Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Ráno bylo ostřejší než jindy. Vzduch měl řezavý okraj – jako by svět sám tušil, že se něco v Joarovi změnilo. Ještě, než slunce pozvedlo svou chladnou obruč nad obzor, víly k němu přistoupily v tichosti a beze slov mu předaly průvodce. Nebyla to živá bytost, nebylo to zvíře ani duch. Byl to kámen – hrubý, šedý, chladný – zavěšený na niti spletené z popela stromu, který rostl na místě, kde ho ztratil. Kámen nebyl amuletem, ani ochranou, ale poutem, důkazem toho, že démon je neustále přítomný, že bolest není jen stínem, ale stále dýchající bytostí v jeho nitru.

Na cestu vyrazil sám, jen s tichostí a stínem, který dožíval. Už to nebyla Šea – ta zůstala v Rea, mlčky a pevně, jako kotva paměti. Stín, který ho nyní doprovázel, byl něčím starším, těžším. Byl to pohyb, který neměl tvar, bytost beze jména, která kráčela tiše mezi stromy – neviditelná, ale přítomná. Ukazovala směr pohybem mlhy, lehkým větrem mezi borovicemi, váhavým stínem přes stezku, kudy Joar šel, aniž by se ptal. Slova byla v tu chvíli nepodstatná. Byla by příliš lidská, příliš lehká pro tíhu, kterou nesl, poněvadž cesta se vinula jako myšlenka – nezřetelná, neustále měnící se. Čas nedával smysl; neexistovalo „ráno“, „večer“, byla jen přítomnost každého kroku a každý další krok byl těžší než ten předchozí. Vzduch houstl, jako by svět dýchal opačně. Ne jako hněv nebes, ale jako vnitřní otřes, který se rozléval do krajiny. Mraky se stáčely vysoko, ale jejich pohyb připomínal něco známého – kroužení myšlenek, které nelze utišit. Déšť nepadal; bodal. Každá kapka nesla tíhu výčitky, kterou Joar kdysi spolkl a nikdy nestrávil. Bláto ho brzdilo, kůže mu praskala chladem, šaty přijímaly tíhu světa… přesto šel. Ne jako hrdina, ale jako někdo, kdo ví, že se již nedá vrátit zpět, protože bylo pozdě – stromy řídly, kameny hnily. Les se rozpadal v horskou kostru; cestička už nebyla stezkou – spíše trhlinou ve svahu. A tam, v dálce, se začala rýsovat silueta Svatyně Mater. Byla nízko uložena, jako by se skrývala před pohledem. Její tvar byl nesouměrný, jako by ji příroda nevybudovala, ale zadržela, a z jejího středu vyvěrala voda – pramen, který netekl, ale klidně stál, zrcadlil prázdnotu korun stromů. Joar, na pokraji sil, poklekl a kámen na niti se zachvěl. Byl těžší, horký, když ho k zemi stáhl úplně. Dopadl prudce na kolena. Všechna slova, která kdy zadržel, se vracela jako stíny. Démon uvnitř něj se už neskrýval – praskal v žilách, v žebrech, v tichu mezi dechem. Voda ve Svatyni se nerozvlnila, vyčkávala. Joar se z posledních sil připlazil na kraj vodní hladiny a pohlédl do jejího nitra – a poprvé spatřil Bohatýra. Ne jeho odraz, ani obraz, ale to, co zůstává, když se všechno ostatní zlomí. Tam, kde vždy pokračoval. A démon... se začal hlasitě usmívat. Svatyně sice nepromlouvala, avšak její klid pokládal otázku. Joar měl nutkání odpovědět, nikoliv slovem nebo bojem, ale samotným přijetím – ponořil se.

Svatyně byla jako zrcadlo ukryté v kamenné náruči, kde ani vítr nedovolil vodě se pohnout. Nešuměla, neplála odlesky, jen tiše a neústupně čekala. Její klid nebyl mírem, ale napětím, jako by každá kapka držela dech. Kámen nořil Joara hluboko do útrob mocné tekutiny, démon byl tichý, nebouřil se, jen vyčkával a mlčel. Jako by i on pochopil, že tohle není chvíle boje, že zde se nic nepřemáhá silou, že od této chvíle se už není kam vracet. Mlžné háje zůstaly za obzorem, vzdálené jako sen, který dříve patřil jinému. Hleděl na hladinu a neviděl nebe. Krajina za ním se v zrcadle rýsovala přesně, přes každý kámen, každý obrys, ale jeho tvář... chyběla. Místo ní tam stála jiná postava. Skoro jako tělo, olejový obraz opravdové přítomnosti. Lesní duch, strážce paměti prastarých stromů. Ten, kdo vždy sledoval, ale nikdy se neukázal. Joar vztáhl ruku s vědomím, aby mohl jít dál – dotknout se toho, co nezná. Když jeho prsty proťaly hladinu z hlubin, zrcadlo se roztrhlo bez zvuku – jako kdyby ticho samo prasklo. A z hladiny nad jeho dlaní vystoupila tvář. Byla to tvář beze jména, a přece známá do morku kostí. Nebyla ani jeho, ani cizí; byla někde mezi nimi. Dítě, kterým vždy byl – oči plné očekávání a zklamání, které ještě neumělo slova. Monstrum, kterým se celý život bál stát – s ústy sevřenými vinou a rukama potřísněnými rozhodnutími. Muž, kterým nikdy nebyl – mlčenlivý, ale vyrovnaný, jako skála, co přestala bojovat s řekou.

Z místa, které nepatřilo nikomu, zazněl hlas. Nebyl to šepot, ale ozvěna hromu, která tu vždy byla – jen čekala, až bude slyšena „Nelze zapomenout sám sebe.“. V tom okamžiku Joar zavřel oči a jeho duše ho opustila; hladina ji pohltila. Voda byla mokrá, byla chladná – byla vědomím samotného tvora. Vtahovala ho ne dolů, ale ven – odmítala ho. Joar se rozpadal, aniž by se rozpouštěl. Cítil vrstvy – jednu po druhé – jak se jako slupky s jeho bytostí loučí. Hněv, který ho tolik let chránil. Stud, který si pletl s pokorou. Vinu, kterou nesl, i když dávno nebyla jeho. Voda se stávala hlasem, pamětí, obrazem a Joar klesal do samé podstaty koloběhu bytí. Ne aby unikl, avšak aby se mohl setkat s pamětí.

Konečně se nadechl a nemohl již vydechnout. Pohltil ho žár, jenž nepálil, ale chladil. Ticho, které křičelo všemi zapomenutými bolestmi. Voda nechladila, ale pálila ho na plicích. Byla to vzpomínka – pohltil ho Démon. Sice neměl tvář, ale měl Joarovy rysy. Neměl oči, ale přesto ho dokázal sledovat. Neměl ani ústa, a přesto jeho hlas zazněl přímo uvnitř něj – jasný, strohý, neúprosný: „Jsi slabý, nemá cenu vzdorovat mi.“. Joar odpověděl bez vzdoru „Ano, už je pozdě.“ a v té odpovědi cosi povolilo. Voda kolem se rozvlnila, zpřehýbala jako obraz v rozbitém zrcadle. Už to nebyla jen tůň – byla to Joarova paměť. Každá kapka zářila okamžikem, kdy utekl; kdy zapřel; kdy zavřel oči, místo aby pohlédl. Každý výbuch hněvu, který nikdy nedozněl. Každé slovo, které měl vyslovit a nikdy nenašel odvahu. Démon nerostl v hrozbě, ale v nezlomné pravdivosti, když z něj začaly promlouvat hlasy – známé, zapomenuté, rozdělené jako tváře jediné bytosti „Byl jsem tvým štítem.“ ozval se hlas jménem Ioann, připomínající časy, kdy se musel bránit. „A já tě nazýval stínem.“ pronesl hlas jménem Johaness, jméno jeho vnitřního svědka, který tu vždy byl, ale mlčel. „Chráníš se mnou, aniž bys věděl, kým pro tebe jsem,“ promluvil Lešij, hlas prastarého lesa, paměti země a nakonec Joar, téměř šeptem, jako by slova odvíjel ze samotného dna „Děkuji, že jsi tu pro mne byl, Bohatýre.“ Démon se zastavil, voda kolem nich se uklidnila „Tak mě přijmi, třeba i beze jména.“. Joar vydechl a přijal, ne jako vítěz, ale jako oběť – jako ten, kdo zaplatil za celistvosti vlastní duše. A tehdy se začal potápět – ne ke dnu, ale do hlubin vodních vzpomínek. Voda ho objala, nebyla tíhou, ale oporou. Nesla ho a dusila zároveň, jako rodič, který musí pustit dítě, aby mohlo dýchat samo. Rozplynul se, snad i přetrval.

*

Démon vystoupil s tím dechem. Už ne jako hrozba, ale jako pravda, kterou unesl. Na hladině se zrcadlil člověk. Beze stínu, bez masky, se vším všudy. Na břehu čekala Šea, jako by věděla, že něco skončilo… nebo začalo? Z vody nevystoupil Joar, ale ten druhý. Hlubší, pevnější. Oči měl Joarovy – avšak pohled tuze jiný. „Vítej, králi,“ zašeptala Šea, ale slova zněla dutě – třásly se. Démon přikývl, již nemusel skrývat dech, hlas ani tvář. Vystoupil z hlubin Svatyně Mater jako výsledek přijetí – ne smíření, ale podřízení. Z kapsy vytáhl kámen – popraskaný, ale plný síly. „M-ůj p-ane?“ šeptla Šea. Démon, svírajíc popraskaný kámen, si položil ruku na hruď, kde kdysi sídlila Joarova vůle. „Teď je vše moje,“ pronesl sebejistě, a v jeho slovech nebyla rovnováha, byla tam vláda – konec pochyb „Nikdo není připraven mě nést,“ pronesl hlasem, který nerezonoval jen vzduchem, ale třásl se i zemí pod nimi. „Já jsem pravý vládce.“. „A-ano, můj pane,“ zašeptala Šea. – „Já jsem ten, kdo přežívá. Kdo tvoří řád z bolesti. Já jsem ten, kdo nikdy nezemře.“ a les se poklonil – nikoliv v souhlas, ale ze strachu, anebo se jen ohnul větrem? Nikdo si již nebyl jistý, zda je mezi tím rozdíl.

Démon se dotkl hladiny – a místo vlny se ozvalo zvonění. Ne kovové, ale vnitřní, hluboké jako nekonečná šňůra mezi světy. Rituál nebyl oslavou znovuzrození, ale obřadem oběti. Joar se navždy vypařil v hlubinách Svatyně a Démon vystoupil – to si alespoň myslel. Když Démon vylezl z vody, nahý a promrzlý, vítr ho ovíval stejně jako dříve Joara, nehnutě, v klidu, jako dávného strážce hrobek. Démon se pohnul, postavil se čelem ke Svatyni, a mezi nimi nebyl strach, jen prostor. „Požehnej mi!“ pronesl Démon. Svatyně neodpověděla, proto se Šea sklonila, prsty namočila v tůni a položila je na kámen u břehu. „Ať nese se jméno, které bude tvou pamětí a tvým důkazem – Tyralid.“. Démon přikývl, oči – ta prázdná zrcadla – poprvé zaleskly se vlastním světlem.