Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Po všem, co bylo zahlazeno tůní bledého ticha — po každém pohybu, jenž vyhasl beze stopy a po každém slově, které zůstalo viset mezi světem a nicotou — zůstala jen krajina pokrytá mlhou, tak hustou a neochvějnou, až se zdálo, že sama země přestala dýchat; že se ponořila do stavu, v němž se život nepohybuje vpřed, ale rozplývá se do neurčitého stavu, kde je vše stejně možné jako nemožné.

Z té mlhy, z toho konejšivého závoje nicoty, v němž nebylo počátku ani cíle, začalo cosi tiše a neokázale vyrůstat, nikoliv ve smyslu bujení nebo erupce, jak se rodí hory v prudkém sváru živlů, ale v rytmu tak hlubokém, a tak pokojně rezignovaném, jako by sám stav vzniku byl pouhou vzpomínkou na to, co už dávno mělo být a jen čekalo, až bude znovu dovoleno se projevit. Zpočátku se zdály být pouhým přeludem, jakousi hrou světla v mléčné záři, která nedávala jistotu, zda oči skutečně vidí nebo jen přetvářejí vnější prázdno na něco, čemu by bylo možno uvěřit, ale jak dny, či snad věky, plynuly v nekonečné rovnováze ticha, začaly se ty útvary zřetelněji rýsovat proti nebi, jako by samy skály chápaly, že už není třeba skrývat se za mlhou vlastní netečnosti, už není třeba zůstávat nezjeveným. Měsíční skály totiž nepatřily zemi, a přesto byly její součástí; vyrůstaly z mysli. Nesly v sobě paměť bolesti i radosti. Bezbarvé, bez výrazného lesku, a přesto tak hladké a ušlechtilé, že se pod prsty člověka jevily jako sen, který by jeden zapomněl, ale jehož tvar se přesto nevymazal z vnitřní krajiny duše. V jejich nepohnuté tichosti, v tom absolutním odmítnutí reagovat na jakoukoli přítomnost, se skrýval náboj — výkřik, jenž nebyl nikdy vyřčen, protože nebyl nikdo, kdo by jej mohl slyšet. V jejich růstu, který nebyl triumfem, ale přiznáním, bylo cosi hluboce lidského a zároveň cizího — ne plazivého, ne agresivního, ale vědomého, smířeného a zároveň vzdáleného, jejich podstatou bylo být něčím, co je svědkem, ale nikdy samotným aktérem.

A tak se tam tyčily — ne jako monumenty hrdosti, ale jako zhmotněná pokora. Ne jako výzva, ale jako odpověď. Vyprahlá zem pod jejich patou už neplodila, ani se nevzpouzela, jen tiše přijímala jejich váhu, jako matka, která pochopila, že dítě, které porodila, jí nikdy nebude náležet. A právě tehdy, když se krajina zdála být natolik tichá, že i myšlenky utichly pod jejím tíživým klidem, přistoupil ke skalám, jako by ho k nim nevedla zvědavost, ale dávno slíbené prokletí.

Jeho krok nebyl rozhodný ani váhavý — byl unavený, a přesto přesný, jako by každá buňka v jeho těle věděla, že tohle není začátek cesty, ale její zrcadlení. Když se dlaní dotýkal chladného povrchu prvních ze skal, necítil kámen, ale sám sebe — roztříštěného na obrazy, které se v něm kdysi otiskly a teď se vracely s krutou přesností.

V ten jediný okamžik, kdy se ticho stalo hmatatelným, mu tělem projel záchvěv, jaký nepřichází zvenčí, ale zevnitř, jako by skála nahlížela do něj, nikoli on do ní. Každý pád, který si přál zapomenout, každé slovo, jež se z něj vydralo dřív, než poznal jeho váhu i každý krok, který vykonal s nadějí, se později proměnil ve stín — to všechno v něm znovu vyvstalo, ne jako bolest, ale jako svědectví, že žil… byť často beze směru.

Skála byla svědkem jeho viny i smíření a v jejím nehybném klidu byla zvláštní milost — ne odpuštění, ale přijetí bez soudů. Nebyly to totiž skály, které by vyzývaly, ale on sám. Krajiina v sobě nesla melancholii, jakou má jen ten, kdo už nečeká návrat jara, ale přesto nespěchá vstříc zimě. Pochopil, že nestojí před výzvou, kterou je třeba překonat, ale před tvarovanou vzpomínkou, kterou lze konečně obejmout. Rostly vysoko do nebe jako forma poznání, ne triumfu, avšak jako pomníky tichého smíření se sebou samým. A v jejich stříbrném šeru, které se zdálo být světlem i stínem zároveň, se mu najednou vybavily tváře, jejichž jména už dávno ztratila konkrétnost. Všichni byli tam, ve skalách, v jejich tichu, které neznělo prázdnotou, ale přítomností.

Stál dlouho, anebo možná jen minutu, či snad celý život, když bez rozhodnutí, začal stoupat — ne s cílem dobýt vrchol, ale s potřebou přiblížit se tomu, co mu až dosud unikalo pod rukama. Cesta nebyla prudká, ani nepřekonatelná, ale s každým krokem cítil, že něco v něm musí zůstat dole. Vztek, lítost, pýcha, i ta potřeba být něčím víc než prostým svědkem. Bylo to, jako by stoupal sám za sebou. Každý kamínek pod nohama byl zrcadlem jeho rozhodnutí. Každé nadechnutí vyžadovalo, aby zanechal část starého já za sebou. A čím výš byl, tím méně toužil vidět svět — tím více chtěl prostě být. Ne vítězem, ani poraženým, ale tím, kdo zůstane.

A když stanul na vrchol — ne vyšším než koruna starého stromu, a přesto nekonečně vzdáleném od toho, kým byl před minutou, nevnímal výhled, jaký by jiný hledal. Nezajímal ho horizont, ani reliéf krajiny, který se rozprostíral pod ním jako mapa něčeho dávno přečteného. Místo toho se díval do sebe, do pohledu, kde se mu odkryl celý jeho příběh — ne jako řetězec událostí, ale jako proud, který byl jediný smysluplný tehdy, když se do něj ponořil celý; bez výjimek, bez výmluv, bez vynechání i těch částí, které by nejraději sám před sebou popřel: Tam uviděl sebe — kluka, který se bál tmy a bál se i světla, protože v obojím číhalo cosi, co nechápal. Viděl muže, který odmítal milovat, jen aby nemusel ztratit a přátele, jejichž hlasy v něm zůstaly jako tiché ozvěny, i když už dávno odešly. Viděl chyby, jež považoval za rány osudu a pochopil, že to byly jeho vlastní volby.

Měsíční skály zůstávaly mlčenlivé, jejich šedost byla stále stejná, bez triumfu a bez nářku, ale právě v tom mlčení byla odpověď, po které celý život tolik toužil.  

„Teď už se nemusíš bránit,“ říkaly beze slov.

„Už nejsi ten, kdo hledá smysl, poněvadž jsi ten, kdo přijal celý svět.“

A Johaness, který ještě včera nedokázal vyslovit své jméno, aniž by v něm nezazněla ozvěna cizoty, nyní stál, jako by poprvé skutečně existoval — ne jako jméno, ne jako role, ale jako vědomí. Nevyšel z této cesty větší, ani silnější, pouze pravdivější.

Ničím nevynuceným pochopením, se zhluboka nadechl — bolesti, které nesl jako štíty, i touhy, jež v sobě dusil, aby nebyl zklamán. Byla v něm i láska, jež se nikdy neprojevila slovy, a smíření s tím, co se nestalo, ale přesto mělo smysl. A jak se vzduch naplnil jeho dechem, svět zůstal stejně chladný, stejně vzdálený, stejně skutečný. Jenže už nebyl Johaness, kdo by utíkal. Už ho nenesla víra, že jednou dojde ke světlu. Nyní v sobě nesl světlo samotné — klidné, nevýbojné, ale nezpochybnitelné. Byl, a to konečně stačilo.

Lešij Johaness sestoupil z Měsíčních skal. Nikoliv jako ten, kdo našel odpověď, protože odpovědi jsou křehké, lámou se pod tíhou času a mění tvář s každým novým pohledem; ale jako ten, kdo už nepotřeboval otázku, protože pochopil, že smysl není schován v cíli, ale v přítomnosti tichého bytí, které netouží být pochopeno, jen prožíváno. Jeho chodidla se znovu dotýkala země — studené, kamenité, zvrásněné paměti, ve které už nehledal únik, ani důvod. Každý krok ho přibližoval zpět do světa, z něhož kdysi toužil uniknout, ne však jako návrat, ani jako pokus znovu se vměstnat do starých rámů, ale jako zakořenění — hluboké, trpělivé, tiché. Byl jako strom, který přečkal větrné století, a teď se sklonil zpět k půdě, ne proto, aby spočinul, ale aby se stal znovu součástí.

Lidé, stíny, domy, zaprášené cesty a zpěvy večerních ptáků – vše, co kdysi považoval za kulisu k vlastní nespokojenosti, se nyní jevilo jako zrcadlo, v němž již nehledal, co mu chybí, ale vnímal, čím je. Nic se nezměnilo, přesto bylo všechno jinak. Nevracel se, aby vyprávěl. Nevracel se, aby učil, nebo aby snad byl pochopen. Vracel se, aby žil – ne pod tíhou významu, ale v lehkosti bytí, které nečeká souhlas, protože zem, na niž znovu sestoupil, ho přijala mlčky, jako matka, která ví, že syn se musel vzdálit, aby se mohl vrátit tak, jak byl vždycky určen – ne jako někdo lepší, ale jako někdo skutečný; sobě rovný.

Lešij stál opodál a sledoval tmavé louky, které se znovu rodily pod závojem mechu a v jejich žilách se rozlévala zvláštní tíha i lehkost zároveň — jako by celé jeho bytí bylo rozpjaté mezi dvěma světy, z nichž jeden byl dávno ztracený, a druhý ještě neuchopitelný, ale právě zde, v tom okamžiku, kde se oba spojovaly v tichém přijetí.

Mech pod ním, který dřív připomínal jen mlčenlivé ticho zapomnění, se stáčel k jeho kůře, jako by z něj rostly vzpomínky, jež nepatřily jen jeho minulosti, ale celé zemi, jež ho nesla, i všechny ty, kdo kráčeli před ním, nechávajíce stopy neviditelné, ale nezapomenutelné.

Johaness věděl, že není pouhým návštěvníkem lesa, že jeho přítomnost tu není náhodou, ale nezměrnou součástí většího příběhu, který se odehrává za hranicemi slov i času. V té chvíli vnímal, že mech není jen rostlinou, ale nositelem života, pramenem, jímž proudí paměť země, jemná a nepřetržitá jako dech. Z jeho dlaní se vykláněly k světlu jemné výhonky — ne tvrdé a ostré, ale měkké a křehké, které se klaněly větru, jako by chtěly naslouchat tajemství pradávným jako sama země. Byly to výhonky spojení, které se zrodilo z pokoření a přijetí, z vnitřní proměny, jež nepřichází náhle, ale pomalu, s rytmem života, který nechce být ovládán, ale pochopen. Jeho nohy, které kdysi pociťovaly jen chladný povrch a pevnou zem, se začaly nořit do vlhké úrodné půdy, ne jako klesání do propasti, ale jako něžné vtápění se do mateřské náruče.

Kořeny vyrůstaly z jeho těla, pomalu, jistě — z pat, z lýtek, z boků — a mech je objímal, ne jako cizince, ale jako ty, kteří se vracejí domů.

Johaness se neproměnil v něco cizího ani nadpřirozeného, pouze odložil svou oddělenost, která ho držela v zajetí iluzí o sobě samém i světě kolem. Pochopil, že Lešij — ten mýtický strážce lesa, který se někdy zdá být jakousi postavou z dávných příběhů — není bytostí, ale jazykem, za který hovoří život sám. Proud, co neustále plyne; je to rovnováha, která nevlastní, ale pečuje a udržuje – naučil se slyšet mech. Ne ušima, které jsou zvyklé zachytit jen zvuky větru a zpěv ptáků, ale letokruhem — v té tenké vrstvě mezi světlem a stínem, kde slova ztrácí svou moc a zůstává jen ticho, které je zároveň vším. Naučil se rozumět tomu, jak výhonek vyrůstá jen tam, kde je ticho — ticho, které není prázdnotou, ale respektem, připraveností přijmout nový život bez odporu, bez spěchu. Jako houba, jemná a nenápadná, jež dokáže rozpoznat záměr dřív než krok — ten tichý signál, který říká, jestli může růst nebo se schovat, jestli může být součástí nebo jen stínem na zemi… Jako kapka rosy, která visí na špičce listu a rozhoduje o návratu světla — není to žádný velký čin, žádná hrdinská chvíle, ale okamžik, kdy se příroda znovu sjednotí, aby mohla dýchat i žít.

A tento jazyk — měkký, zelený, beze slov — byl Johanessovi darován ne proto, že by o něj žádal, ale protože si ho nevynucoval, nepřetěžoval svými očekáváními a nechtěl ho vlastnit. Byl to dar, který se nabízí jen těm, kdo umí naslouchat tichu a přijímat svět takový, jaký je.

A tehdy, naposledy jako člověk, vyslovil přísahu — hlasem, jenž byl tichý, ale pevný jako kořeny stromů kolem něj:

„Zůstanu zde.

Tělem svým chránit budu les —

tak jako ty mě celý můj sen.“

Ticho, které následovalo nebylo prázdnou odpovědí a Johaness — nyní Lešij — již nepotřeboval mluvit, protože les dýchal skrze něj, on byl tím, kdo naslouchal, kdo chránil, kdo byl součástí nekonečného proudu života, který nikdy nezačíná a nikdy nekončí, ale jen tiše plyne v tichu, v síle a v rovnováze kolovratu.

Když v tom, z dálky, z tajemných hlubin lesa, zazněla ozvěna — jemná, tklivá a pravdivá — jako šeptání, které nese věčnost sama:

„Člověk nemá nikdy dost… A v tom je pravá podstata bytí.“

Ozvěna se rozplývala mezi stromy, vplétala se do větví i kořenů, zůstávala jako stín i světlo v srdci lesa, připomínajíc, že hledání, touha a nedostatek jsou nejen bolestí, ale i darem, který nás žene dál — k poznání, k růstu, ke štěstí…

Ioann se tiše natahoval u břehu jezírka Chor, jehož hladina se leskla v měsíčním světle jako zrcadlo pohřbívající tajemství starších než samotný čas. V jeho hlubinách spočíval Démon, bytost zahalená temnotou i světlem, strážce prastarých hranic mezi světy, které málokdo odvážil poznat.

Jezírko Chor se stalo bránou, místem setkání ticha a bouře, přítomností – stavem, kde se odvíjely příběhy dávno zapomenuté i ty, které teprve čekaly na své vyprávění. Být strážcem znamená stát na hranici mezi světlem a stínem, nikdy neustupovat a nikdy nezapomenout.

Šea se pomalu usadila ve Stromovízu, v srdci prastarého stromu, jehož větve objímaly oblohu a kořeny se ztrácely v hlubinách země. Proměnila se v sovu — tichou strážkyni noci, symbol moudrosti lesa, který vidí víc než oči smrtelníků; který slyší i to, co není vysloveno, a zná příběhy skryté za listy a větvemi. Její oči, hluboké a pronikavé, zazářily ve tmě jako dvě zářící světla, která rozptylovaly stíny neznalosti a odhalovaly pravdu ukrytou v tichu.

*

Les, v jehož nitru se odehrál příběh není jen místem, kde rostou stromy a plyne voda, jen souborem tichých bytostí, co známe a neznáme. Je to živý organismus — stav krajiny, ve kterém se odráží naše nejhlubší touhy, naše nejtemnější strachy i nevyřčená přání. Je to prostor, kde se spojují protiklady: život a smrt, pohyb a klid, síla a křehkost, samota a společenství.

Člověk, ať už stojí na Měsíčních skalách, hlídá temné hloubky jezírka, nebo naslouchá tichu, je vždy součástí živoucí sítě vztahů, emocí a významů, které nelze rozdělit beze ztráty sebe sama.

Protože — jak zněla ozvěna lesa

„Člověk nemá nikdy dost… A v tom je pravá podstata bytí.

Člověk, který hledá a ztrácí, je zároveň nositelem světla i stínu a v každém kroku, v každém tichu nachází sám sebe znovu a znovu, protože není to cíl, co nás tvoří, ale cesta, která plyne jako řeka a v jejím proudu nalezneme pravdu — bytí je touha, která nikdy neustává.

„A v té touze, v tom neustálém hledání,

jsme všichni součástí jednoho dechu,

lesa, života i nekonečna,

které volá k nám z ticha a světla.“