Skrytá láska III - Vyhnání z ráje

Je to s mým stavem čím dál horší, nejen psychicky, těžké noci se začínají projevovat i na fyzickém stavu. Začínám litovat, že jsem před pár lety vysadila antidepresiva. Říkala jsem jim bonbonky štěstí. Ne že bych s nimi byla happy jak dva grepy, ale udržovaly uspokojivou hladinu serotoninu. Teď mě mé sny stahují stále hlouběji. Jsem vyčerpaná, ale bojím se jít spát.

Konec iluzí. I časová osa snu už mi splývá. Všechno je jako v mlze – jsme na přelomu léta? Všechno v našem vztahu jsem podělala. Je to asi deset měsíců zpátky, co se Vojta se mnou rozešel. Sice mě asi po týdnu požádal, abych přijela k němu domů kvůli plánované akci s kamarády, kterým zatím nechtěl říct, že jsme se rozešli, a usmíření proběhlo ve vášnivé diskusi beze slov, ale přesto je ve vzduchu cítit napětí, spíše dusno. Dělám na diplomce, učím se na státnice, ale nevím, co chci. Kam a s kým chci jít, kde a s kým chci být, a Vojta už mě logicky nemůže vystát. Prozatím však všechno zůstává při starém a stěhujeme se spolu do centra na malý byt Vojtova kamaráda. Jsme tam čtyři, kromě nás dvou a majitele Radima, ještě jeden kluk. Ani ve snu si nemůžu vzpomenout na jeho jméno, tak třeba Mirek.

Začíná nový školní rok. Vojta chodí na fakultu, kde učí a dělá doktorát. Já fiktivně studuji na jeho vejšce, chodím cvičit a na brigády, pracuji pro svou profesorku z mojí vejšky, vzala jsem nějaké jazykovky a soukromé lekce.

Někdy začátkem října, nevím přesně, se vrátím na byt a naše dvoulůžková postel, vlastně Vojtova postel, je přestěhovaná u kluků ve vedlejším pokoji. A v našem pokoji, tedy od této chvíle v „mém“ pokoji, stojí jednolůžková postel jen pro mě. Sevře se mi hrdlo a srdce mi bije asi 200. Nikde nikdo.

Pochopitelně. Vojta se chce vyhnout konfliktu, už jich bylo dost, nerad se hádá, nesnáší to. Proto se ten den nevrací na byt. Nic mi neřekl, nenapsal, nenechal žádný vzkaz. Prožili jsme toho spolu docela dost, a i když si to očividně nemyslí, mám o něj strach. Kde je, sakra!? Zkouším mu volat, psát, nebere to, neodpovídá. Opravdu se bojím, že se mu něco stalo. Nespím celou noc a ráno jsem úplně vyřízená. Celá se chvěju a svěřuju se Mirkovi. Snaží se mě uklidnit, že se určitě nic nestalo… Drží mě za ruce, nakloní se ke mně, obejme mě a pokusí se mě políbit… Fakt? On po mně fakt vyjel? Odtáhnu se od něj. Tohle vážně ne. Proč jsou chlapi takoví idioti. Musím pryč.

Emoční bouře se během dne uklidnila, a když se odpoledne na bytě setkám s Vojtou, jakákoli slova jsou zbytečná. Není třeba vysvětlovat nové uspořádání věcí. Stačilo by strohé ahoj, ale přesto mu vyčítám, že se mi minulou noc neozval. Snaží se ospravedlnit, kde a s kým celou noc byl, že také moc nespal, ale já to nechci slyšet, jen chci, aby pochopil, že jsem vážně měla strach. Iracionální? Samozřejmě. Prostě strach.

Za chvíli sedíme v kuchyni, pijeme čaj a on se mi pokouší vysvětlit, jak to má s tou postelí a se mnou. Proč ji musel přestěhovat. Že nedokáže spát vedle mě jen tak, bez doteků a bez objetí, nedokáže odolat mé blízkosti, vůni, ničemu, a proto musel přistoupit k fyzickým opatřením. Že má pocit, že se zblázní. Nejen ze mě, ale z celé situace mezi námi. Já vím, je to rok od našeho prvního rozchodu, a přesto jsme podléhali jeden druhému znovu a znovu. Stačilo malinko a dokázali jsme se milovat hodiny v jakoukoli denní i noční dobu. Spoléhala jsem na své zbraně i naše slabiny a přála jsem si tento status quo ante udržet co nejdéle, dokud si neujasním, co ve skutečnosti chci a jak to je s mojí láskou. Přestala jsem vnímat další nálož důvodů k novému uspořádání věcí, když ho z dálky slyším říkat, že už nemůže dál, že jsem ho nikdy nemilovala a byla s ním, jen abych mohla být blízko Alexovi. Cože? Alex? Proč do toho tahá Alexe? Už víc jak rok maká v Anglii. I když jsme spolu s Alexem trávili možná víc času, než by bylo zdrávo, ojel snad všechny holky okolo, ale my dva jsme si nikdy nedali ani pusu. Jestli ti Alex řekl něco jiného, tak lhal. Vím, že se ti forma našeho přátelství moc nelíbila, a proto jsem se poslední rok vyhýbala jakémukoli dotazu na něj, jestli o něm něco víš, jestli jste v kontaktu. Sama jsem kontakt s Alexem přerušila, kvůli tobě, aby nebyl důvod k hádkám. Na druhou stranu, nebýt Alexe a našeho nezdravého přátelství, nikdy bysme se spolu nepotkali… Opravdu to řekl? Nevěřím tomu, co slyším. Jestli mi chce ublížit, zničit, pošlapat, tak zvolil nejlepší cestu. To, co říká, nemůže myslet vážně, ani jako nejhorší výmluvu. Ale ještě neskončil, má toho na seznamu opravdu hodně. Prý nechtěl, abych se s ním na tento byt přestěhovala. Cože? Další rána pod pás. Proč mi to neřekl, doufala jsem, že mi odpustil. Co se kruci minulou noc stalo, kde se to v něm vzalo? Tou poslední kapkou zřejmě bylo, že jsem v září odjela na týden jako průvodce do Španělska, s bandou praštěných středoškoláků. Žárlí snad? Fakt to pro mě nebyl výlet, který bych si užila, byla to práce, za zády autobus plný puberťáků! Prý už nechce dál čekat, jestli se příště vrátím nebo ne. Chce se mi křičet: Podvedla jsem tě, to je pravý důvod!!!, ale zmůžu se jen na slzy, hlas mě zradil. Moji nevěru do svého výčtu nezahrnul.

A je to tady. Jeho pohár trpělivosti přetekl. Vyslovil to nahlas a byla to pořádná facka. I když jsem celou dobu podvědomě věděla, že tato chvíle přijde, nečekala jsem takovou podpásovku. Proč do toho zatáhl Alexe? Měl milion jiných důvodů, Alex je v tom úplně nevinně. Marně se snažím zadržet slzy. Tentokrát je definitivní konec. Nemá cenu se pokoušet ho přemlouvat, náš vztah nemůžu zachránit, šancí jsem měla nespočet. Všechno by se zase jen oddálilo.

Už nejsem jeho princezna, v mých žilách nekoluje modrá krev, ale i tak se nechci vzdát svého postelového království.

Musím se k tomu nějak postavit. Co mám dělat? Mám se odstěhovat? Ale kam? Koleje mi teď, uprostřed semestru, nedají. K rodičům se vrátit nemůžu, alespoň ne hned, bydlí daleko a já tu mám nasmlouvané závazky na jazykovkách. Pouštím se do hledání podnájmu a také práce na plný úvazek. Navštívím pár bytů, projdu pár výběrkama, ale spíš jen abych zmapovala možnosti. Dál za mnou na byt chodí lidé na soukromé hodiny. Vlastně nechci utíkat, i když jsem si tuto situaci zavinila sama, zůstávám.

Mirek se snaží být milý a pomáhat mi, občas mi nabídne a podělí se se mnou o jídlo. Jsem ráda, že aspoň někdo tady se mnou mluví, i když to asi nedělá nezištně. Nějaká parta na kolejích pořádá pivní sedmiboj, prý už několik let. Za čtyři roky, co jsem tam bydlela, jsem o této akci neslyšela. Soutěží se v párech a Mirek mě zve, abych do toho šla s ním. No, nevím, nevypiju sedm piv, to je spousta tekutiny… Prý můžeme jet panáky tvrdého, bere domácí slivovici. Sedm panáků na ex, přecházet z knajpy do knajpy a plnit praštěné úkoly, proboha, asi jsem se zbláznila. Pamatuji si, že jsme „došli“ do cíle, na Myslivnu. Pamatuji si vyhlášení výsledků. Vím, že mi byla zima, skončili jsme dost pozdě v noci. Víc si z té noci nepamatuji. Jak jsem se z toho lesa dostala ven a dojela na byt, což je cesta asi tak na hodinu, nevím. Dojela jsem vůbec na byt? Kde jsem spala? Nevím. Čerstvý studený vzduch se postaral o celkovou amnézii, poprvé a bohužel naposledy v mém životě. V následujících dnech a týdnech párkrát přespím na kolejích u někoho z tý party. Koukáme na filmy, povídáme si, ale nic víc, nedokážu vytlouct klín klínem. Pochybuju, že by si na bytě kdokoli všimnul, že tam nejsem.

Vojta se vrací každý den pozdě. Tráví čas v posilovně, nebo na fakultě v kanclu, nebo s kámošema na kolejích. Nechce být na bytě. Když náhodou přijde dřív, zavře se „u sebe“, a potkáme se jen sporadicky v předsíni cestou na záchod nebo do koupelny. Pokud je to možné, vyhýbá se kontaktu. Většinou ale chodí pozdě v noci a já nemůžu spát, dokud neuslyším cvaknutí dveří. Pro klid mi stačí fakt málo. Situace se opakuje i dnes. Jde do sprchy, monotónní zvuk tekoucí vody mě uspává. Slyším stisk kliky, opatrně, aby mě nevzbudil, vchází do mého pokoje, aby si vzal ze skříně čisté prádlo. Postel sice změnila své místo, ale oblečení zůstalo, kde bylo. Ty naivo, vážně si myslíš, že spím? Kéž by! Ležím na boku a koukám do zdi, tečou mi oči, ale jsem ráda, že jsi „doma“. Bere si prádlo a pomalu odchází. Míjí mou postel, neslyším kroky, zastavil se. Cítím ho, krásně voní mýdlem a vdechuji vlhko jeho těla. Čekám, nehybně, několik nekonečných minut se nic neděje, slyším jeho dech. Skloní se nade mnou, lehce si přisedne na volný okraj postele. Váhá. Neboj se, nebudu se bránit. V tom ucítím, jak jeho ruka vklouzla pod peřinu a dotýká se mých zad. Vím, co přijde. Znám to, moc dobře to znám, až příliš dobře. Prožili jsme to stokrát, možná tisíckrát. Beze slov, s absolutní jistotou ví, kam nasměrovat své ruce, co a jak udělat, aby dostal, co chce. A taky to dostane. Milujeme se jako tenkrát poprvé. Téměř nehlučně, beze spěchu, užívám si každý dotek, každý kousíček jeho těla na mém. Tentokrát nemusím dělat vůbec nic, má situaci plně pod kontrolou a řídí ji on, ne já. Oddávám se mu. Nechám se vést. Není sobec, nikdy nebyl. Naopak, je nenapravitelný altruista, kterého všichni zneužívají, vždycky mi to vadilo. Nechce ukojit jen své potřeby, možná touhy, ví, jak dosáhneme orgasmu současně. Svými polibky mi suší slzy z tváří. Milujeme se znovu a znovu, rekapitulujeme snad všechny polohy, ve kterých jsme se kdy oddávali jeden druhému. Svírám ho všemi svaly, které jsem schopná ovládat, zarývám do něj nehty. Zalehni mě celou svou vahou a rozmáčkni pod svým tělem, můžeš mě třeba zardousit, ale prosím neodcházej. Kéž tato noc nikdy neskončí. Po týdnech spím klidně, v jeho objetí.

Nad ránem vstane a odchází do „své“ postele. Tuším, že nechce, aby kluci věděli, že k tomu došlo. Ale neoblbnul je. Přísahala bych, že ve vedlejším pokoji nás nebylo slyšet. Nevím, jestli kluci Vojtovi něco řekli. Nesvěřil se mi. Zato mně Mirek vpálí svou frustraci přímo do obličeje. Vyčítá mi, že jsem neměla dovolit, aby se to stalo, a že jsem měla Vojtu v noci vyhodit. No jasně, jste tři na pokoji, já mám stejně velký sama pro sebe, ale platíme stejně. Chtěl ses přestěhovat ke mně, že? Mirku, mezi námi dvěma nikdy nic nebude. Klidně mnou pohrdej, vyhovuje mi to. Tohle prostě nemůžeš pochopit. Na bytě se mnou za chvíli nebude mluvit už ani klika od dveří. Během tohoto rozhovoru mi ale konečně dochází a přiznávám si, že Vojtu opravdu miluju, pozdě!, jsem na samé hraně propasti… Padám…

Padám… Budím se leknutím kolem čtvrté. Rozkoukávám se kolem sebe, všechno při starém. Středa. Koukám do tmy a spánek je pryč. Nechci vstávat takhle brzo, zůstanu v posteli. Třeba si ještě zdřímnu. Ale mozek jede na plné obrátky… Jen Vojta znal mou Achillovu patu, mé slabé místo, objevil ho. Ten sen mi to zase připomněl. Nikdo před ním, ani po něm nechtěl nebo neuměl vnímat signály. Prvního zajímal jen další zářez na pažbě, ale já si to užila, občas to byla docela legrace. Ani jednomu z nás nešlo o lásku. Vlastně jsem ho tak trochu zneužila a nelituji toho. Další neměl dostatek času ani příležitostí cokoliv objevit. Rychle to začalo, ještě rychleji skončilo. Pak se objevil Vojta a… v mezičase má nevěra. Proč? Potřebovala jsem zjistit, jestli dokážu někoho sbalit, koho já budu chtít, a vymklo se mi to z rukou. Tohle bylo vážně stupidní. Takový nešťastný flirt se špatným koncem. A nakonec psychické domácí násilí, teror. Dál už nemůžu, nehledám, nechci. Donedávna se občas naskytnul nějaký flirt, ale vždycky jsem všechno skončila nejpozději u dveří. Nejsem schopná milovat. Už jsem slyšela, že jsem „ledová královna“, která má místo srdce jen kus ledu.