Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Strom vyrůstal klidně, tiše a důstojně, Johaness již nepociťoval potřebu hledat důkaz; nehledal znamení, protože sám se jím stal. Stál dlouho, dlaněmi hladil čerstvou kůru a vnímal, jak strom neodpovídá, ale vysílá souhlas – jako starý přítel, který vítá bezе slov. Když v tom se objevilo – uvědomění. Ani náhle, ani zjevně, spíše jako nádech, který poprvé nepronásleduje výdech strachu. Jako by ho cosi zavolalo, či snad on sám… se konečně vyslyšel?

Rozprostíral se na místě, kde se dříve odráželo to, co nemohl přijmout. Ve stavu, který odmítl a dříve utekl od něj. Nyní však věděl, že musí zpět; ne proto, aby se znovu podíval, ale aby se v odrazu poznal; proto se zvedl bez slov, bez otázek, a vydal se cestou podél řeky až na konec. Šel tudy, kudy šel již mnohokrát, ale pokaždé jinak. Nohy ho nesly měkce, popel a uhlí pod ním nepohlcovaly, ale podepíraly. Vzduch byl sytý, nikoliv tíživý, dýchal za něj vždy, když Johaness zaváhal.

Když míjel místo, kde kdysi padl, poznal ho – ne podle bolesti, ale podle klidu, kde již nevládla hanba, jen přijetí paměti. Paprsky světla procházely všemi zákoutími tak klidně, jako by les naslouchal jeho kroku. Každý list, každý kámen, každý stín – všichni byli součástí. Tentokrát nevstupoval do stavu, stával se samotnou krajinou a když konečně spatřil známý kruh kamenů, srdce mu nezabušilo strachy, zabušilo jako zvonek návratu – nejistě. Tůň Chor ležela v tichu, hladina byla klidná, téměř nedýchala, přesto Johaness cítil, že v ní cosi čeká – nikoli trpělivě, ale pravdivě.

Ještě nepoklekl, ani nepromluvil – jen stál a sledoval vlastní obraz na hladině Choru. Arterie mu neuhýbala, stál totiž u kraje, kde nedýchal hlasitě. Pohyboval se tak nehybně, že hladina nezaznamenala jeho pochybnost. Pouze přítomnost, to jemné vlnění, hluboký záchvěv hmotné vzpomínky na klid, který ji kdysi patřil. Na ten klid, kdy ve středu jejího oka se rozpínal Ioann a vyprávěl, jaké to je zpívat melodie barvených stínů. Stejně tak tam tancoval i teď. Nevystoupil z hlubin, ani nepřišel, pohyboval se v rytmu lesní vody, jako by v ní byl odjakživa, skrytý pod každým odleskem, pod každou kapkou procházející zeleným listem až tam, kam vedou všechny toky lesní krajiny. Ioannova tvář byla pro Johanesse natolik známá, až ji sám nepoznával. Nebyl to ten samý jinoch, jenž se ptal, natož bojovník, který by se slovem oháněl jako ostřím pravd. Vlastně ani nebyl tím soudcem, kterého se tolik bál, protože viděl sebe, jak stojí nad vlastním odrazem a dívá se na obraz, kterým se mohl stát, kdyby si, kdy dovolil pochopit, že stín je i světlo zároveň.

Johaness stál nad tímto portrétem, nepohnul pohledem, ale viděl vše rozmazaně. Nebyl to souboj, ani rozhovor – přijímal sám sebe. V bolesti, ve smutku; Ve štěstí, v radosti. Ioann se neusmíval, jen poklidně čekal. Jeho oči již více nehloubaly, nesoudily, jen pravdivě zrcadlily to, co si Johaness nikdy nechtěl připustit.

„Cesta, les, všechny rozhovory, bolesti i mlčení směřovaly sem,“ ozvalo se odnikud, snad jen v mysli všech přítomných svatého rituálu.

Tehdy Johaness odpověděl: „Vše směřovalo sem…“ dlouho však jeho chvíle netrvala, neměl nárok, Ioann chopil se jeho slov: „…k tomuto jedinému okamžiku, kdy přestaneme být dvěma.“

Poklekl, ztratil dech, kdo? Ten jeden, který zůstal. Ten jediný, který položil dlaň na chladný kámen a ztratil zrak. Ten poslední, který bez vyzvání se rozevřel; s plnou důvěrou – s plným odevzdáním, tůň pro jednou přijala jeho pot i krev.

Hladina se prudce rozvlnila, avšak nerozbila. Ioann neodplul, ani se neztratil a Johaness neodešel, vstoupil; nikoliv však do vody, ale do něj. Vstoupil jako dech, jenž přijal vlastní jméno; jako vědomí, které přestalo být oddělené. Pocítil, jak mu tělem prochází všechno, co kdy potlačil. Všechnu sílu, kterou se bál použít. Moudrost, kterou považoval za pýchu. Soucit, jenž si nezasloužil… a paměť, která se nikdy nevytratí – krajina zavřela oči.

Ticho tůně se rozeznělo nejen kolem, ale i v něm; jako prostor, kde se vše může stát pravdou. Nikdo již nestál proti němu, ale v něm – s ním, jako ta součást každého z nás, která neustále čeká, až bude znovu přijata… protože přijmout moudrost, statečnost i uměřenost, není ve slovech, ale v odvaze mlčet.

„Síla, po které toužíme nespočívá v ovládání, ale v tom, že uneseme sami sebe.“
„Bolest, které se bojíme je jen nezralou podobou lásky, která není bez podmínek.“

S každým přijetím se jeho nitro nerozpadalo, ale skládalo, jako by vše, co dříve nesl jako břemeno bylo ve skutečnosti částí mapy, která vedla domů.

Tůň se chvěla z uvolnění napětí, které drželo svět pohromadě… Ještě chvíli jsem klečel a poté se pomalu zvedl, oprášil kolena od mechu. Tehdy jsem nehledal, vše bylo natolik jasné, protože jsem porozuměl samotnému lesu.

Tůň – tichá, hluboká, dříve posvátná a neuchopitelná – se pomalu vzdalovala. Ne jako voda, která se vypaří, ale jako vzpomínka, která zůstává navždy v paměti. Kameny kolem ní ztrácely ostrost a stromy se rozplývaly ve vzduchu jako prach kreslených větví. Tráva ztrácela pevnost, barvy se tišily do šedavého dechu, celý prostor kolem se rozpadal jako starý sen, který už byl prožit, pochopen, i propuštěn. Nebe prozářila měsíční záře, země přestala být místem, a i ten čas ztratil směr.

Když se vše kolem rozplynulo, zůstala jen bdělost – jemná, tichá, čistá jako nový dech. Krajina, kterou jsem znal, zanikla – ale nebude nikdy ztracena, protože zůstane zakořeněná jako vědomí, které nemusí nic dokazovat – úplná přítomnost.

V dálce, tam, kde tůně se vzdalovala probouzel se kopec, v tichosti bělosti krajina nabývala nové tvary – ostré, jasné tvary Měsíčních skal.