Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Ticho zastaveného srdce se uzavřelo kolem něj jako teplá voda a Johaness vstal. Podíval se na Ioanna a letmým ponorem v suchou páru zaostřil i na Vílu. Pomalu, vědomě, někde na okraji lesa zazněla melodie. Víla se naposledy mihla v hlubinách mechu, zábleskem pohybu naznačila, že už je čas vyrazit. Johaness byl duchem nepřítomný, Ioann se rozpustil ve vlnách korun stromů a démon usnul v hrobce z kořenů. Johaness konečně opustil Mlžné háje a cesta se začala svažovat, les postupně řídnul, ale namísto pronikavého světla, jenž by cestu odkrývalo, pouhá temnota – svit půlnočního slunce. Listy pomalu tmavly a matnily, visely nízko, téměř se dotýkaly zvadlých porostů při zemi. Mech byl suchý a šedý, avšak vzduch vlhký, pronikal přímo do útrob plic – les našeptával hranici stínů. Johaness kráčel pomalu, aniž by si uvědomoval, že se nepohybuje. V jeho hrudi již nebyla žádná známá řeč, žádné napětí – pouhá posmrtná křeč; protože si uvědomoval, že největší silou je zůstat, i když utéct chceš.

Listy míjely hlavu přetékající životem, každý z nich jako vzpomínka, kterou chtěl pohřbít… přestože věděl, že všechny patří tomu stromu, kterým je on sám. Prstem je hladil jako by se loučil sám ze sebou. Avšak věděl… že nic z toho nemůže odstranit, ale možná!... již více nebude muset bojovat s tím, že existuje.

Pomalu se blížil k údolí; kde se rozprostírala tichá a temná louka; kde listí padalo tiše jako popel prachu dávného posvátného ohně; kde Johaness zastavil. Usadil se, jako by se mu snil sen. Měl hlavu prázdnou a zároveň přeplněnou myšlenkami, jenž nikdy neslyšel, proto odpočíval, spal v sedě šeru a mlčel. Když v tom ho probudil vlastní hlas, jemuž nerozuměl „Ještě přijde mnoho, ale nikdy již stejně… protože s tebou se mění krajina i vodní toky.“. Lehce pozvedl svá víčka, jako by se probouzel ze snu do snu. Matně mžoural, aby mohl pohlédnout na hlas uvnitř sebe. Když pozvolna rozevíral oči povšimnul si, někde ve větvích, mihotající se siluety neznámé bytosti, která na sebe nijak neupozorňovala, ba naopak. Silueta se tvářila jako přízrak, jenž pouze letěl krajinou, jenž byla součástí jiného příběhu. Pohybovala se tak klidně a přesně, jako by věděla, kam míří. Pohybovala se jako myšlenka, která nepotřebuje být vyřčena a Johaness si uvědomil; že údolí tmavého listí je pouze zastávkou pro načerpání modra lesního vlhka; že údolí je pouze přechod z mlhy do nekonečna – samotnou šancí k uvědomení si vlastního bytí.

Když už si myslel, že silueta proletěla do příběhu, kam patří, zhmotnila se myšlenka na ni „Dokážeš existovat tam, kde věci nejsou krásné, ale kde jsou jen… pravdivé?“. Johaness, však, nehledal odpovědi. Vzhlížel na zhmotněnou myšlenku a dumal nad cizím příběhem. Těžce dýchal, doufal, že když se zvedne, probudí se v jiné realitě. Jenže… Hodiny mohly plynout, ale čas zde nic neznamenal. Vše bylo nehybné, jako by zde samotný les zadržoval dech, poněvadž listy nad jeho hlavou se sotva pohnuly, ale i tak se zdálo, že šepotí. Každý jejich pohyb mlčel natolik, až byl odpovědí na otázky, jenž si nikdy nahlas netroufl položit, a proto se odhodlal zeptat se „Co tu dělám? Co vlastně hledám?“. Tázal se tak tiše, že on sám tomu neslyšel. Avšak, když se jeho oči zabodly do změti temných větví, z hlubin tmavého listí ozvalo se odpovědí. Slov nepřímých, vyhýbavých, vlnění v kalné vodě – skutečnosti „Hledáš něco, co tě udrží.“ Johanessův dech se zpomalil, démon se začal probouzet a Ioann poukazoval na věci, které Johanesse dříve míjely – jemného vrstvení mechů, vláhy i kapradí; sotva slyšitelného naříkání hmyzu někde ve spadaném listí. Každý takový detail byl důkazem toho, že život pokračuje – nic není zatracené. Jediné, co bylo potřeba překonat, je násilí samotné podstaty bytí. A proto… náhle, v tom bezzvučném tichu, se v dálce zvedl závan větru. Nebyl prudký, ale nesl s sebou stud, jenž pálí na šíji jako stará vzpomínka na dětství a když Johaness znovu zavíral víčka pohleděl na siluetu nořící se jako nejasný obraz. Mezi vrásčitou kůrou stromů, mezi kořeny svíjejícími se v zemi a mezi tím… pár modrých sluncí. Nikoliv lidské, kéž by zvířecí, jen záblesk, který se v mžiku oka rozplynul – samotné světlo mohutného stínu. Johaness zůstal klidný, démon se probudil a Ioann znejistil. Démon totiž nebyl zlo, ale zakalené sklo – byl zrcadlem chtíče všech duší.

Sotva se démon probudil, Ioann upozornil Johanesse „Ne všechno musí mít jméno-“, Démon přerušil silnou bouří Ioanna, celým lesem zaburácel hrom – vše se probudilo, i Johaness. Vše bylo nyní tak jasné, že Ioann se i s hlasem vypařil. Johaness se podíval na hustou klenbu listí, která byla všude kolem. Probouzel se ze zvláštního spánku, víla zaskočená, byla odhalena. Nyní bylo vše v jednom nekonečném dechu lesa. Její oči byly studené jako hvězdy, jež nikdy nebyly zasaženy lidskou bídou. Její přítomnost byla připomínkou na časy, kdy poznání přichází skrze ztrátu, nikoliv rození. Johaness se nezmohl na nic jiného, než na dezorientované pohnutí rty „Kdo jsi?“. Víla, jejíž světlo nebylo světlem, ale náznakem, odpověděla bezhlasně „Jen třepetavý dotyk v závěji padajícího listí. Ne více představy stínu uvnitř stromu.“. Probuzený Démon zareagoval okamžitě, sykotem vyplněným vzduchem, který se chvěl v bouři i klidu „Ticho!“. Jeho hlas nepatřil nikomu ani ničemu, co by bylo lidské – připomínal vzdálenou ozvěnu trhliny ve skalní stěně, kde se ztrácí křik bez odpovědi. Ioann se snažil mluvit, jeho ústa se pohybovala, jako by vyprávěla příběh, ale okolí utichlo. Jeho slova se měnila ve světélkující prach, který uhasínal dříve, než se stačil usmát. Věty se lámaly o vnitřní stěny ticha a Johaness vnímal, že jejich smysl není určen pro jeho uši, nýbrž pouze pro klidnou duši. Proto s klidnýma očima hleděl zabořený do prostoru, kde se stýkalo nebe se zemí, s vědomím, že údolí ponese hlasy uvnitř sebe navždy, tázal se „Kdo jste? A… k-kdo jsem j-já?“. Jako by snad čekal odpovědi…

Nejprve se zvedl stín, který neměl tvar. Poté se mezi větvemi prolomil paprsek světla, jež nic neosvětloval. Zaznělo něco jako hluboký dech, velmi slabě – víla promluvila, skoro jako matka, která ví, že pouhá slovní odpověď dítěti nestačí „Johaness, krajina neustále roste – mění se… A s ní rosteš i ty – měníš se.“, Démon se stáhl, neutíkal, vnořil se do kůry, do stínu, kde bděl, čekal až bude moci znovu bouři rozeznít. Víla pokračovala a postupně její slova unášel lehký, vlhký vánek řítící se z mlžných hájů „Věci, jež byly nehybné, se začínají pohybovat… Avšak to neznamená, že se pohneš i ty, protože pohyb není cestou.“, tón její melodie zrychloval „Někdy musíš zůstat nehybný, aby vše kolem stalo se pravdivé.“. Dující mlžný vítr odvál slova z údolí, aby se mohla znovu vrátit až jich bude znovu potřeba a Ioannovi vrátil se hlas, avšak jen krátce „Přijmi“. Tehdy Johaness pochopil, že otázky nejsou nástrojem hledání, ale způsobem, jak zůstat živý, poněvadž nic není jednotlivé, vše je součástí mlžné krajiny. Pozvedl dlaň, dotkl se suchého kapradí, které jako by v sobě ukrývalo podstatu jara a šeptl do jeho jádra „Jsme tady.“.

Les se nezachvěl, ale zhoustl. Vzduch byl těžší, jako by každá kapka vlhkosti nesla vzpomínku, která čekala na to až bude přijata. Víla světélkovala jemněji – téměř vyhasínala, z posledních sil zašeptala „Nehledej pravdu v otázkách, které nejsou tvé,“; ticho. Údolím tmavého listí ještě naposledy prosvištěla ozvěna slov „Tohle místo ti jen ukazuje, co jsi zapomněl vidět.“. Démon se napřímil, jeho silueta byla pevně srostlá s kořeny a zahřmělo „Slova jsou slabá! Jedině smrt, ta ví! Smysl žádný není!“. Ioann rozhněvaně, hlasem starým jako první stín „Když nevíš, kdo jsi… jsi vším!“, vše opět utichlo.  Johaness se znovu zadíval do šera mezi kmeny kapradím. Mech se rozsvítil do tvaru stezky, která se nikde neztrácela a on zvážil krok – nikoliv z rozhodnutí, ale z potřeby. Zavřel oči, nikoliv pro klid, ale pro odvahu nevidět, a prošel mezi dvěma starými kmeny, jež dýchaly, jako by to byly brány do plic. Les, možná skutečný, možná ne, se zlehka naklonil, aby mohl Johanesse doprovodit na jeho cestě – do ticha, které bylo plné zvuků lesního ptactva. Johaness poprvé ve svém životě pocítil jaké to je nemít žádnou naději – mít pouhou důvěru ve vlastní kroky.