé boje musí být vybojovány o samotě. A démon? Ten ani mluvit nemusel, poněvadž jeho přítomnost byla natolik dutá, chladná a bezbarvá – bez krutosti, bez hněvu… samotná prázdnota. Byla to noc tak temná, že zlo zde nemělo tvář.

Johaness se probudil do noci, vynořil se suchý z jezírka Chor, krajina se změnila, zněla jako ozvěna vlastního selhání. Z tmavých stromů, z jejich kořenů i větví, se krajina rozevírala do širého prostoru, kde nezbylo nic – žádné listí, žádná tráva, žádný zpěv ptáků – jen pustina. Ticho tak hluboké, že bylo téměř hmatatelné, avšak ne jako mlha, jako atmosféra. A přece… někde na hraně vnímání Johaness pocítil… trpký pohyb. Neviděná a neuchopitelná bytost – dotek, závan, stopa ve větru – víla. Stávala se samotným pohybem vůně, žádné hmotné tělo, žádná hmotná slova, žádná viditelná tvář, jen prchavost okamžiku, jen takové to lehké třepetání srdce, když se duše pokouší uchopit něco, co je větší než ona sama. Johaness ji necítil očima, ani ušima, ale hlubokým centrem vlastního prožívání. Byla to ozvěna toho, co kdysi ztratil. Křehká možnost, že pod veškerým prachem a tichem je stále život…

Johaness se nadechl a uvědomil si „Ticho není prázdnota. Ticho je plností,“, na okamžik se odmlčel, zamyslel, pohleděl do temnoty tichosti tmavých větví a vydechl „Je to země, do které musím pohlédnout, abych mohl naslouchat tomu, odkud se život rodí.“, a tak poklekl do vlhké trávy promáčené noční rosou. Položil dlaně do mechu, kapradí i vysoké tmavé trávy, které tancovaly, ale nevydávaly žádný zvuk – cítil jejich neslyšitelný, nepravidelný tep a požehnal zemi slanou vodou – pohladil život, který se již nevrátí.

Víla, ta, co byla jen stínem pohybu, jemně mihla jeho rameno pocitem bez dotyku, připomínkou, že vše plyne, a že i ta nejtemnější noc je jen součástí velkého tance. V tu chvíli, v tom pohybu i nehybnosti ticha, jež nebyla ani strachem, ani útěchou, se rodila myšlenka. Myšlenka porozumění tomu, že klíčem není boj či útěk, však ani vítězství. Klíčem je, vždy bylo, a i vždy bude: ponořit se až na dno vlastního srdce, najít tam přesně to místo, kde ticho nemá konce a… odpustit sám sobě.“.

A tak Johaness klečel osamocen v přítomnosti lesa. Měnil se ve vodopád, jenž naslouchá chladné zemi. Té stejné zemi, která již nebyla nepřítelem, ale společníkem. Hleděl, nevidně, do mozaiky odstínů šedé malby rozprostírající se všude kolem, protože všechno, co se teď dělo, se dělo uvnitř nebe. Mlha se rozpouštěla a Johaness se ptal „Co zbylo?“. Ioann jako melodická ozvěna v jeho hlavě vyslovil ta slova, která Johaness měl na srdci „Když už nic nedrží tě?“. Ozvěna se rozléhala prostorem, nesla se ve vlhké melodii lesa a tiše pozorovala prázdnotu, která čekala příchodu ticha. Ticha, které nedusí, které nedrásá kůži na stromě; ale to, které vše objímá. S otevřenou náručí jako myslí po bouři, kdy se vše zdá být ještě vlhké a stejně tak čisté, se ptá „Je tohle konec?“, Ioann znovu jako ozvěna slovům nevyslovených posloužil „Je tohle vítězství?“.

Víla svlékla kabát z mlhy, zhmotnila myšlenku Johanesse na oblohu jasnou, zamávala křídly „Není potřeba rozumět, není třeba odpovědi, stačí zůstat.“, Ioann nikoliv již jako ozvěna, ale jako stín dokončil pravdu křivou „V srdci tiché krajiny… mezi obrazy myšlenek… pod povrchem ledovce…“. Johaness však poznal, že pravda není něco, co se dá uchopit jako kámen do dlaně. Je to spíše jako pocit, že jsi doma i tehdy, když nevíš, kde jsi.

A v té křehké rovnováze, v tom krásném okamžiku, kde není radosti, ani žalu, se píše život, který se už nikdy nevrátí stejný, poněvadž navždy se stane hlubokým přijetím toho, že ta část, která hledá smysl, zůstala uvnitř.