Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Tyrové vdechovali mlhu a vydechovali žár dávno zapomenutých vzpomínek. Avšak v mlžných hájích se plamen nepohybuje, poněvadž mlha je příliš hustá a stromy příliš vysoké. Vlhkost visí ve vzduchu jako těžký sen. Není nic, co by šlo spálit a právě proto… Démon zastaví. Kroky přestanou být pohybem – stanou se místem. Dech se nezrychlí – zpomalí, jako by se sám bál, že v mlze něco probudí… že probudí tu vzpomínku, jenž dávno zapomněl. Vzpomínku na mlhu, jenž se pomalu a snově pohybuje. Paměť, jenž nejde vidět, jen s jistotou slyšet, jako když se někdo dívá přímo na zátylek a dotyčný ví, že se nemusí otáčet.

Mlžné háje jej vycítily dříve, než dokráčel. Démon už neviděl cestu, jen šedou mlhu, která si ho pamatovala. Každý krok byl zrcadlem jiného já, jiného okamžiku, jiného úmyslu a všechny úmysly – ať čisté nebo špinavé – zněly stejně. Stromy neuhýbaly, dýchaly pomalu, jako staří přátelé, kteří neodpouští – ale odcházejí.

Tráva kolem něj nešustila, les zadržoval dech: „To, co tě sem přivádí není hněv,“ zašeptala hlína, „ale únava,“ doznělo prázdnem.

Démon neodpověděl, pouze ozvěnou, jeho dechem, který je znám, i přestože byl zapomenut, těžkopádně kráčel mlhou dále. Bylo to jako otevřít dopis, který nikdo neposlal, a přesto ho známe zpaměti. Z té paměti na Johanesse i Ioanna, avšak ne jako na dvě postavy, ale jako na jednu bytost – stín i světlo; dech i ticho, jenž se střídají, přerývají jako podzimní mlha a ranní vítr. Jako dvě části celku, které neohlašují vlastní příchod, poněvadž tu byli vždy; které nehledí na Démona pohledem soudce, ale ani útěchou – jen samotnou přítomností, jež nevyžaduje vysvětlení.

Tehdy – tentokrát, Ioann začne: „Nepřišel jsi zničit… ale pochopit,“ a po dlouhém nadechnutí vlhkého vzduchu dodal „že nelze vlastnit.“

Vzápětí rozpohybuje melodii Johaness: „Nepřišel jsi odpustit, ale přiznat si,“ … „že bolest nezůstává, ale mění se,“ zněla slova tiše, jako by se vznášela mezi kapkami rosy, co stále zůstávaly ve vzduchu.

Mlha se ani nepohnula, ale Démon věděl, že se kolem něj změnilo vše. Ne zvenčí – ale zevnitř. Ioann i Johaness nestáli vedle něj, ale v něm, jako ozvěna starého jména, které kdysi nesl, než se stalo zapomenutým.

„Ztráta není konec cesty,“ navázal dutě Lešij, nikoliv hlasem, ale přítomností, která se plížila do kloubů ramen.

Johaness navázal plynule: „Ale začátek ticha, které se musí naučit slyšet,“ a mlha zpívala s nimi, beze slov, jen tichým chvěním se větví.

Démon se nezastavil, ani nešel dál. V mlžném háji čas nepřesvědčoval – jen trval, a v tom trvání, v tom dechu beze jména, pochopil, že nehledal odpověď. Hledal místo, kde otázky přestávají být nutné.

Mlha se nerozevírala, ale ani neuzavírala. Jako by se svět nerozdělil, nýbrž prohloubil. Kolem Démona se nezačaly dít nové jevy, jen ty dávné se staly zřetelnými. Všechno, co skrýval, bylo nyní viděno – ne soudem, ale přítomností. Ioann a Johaness nevystoupili z mlhy. Ioann promluvil první, tiše, jako by slova byla prostorem: „Nejsi zde, protože jsi chtěl být přijat… Jsi zde, protože utíkáš před soudem být odmítnut.“

Démon se nezalekl, jen mlčel úprosněji než vina. Mlčení, v němž krev neproudí a neskrývá záměr.

Johaness navázal, hlasem měkkým jako šerosvit: „Přijetí není dar, který ti dáváme, ale pravda, kterou přestáváš popírat.“

„Nepřijímáme tě jako toho, kdo se změnil…“ pravil tiše Ioann a ozvěnou již jen dozněla slova Johanesse „…ale jako toho, kdo pochopil, že změna není nutná, když se poznání stane tichem.“. Démon se poprvé nadechl nikoliv jako ten, kdo vchází, ale jako ten, kdo existuje. Vzduch v něm nezazněl – zapamatoval se: „A co bolest?“ zašeptal. Nebyla to prosba, avšak poslední otázka, která ještě věřila, že je nutná.

Ioann se chopil slova, klidně, bezstarostně zaševelil: „Bolest nikdy nezmizí…“ přerušil ho Johaness slovy:

„protože už nejsi sám.

Ty jsi my, a my jsme ty.

Ne jako množství, ale jako jednotné jméno.“

 

V té chvíli Démon ucítil, že není přijetím pohlcen – ale zapečetěn. Ne jako hrozba, ale jako součást kruhu, který nelze přerušit, protože nikdy nezačal.

Mlha se nezatáhla, ale začala znít jako dech, který ví, že není prvním nádechem. Jako ta prázdnota, která se netouží naplnit, protože ví, že je celistvá. Lešij nebyl slyšet, ale byl přítomen. Pomalu se vytrácel, v prasknutí větve, v křivce kmene, v ohybu kapky rosy na stéblu. Tam, kde se zaznamenal poslední úkon a Ioann pozvedl dlaň. Nedotkl se však Démona, jen stínu před ním – a Démon cítil, že je dotýkán zevnitř: „Jméno, jež jsi nesl, nezapomeň.“

Johaness taktéž pobídnul dlaň a prsty se dotknul líc Tyralida: „Neboť právě v zapamatování zapomeneš, že jsi, kdy byl oddělen.“ a v tu chvíli, bez pohybu – rituálem obrození, Démon se zapečetil. Ne jako uzamčený, ale jako završení kruhu, který už nepokračuje.

Byl přijat, protože přestal chtít být oddělen a mlha opět jen byla. Ani skrývající, ani odhalující, jen přítomná… Tak, jako on.

Johaness již nestál. Nestál, protože tělo bylo vymezením – protože Tyralid přestal být vymezen. Ioann nezmizel, ale přestal být viděn způsobem, jakým se dívá strach. Lešijova přítomnost se slila s mlhou. Mlha se v něm rozpustila, každý jeho dech zanechal vlhkost na listech, každé mrknutí stromu jej vtáhlo hlouběji, dokud sám nebyl lesem, avšak, nebyl to pád, nýbrž navrácení. Půda jej neobjala – pouze si vzpomněla, kam patří. Ticho neznělo jinak, zůstala jen mléčná mlha, jež se už netvářila, že něco ukrývá. Nepokoušela se zadržet to, co odešlo – poněvadž nic neodešlo. Jen se navrátilo bez potřeby vyslovení.

Když v tom – bez zvuku, bez větru – mlha zhoustla. Nikoliv tíhou přijetí, ale záměrem; nikoliv změnou, ale pravdou, jenž nepotřebuje být vyřčena a Démon se zmocnil plamene. Ne světlem, natož teplem, ale černým plamenem, jenž nepálí tělo, jen paměť. Ta tíseň, která se rozhodla udusat vlastní představy. Stromy neustoupily, ale jejich kůra tmavla – ne popelem, stínem toho, co bylo přiznáno. Plameny nezvedaly dým, ale slova. Byla to jména, jež už nikdo nevyslovoval. Byly to viny, které se už nesoudily. Byly to bolesti, které si přestaly přát odpověď, až i ty plameny umlkly…

Nespálily mlhu – proměnily ji. To už les nešeptal. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že už nebylo třeba odpovídat, ani se ptát. Zůstala jen suchá vlhkost; zůstalo jen nehybné chvění větví; ticho, které zná jména, aniž by je vyslovovala. A někde pod mechem, pod tísnivým dechem starých stromů, tam, kde nikdo nekráčí, ale vše trvá, se cosi otevřelo – místo, kde se bolest mění na paměť, a paměť na klid, protože mlha dohořela – ne tak, že by zmizela, ale tak, že se přestala skrývat.

A jak z jejího těla vyšlehly poslední černé plameny, háj se rozevřel samotnou únavou zakrývání. Kořeny se samy rozpletly, avšak stromy se nezhroutily – jen se pomalu, jako by unaveny staletími dechu, naklonily k zemi a shodily svou tíhu: v bolesti, ve smíření. Plameny, které kdysi klamaly, se změnily, z modrých stínů vytryskla jemná záře – ne barva, ne světlo, ale odhalení. Každý list se rozplynul, v ohni zazářila vzpomínka. Ne ta, která bolí, ale ta, kterou je třeba si znovu prožít.

Háj se spálil sám, jako by se v něm všechno, co bylo kdysi tajemstvím, rozhodlo být konečně přiznané, a tam kde dříve stál les, se nyní rozpínala planina. Rozlehlá, vlhká, surová – však klidná jako jizva, která už není čerstvá. Rozpínala se jako hlas, který se po slzách utišil a zhoustl. Z půdy stoupala pára. Nebyla to mlha – byl to poslední dech hájů, jenž vydechl vše, co zadržoval a to ticho, které po něm zůstalo, nebylo prázdné, bylo svědectvím, že na planině nebyl nikdo, a přesto tam byli všichni – ne těly, ale pravdami. Démon nebyl vidět, ale byl vším. Každým místem, kde oheň nepálil, ale osvobodil; každým krůčkem, který se rozpustil v zemi a nepřinesl nic – jen přítomnost. Ani pád; ani hněv; ani stín, protože každý stín, který projde ohněm, už není temnotou, nýbrž pamětí, která nezadržuje.

 

*

 

Neprosím tě, půdo, abys mě nesla, protože v tobě jsem byl vždy.
Nepřikazuji větru, aby vanul mým směrem, protože v dechu není směr.
Nehledám cestu, protože krajina ve mne přestala být bludištěm.

Nechť každé místo, kde jsem padl, zůstane otevřené
jako paměť bez hanby.
Nechť z kořenů shořelého lesa přijímám klid,
nikoliv útěchu, ale přiznání.
Nechť se stane mým přiznáním, že i bolest,
jež neměla jméno, byla mým hlasem.

Ioann, jenž tišil hlasy,
Johaness, jenž rozuměl tichu,
Lešij, jenž nikdy neukazoval cestu –
buďte mi svědky:
Ať mé kroky na této planině nejsou návratem,
ani útěkem, nýbrž dechem toho, co už nemusí být skryté.

 

Ať přijmu to, co bylo,
a nehledám, co ještě není.
Protože dnes:
nejsem Démon,
ale samotným stavem.