Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Na samém okraji lesa, tam kde světlo i stín váhaly dotknout se země, stál Joar. Prsty měl těsně před hranicí, kam se většina smrtelníků neodvážila vkročit, ale paty zůstávaly hluboko v hlubinách pod listím. Za jeho zády šuměl les, plný známých zvuků a vůní. Před ním se rozprostíralo cosi... Krajina? Snad, byla to prázdnota, záře bez stínu. Svět, jenž neměl tvar, a přesto do něj vykročil.

Joar zaváhal jen na zlomek vteřiny. Mezi posledním nádechem známého světa a prvním krokem do neznáma se cosi v něm pohnulo – jako když se ve snu rozvlní hladina a odhalí jiný obraz, jiné zákony. Nevěděl, co ho volá, ale přesto cítil, že návrat už není možný. Snad to nebyla odvaha, co ho přimělo vykročit, ale ticho, které mu dýchalo z druhé strany. Bylo to ticho beze jména, a přece mělo moc promlouvat. A tak se pohnul – ne tělem, ale celou svou podstatou – a přešel tu neviditelnou hranici, kde svět ztrácí pravidla a začíná... něco jiného.

První krok byl pohlcen tichem – hlubokým, bezedným tichem, které v sobě nemělo ani šepot větru. Druhý krok jej ponořil do světla tak oslepujícího, že svět ztratil kontury. Na okamžik bylo vše bílé, beztvaré. Bez směru i smyslu, jako by překročením té hranice nevystoupil pouze z lesa, ale i z reality, kterou dosud znal. Způsob vnímání se proměnil i čas se rozpustil. Vzduch ztratil vůni, zem nevracela vzpomínky. Světlo zářilo bez zdroje, a přece vše nějak... existovalo. Joar zavřel oči, když je znovu otevřel, svět už nebyl stejný. Barvy se rodily z ticha, obrysy se jemně splétaly z minulosti, jenž nepoznal a z té tiché nicoty se náhle zrodila Rea. Byla to vesnice, která nerostla ze země; nepatřila krajině, ani času. Stála, jako by tam byla vždy, a přesto si jí nikdo nevšiml. Domy byly vklíněné do kmenů stromů, visely z větví jako zralé plody, tkané ze světla a ztvrdlého mechu. Cestičky se vlnily nepravidelně, jako by je vyšlapaly myšlenky samy a – víly. Ne takové, jaké znají lidské pohádky. Nebyly drobné a třpytivé, ale silné, tiché, klidné jako hluboké jezero. Jako voda, která formuje skály.

Jedna z nich – ta, která ho už kdysi vedla – stála nyní před ním. Tentokrát již celá. Ne jako silueta, ne jako stín, byla skutečná. Malá postavou, ale větší než sám čas. Vlasy měla popelavé, se stříbrným nádechem. Nikoliv jako ozdoba, ale jako projev její podstaty. „Vítej, Joare,“ proneslo se samotným prostorem, jenž ji obklopoval. Joar se neptal, kdo je. Nepotřeboval vědět proč. Odpovědi tu přicházely bez nutnosti tázat se. „Jsem Šea. Tvůj stín, tvé světlo, tvá myšlenka. Seznámím tě s naším kmenem Tyra.“ a podala mu ruku – ne ve výzvě, ne jako rozkaz, ale jako nabídku, kterou on přijal. Stál naproti ní, jeho ruka spočívala v její dlani, aniž by se jí skutečně dotýkal „Nevěděl jsem, že můžeš mluvit,“ zašeptal. Jeho hlas byl cizí, jako by vyšel z jiného těla. Spíše myšlenka nežli zvuk. „Než jsi byl schopen slyšet, nebylo co říct,“ tichounce odvětila, přičemž se její rty nepohnuly. „Slova jsou jen ozvěna, Joare. To podstatné přichází dřív, než vyslovíš.“. „Proč jsem? A proč nejsem... sám sebou?“ pronesl zmateně Joar. „To nejsou otázky, které bys měl klást mně,“ odvětila Šea stroze. „Rea není místem, kam se přichází,“ řekla již jen tiše. „Je to místo, které se odhaluje těm, kdo se nebojí podívat zpět.“, zakončila svou melodii poklesem a Joar se rozhlédl. Vesnice se nehnula. Víly nechodily – plynuly. Jejich pohyby připomínaly dech lesa, odraz na hladině, proudění podzemní vody. A přesto bylo něco… jinak; tak umělého, cizího. „Proč ty?“ zeptal se poté tiše. „Proč jsi mě vedla ven z lesa?“ Šea sklopila zrak. Zavřela oči a když je znovu otevřela, její pohled nebyl lidský. Odrážel hladinu jezera nad ní i záři slunce pod ní. „Každý Bohatýr má svého svědka,“ pravila. „Nejsem tvá zkouška ani odměna. Jsem důkaz, že tvá cesta nebyla marná.“. V tu chvíli Joar ucítil, jak se v něm něco uvolňuje. Pancíř, který dlouho nesl, se rozpadal. Ticho, které měl v sobě jako obranu, se rozplývalo. „A co teď?“ zašeptal. „Co se stane, když jsem tady?“ Šea se jako jarní vánek otočila a pobídla ho gestem, aby ji následoval. Cesta se vlnila jako řeka mezi kořeny a světlo proplouvalo vzduchem jako dech samotné země. „Teď se učíš znovu vidět i slyšet,“ odpověděla. „Ne jako pán lesa. Ne jako ochránce. Ale jako ten, kdo je připraven dotknout se skutečnosti.“, a přitom společně procházeli Reou. Joar pozoroval, vnímal, ale nic tu nebylo podle lidského pořádku – přesto vše působilo smysluplně. Domy jako by vyrůstaly jeden z druhého. Tvářily se podle toho, z jakého úhlu se na ně, kdo díval – vše se měnilo, nic nebylo stálé. „Nic tu není náhodné,“ zamumlal si pro sebe, „A přesto tu nikdo neurčuje pravidla.“ Pokračovala Šea v jeho myšlence. „Řád se rodí z chaosu. Role nevznikají z přidělení, ale z pochopení.“. Joar vyhrkl zvědavě „A jak poznáte, kdo co dělá?“. Víla, skoro nepatrně „Podle toho, co dělá.“.

Joar sledoval život ve vesničce. Víla se skvrnou mechu ve vlasech nesla uzlíky s tekutinami. Jiná plynula mezi dětmi a přitahovala jejich pozornost beze slova. Další stála nehnutě u brány – strážkyně bez nutnosti varovat. „A co já?“ vyklouzlo mu nechtěně. „Zatím jsi... přítomný. A to postačí.“. Jako by Joara Bohatýr opustil vyhrkl naivně „A j-jak se stanu součástí?“. Šea s širokým úsměvem na tváři „Tím, že se nebudeš snažit být.“… Následovalo již jen ticho nekonečných otázek a prostor ke zkáze.

*

Večer padl jako tichý plášť. Joar seděl v kruhu víl. Ne kvůli rituálu – ale protože tu nikdo nebyl středem. Víly mlčely, a přesto z něj četly. Z jeho bolesti, z hladu, ze stínu, který přinesl. Nepadlo jediné jméno a Šea mu položila prst na čelo. Jiná víla mu nabídla dřeň stromu, jenž roste tam, kam padla slza nářků. Pochopil, že role se nerodí z funkce, ale z víry. Noc v Rea byla až příliš tichá. Bez zvuků zvířat – bez melodie. Joar seděl mezi dětmi, sledoval jejich smích – čistý, nespoutaný, ale v jeho hrudi něco ztuhlo; když se smál, bolela ho každá buňka; když mlčel, cítil tlak. A pak z čista jasna… prasklina. Ne výkřik, ale zvuk, jako když starý strom pukne a odhalí nezhojenou jizvu. Joar padl na kolena a rozlil zbytek dřeně stromu, veškerá voda ztichla – ze strachu, víly oněměly. Zazněl první tón – hluboký, hrdelní, nepatřící nikomu zde. Z jeho hrudi vystoupil dech – Démon. Byl to stín minulosti, potlačená pravda, bolest i vina. Víly ustoupily, ale neutekly, jen sledovaly. Šea znovu přistoupila k Joarovi a tiše zakřičela: „V hlubinách hor leží Svatyně Mater. Místo, kde voda odhalí pravdu každé duše. Musíš tam, Joare. Dřív, než se démon rozplyne ve světě.“ Joar cítil, jak mu v těle hučí ticho předchozích dní; již necítil hrdinství, pouze nutnost. Začínal si uvědomovat, že cesta teprve začíná… a přitom si neuvědomoval, že již skončila.