Holky

HOLKY

1

To ticho, ach. Jak vzácný zvuk v tomto domě. Nikdy bych nevěřila, že někdy budu mít ráda ticho. Jediným zvukem poletujícím kuchyní se zdá být klouzání škrabky po bramborách. Čerstvý vzduch se snaží vloudit oknem dovnitř a nutí mě dívat se při vaření z okna. Ptáci se opatrně seznamují s naším kompostem, je jenom otázkou času, až si tam budou létat pro větvičky a stébla trávy do svých nově budovaných hnízd. Dneska nemusím vařit pro tři, stačí mi jedna porce a budu spokojená. Už teď jsem spokojená.

Filip si vzal Márinku s sebou do práce, konečně jeho šéf vymyslel něco normálního, když uspořádal den dětí pro potomky všech zaměstnanců. Prostředí prodejny automobilů je jistě zajímavou alternativou k dětským pokojíčkům. Fakt, že k tomu vybral všední den a děti nemusí jít do školy, zajistí určitě vysokou účast. Pro mě to znamená jediné, klid. Márinka už sice rok chodí do školky, ale každá matka by mi jistě dala za pravdu, že s malým dítětem je to v práci jiný level, než s označením BEZDĚTNÁ.

Pamatuji si na chvíle, kdy se mi zdálo, že toho mám hodně. Co jsem celé dny dělala, když jsem jenom chodila do práce? Jak jsem proboha vůbec zvládla zaplnit těch osm hodin po práci, než se šlo spát? Od plen a kašiček sice uběhl nějaký ten čas, ale po návratu do práce to je ještě větší mordor. Konec rodičovské dovolené a šup do práce na plný úvazek. To zní dobře. Zní to, jako když skončí jedna povinnost a začne druhá. Ale ona ta první neskončí, pokračuje dál. Jenom u toho je ženská s o špetku lepším oblečení a mejkapem. A kopou povinností navíc.

Zvonek. Někdo zvoní. Zrovna když jsem celá od škrobu a hlíny z brambor. „Dobrý den, paní Žemličková, máte tu balík a dopis. Budu potřebovat občanku.“ No výborně. „Dobrý den, chviličku, hned jsem tam.“ Kliky, kabelka, peněženka, co ještě si upatlám svýma špinavýma rukama? Na balík už se těším, snad mi ty boty dobře padnou. Musí mi padnout, když mi mé oblíbené bílé tenisky pokreslila Márinka lihovkou. Tyhle si dám asi rovnou do trezoru. „Díky, na shledanou.“ Tak pojďte, botičky, k mamince. Jo a ten dopis, kde ho mám? To není úřední, aha. Naposledy mi přišel dopis někdy na střední škole, to je teda retro. Razítko nepřečtu, odkud jsi jenom přišla, ty obálko jedna ušatá? Usmívám se sama pro sebe, Márinka takhle dává uši snad všemu. Už se mi po ní trošku stýská.

2

Ty kráso, ta má nohy. Max si pomyslel, že se ta ženská umí oblíknout na předání bytu líp, než kdyby šla na přehlídkové molo. Určitě je to ona, dohodli se totiž, že se sejdou přímo před vchodem do jejího bytu. Z dálky byla vidět celá šedá budova proťatá společným kovovým schodištěm a balkónem v celé její délce. Třetí dveře s oranžovou cedulkou už napjatě čekaly na svého nového nájemníka.

Zajímalo by ho, čím se asi živí, když chodí takhle oblečená. Určitě pracuje s lidmi, možná v nějakém korporátu. Jistě se o sebe umí postarat. Hm, taky by se o ni zvládnul postarat, když vidí ty nohy. Prohrábnul si rukou své plavé vlasy a vystoupal po schodišti s nejlepším úsměvem, jehož byl v tu chvíli schopný. Od bytu nečekal nic jiného, než co mu popisovala po telefonu. Nová výstavba, moderní, avšak stroze zařízený menší byt. V malé předsíňce mu bylo s těma jejíma dlouhýma nohama v zelené áčkové sukni celkem těsno. Záchod, koupelna se sprchou… klapot podpatků.

Max nevnímal detaily, nezajímalo ho, jaký sporák tam je, ani na kolik kilo prádla si Gazela, totiž paní majitelka, zrovna nedávno pořídila pračku. Předsíň, obývací místnost s malou kuchyňkou a ložnice, toť vše. Výborně, hlavně to dotáhnout do konce. Zbýval mu jen podpis a měl vystaráno. Gazela byla jediným člověkem, jemuž nevadilo dostat jako zálohu jenom polovinu jednoho nájmu předem. Viditelně na to spěchala a bylo jí úplně jedno, kdo tam bude, hlavně když se o byt někdo bude starat, zatímco ona bude pracovně pryč. Měl tady jisté tři měsíce, pak se uvidí.

3

Sára Mastná, kdy naposledy jsem viděla své rodné příjmení na papíře. Dopis je nadepsaný ručně, to je fakt něco. Musel mi ho poslat někdo, s kým jsem se dlouho neviděla. Jinak by použil Žemličkovou a ne Mastnou. Těšila jsem se s lehkou nervozitou, kdo si na mě vzpomněl, zároveň jsem ale měla potřebu si všechno kolem sebe trošku srovnat, abych měla na čtení klid. V tomhle jsem byla vždycky dobrá. Nejdřív práce, potom zábava. Když byly brambory na sporáku, odloupla jsem pečlivě spoj obálky a nakoukla dovnitř. Není to žádný dlouhý román, pomyslela jsem si a vytáhla složený papír ven. Písmo mi nic neříká.

Milá Sáro,

předem mého dopisu – píše se to tak ještě? – bych Tě chtěla pozdravit. Při vzpomínání na vysokoškolská léta jsi mi přišla na mysl a napadlo mě zase obnovit kontakt. Nikomu jinému jsem nepsala a nebudu, vždycky jsi mi byla nejvíc blízká Ty. Děláš interiéry, nebo ses dala jiným směrem? Poslední dobou často myslím na naše kávové dýchánky a hltání interiérů všech lokálů, kam jsme chodily pro inspiraci.

Taky jsem tu našla v krabici spoustu společných fotek. Ty jsi byla vždycky kus, Sáro. Říkám si, jestli nemáš nahoře 20 kilo, určitě seš pořád stejná kočka. Co takhle se někdy sejít? Napiš mi, jak se máš a co je nového. Je to docela prima změna, psát zase dopisy, ne?

S pozdravem

Karolína Gudová

4

Filip se na dětský den v práci těšil. Neměl moc příležitostí vzít s sebou Márinku mezi naleštěná nová auta. Dneska tu byly o něco méně cítit výfukové plyny z milimetrového přeparkovávání nově vystaveného vozu na prodejnu. Všechny dveře byly otevřeny a na parkovišti nestáli zákazníci se svými zoufalými ojetinami, ale skákací hrady, stánky s balonky a palačinkami. Márinka jásala nadšením, ještě než se její noha dotkla země. Měl co dělat, aby mu nevypadla z autosedačky přímo na hlavu.

„Tatínku, já chci kakat.“ Filip vystřelil k zaměstnaneckým toaletám, aniž by odpověděl na pozdravy kolegů a snažil se stihnout dorazit tam včas. Znechuceně si představoval televizní reklamu na kakamitě odolné pleny, bože fuj. Horší slogan už vymyslet nemohli. Márinka už sice pleny dávno nenosila, ale to neznamenalo, že se něco nemůže pokazit. S rychlostí zloděje utíkajícího se svým lupem v náruči rozrazil dveře kabinky, když v tom začala Márinka ječet. „Co je? Nebreč, proč brečíš? Pojď, podrž si sukýnku!“ Ale Márinka dál ječela. Filip netušil, co se jí zase přehnalo hlavou, ale živě si dokázal představit, jak na něj asi lidi budou opodál stojící kolegyně civět, až vyleze. Márinka mezitím zvýšila hlasitost svého projevu na nepřijatelnou úroveň. Ty si budou myslet, že ji tady vraždím!

„Márinko, co je? Pojď na ten záchod a neřvi!“ Filipovo řvaní na Márinčino řvaní vůbec nezabíralo. Kolemjdoucí kolegyně Mirka zaklepala na dveře a opatrně nabídla Filipovi svou pomoc: „Filipe, je všechno v pohodě? Chceš s malou nějak pomoct?“ Márinka mezi hysterickými vzlyky a snahou nadechnout se zkoušela vysvětlit svoje trápení: „Jááá chciii kááákat! Kááákat!“ Mirka pochopila, že se stalo jedno velké nedorozumění. „Márinko, ty chceš skákat? Na skákacím hradu?“ Márinka sjela pohledem zostuzeného otce a s nudlí tvořící v levé nosní dírce zvětšující se bublinku přikývla. S přicházejícím porozuměním se jí ulevilo a jako správné čtyřleté dítě, nebo jako správné aprílové počasí, byla rázem klidná jako hladina tůňky někde hluboko v lesích. Vítězně se vymanila z Filipova sevření a vzdálila se od něj, aby mu dala jasně najevo, že ji tedy vůbec nepochopil a že jde SKÁKAT. Filip chvíli přemýšlel, jestli jí jsou čtyři roky, nebo čtrnáct. Výmluvně se podíval na Mirku a zmohl se na pouhé díky, zatímco mířil k velkému skákacímu hradu ve tvaru růžového kabrioletu. Mirka se uchechtla a podívala se na hodinky. Za dvacet minut přijede překvapení.

5

Zrovna Káju bych nečekala, pomyslela si Sára. Jak už je to dlouho, co jsme se viděly? Možná dvanáct let, deset stoprocentně. Na vysoké škole jsme spolu prolezly všechny kavárny světa. Vzpomínka na Káju mi vykouzlila úsměv na tváři. Asi tak pět let zpátky dopadly všechny moje snahy ji najít marně. Napadlo mě, že se možná odstěhovala do ciziny. Vždycky o tom mluvila, že se s navrhováním interiérů dostane do zahraničí. Vyptávala se sice, jestli se tomu stále věnuji, o sobě však nenapsala zhola nic. A ta otázka, jestli náhodou nemám o 20 kilo víc, ta mě teda dostala. Asi se moc nezměnila.

Už ve čtvrťáku, když jsme spolu v kavárně poprvé viděly Filipa, se vyjadřovala dost kriticky. Ocenila jsem už tehdy jeho odvahu. Prý to na něm poznala hned, že k nám brzy zamíří. Podle mě ale věděla kulový. Sednul si o dva stoly vedle, nevypadalo to, že by ho zajímalo něco jiného než jídelní lístek. Ovšem jeho parfém, ten zůstával u našeho stolu minimálně po dobu, než mi Kája odvyprávěla svůj zážitek s dotěrným mužským ve frontě do autobusu. Ta vůně mi něco připomínala, kroužila kolem mě a pohrávala si s mými myšlenkami. Kořenitá, zároveň i jemně nasládlá. Tehdy by mě to nenapadlo, že je to pánská verze mého parfému.

Vypil rychle svou kávu a než číšník stihl odejít, už na něj mával, aby mohl zaplatit. Pravdou je, že při ohlédnutí se po číšníkovi mu oči zabloudily k našemu stolu, konkrétně ke mně. V tu chvíli se ze mě pomalu stával opravdový rak a nebylo to pouze tím, že jsem se v jeho znamení narodila. Hugo Boss byl cítit o něco více a když už by se před jeho opojnou vůní neschoval ani postcovidový pacient se ztrátou čichu, natáhla se ke mně dlouhá silná paže, na jejímž konci držela široká hranatá dlaň papírek s reklamou na strojní čištění koberců. Z vedlejší židle vyprskla Kája smíchy. Co si asi v tu chvíli chudák myslel. „Ten Jiří ti chce evidentně vyčistit kobereček, Sáro.“ Brzy jsem ji však vyvedla z omylu otočením papírku na druhou stranu, kde bylo telefonní číslo a pod ním podepsaný Filip.

6

Filip sledoval Márinku, jak se láduje palačinkou ze stánku a marmeláda stékající po její ruce pomalu útočí na světle růžové tričko s jednorožcem. Sára to vypere. Když už jednorožec oplýval novým proužkem červené barvy s drobnými zrníčky, na poslední chvíli stihl zachytit do ubrousku kečup padající na jeho bíle zářivé tričko. Jaký otec, taková dcera. Láska k jídlu i fleky na oblečení, to byl jeden z mnoha faktorů jejich společné DNA.

Pro děti se chystalo veliké překvapení v podobě klauna s přístrojem na cukrovou vatu. Klauny Filip zrovna neobdivoval, proto se raději věnoval svému langoši. Najednou mu bylo líto, že je doma Sára nikdy nedělá. Sice oceňoval její snahu vařit zdravě, což si moderní doba žádá, ale on by si někdy dal i tu poctivou českou klasiku. Na druhou stranu měl doma výstavní kousek a takovým ženám se ta trocha nudy v kuchyni odpouští snáz.

V pětatřiceti letech si udržovala postavu osmnáctky, přestože za sebou měla porod a ve cvičení se nijak nepřetrhla. Možná to bylo tím, že se v životě zabývala věcmi, které ji baví a své sny si plnila v takovém pořadí, jak si to naplánovala. Filip přejížděl pohledem z langoše na Márinku a viděl v ní ten zaujatý kukuč, když si něco umane. To měla se svou matkou stejné a kudrnaté blond vlasy rovněž. Zezadu vypadaly jejich hlavy jako jedna a ta samá, jen ve dvou velikostních provedeních. Škoda, že Márinka si svůj andělský zjev kazí ďábelským řevem kvůli prkotinám.

Z uvažování nad ženami jeho života ho vyrušil další kudrnatý tvor. Nevypadal jako anděl, naopak to bylo ztělesnění nevkusu a kýče. Děti začaly radostně pištět a za drkotavě poskakujícím vozíkem na cukrovou vatu se houpavým krokem přibližoval klaun s namalovaným úsměvem na tváři.

7

Ve svém nově pronajatém bytě už se Max cítil jako doma. Tedy jako v jednom z jeho mnoha domovů za poslední roky. Na názoru ostatních mu nijak zvlášť nezáleželo, nevadilo mu stěhovat se pokaždé do jiného města. Zásadní pro něj bylo, aby měl kde přespávat, zatímco se bude mezi různými brigádami věnovat svému koníčku. Dá-li se tomu tak říct. Nikoho doopravdy nepovažoval za svého přítele, ani to na oplátku neočekával od ostatních. Věčně slýchal, že působí jako samotář, ale ve výsledku je to docela fajn chlap.

Od jara do podzimu nabízel své služby údržbáře zahrad bohatým lidem, pro zpestření objížděl akce v kostýmu a bavil rozmazlence zaměstnanců velkých firem. Celý svůj současný život vozil v zelené dodávce, kam se se svým kostýmem, sekačkou, křoviňákem a dalšími zahradními proprietami dobře vešel.

Gazelin byt už prohledal křížem krážem, ale nic cenného tam bohužel nezapomněla. Většina boháčů, ke kterým se se svou líbivou vizáží a dojmem slušného člověka dostal, mu v bytě nechala aspoň jeden kousek, jenž se hodil k prodeji v zastavárně. Žádný ze zbohatlíků si těch chybějících cetek ani nevšiml, nebo ho aspoň nikdo zpětně nekontaktoval. Byly to pro ně snad drobnosti, kterými se jim v jejich povrchním světě nechtělo zabývat?

Max se zvedl z koženého gauče a vzpomněl si na skříňku vedle umyvadla, kam si většina jeho známostí ukládala parfémy. Gazela si však evidentně dala záležet, aby tu nic nenechala, což Maxe značně rozčilovalo. Při pohledu na svůj odraz v zrcadle viděl vysokého muže s tak akorát dlouhými vlasy, aby si je mohl projet prsty a uhladit je od čela směrem za pravé ucho. Na to, že bylo teprve jaro, už byl hezky opálený. Spousta boháčů mu platí dost peněz, aby jejich zahrady vypadaly luxusně při prvních letošních grilovačkách, takže trávil dost času venku na slunci.

Zkoumal všechny úložné prostory v koupelně a při pomyšlení na Gazelu jím projel lehký záchvěv. Nevěděl, kam odjela, ale dala si záležet na tom, aby u toho dobře vypadala. V zrcadle za sebou viděl na topení přehozený použitý ručník. Tak přeci mu tady něco nechala. Max se otočil a béžový ručník jemně uchopil do dlaní. Chvíli si ho prohlížel a opatrně k němu přičichl. Nosem pátral ve všech záhybech, aby pocítil její intimní vůni. Ručník zlehka otočil a pokračoval v průzkumu druhé strany, dokud nenašel to, co jeho skryté já toužebně hledalo.

8

Ahoj Kájo,

to je teda překvapení. Vůbec by mě nenapadlo, že se ozveš zrovna Ty! Abych se přiznala, docela jsi mě zaskočila.

S manželem bydlíme v mém rodném domě, na rodiče už byl moc velký a když jsem otěhotněla, rozhodli se vyměnit si s námi svůj dům za náš byt. Pamatuješ si Filipa? Už je to šest let, co jsme se vzali. Máme čtyřletou holčičku.

Interiéry dělám, ale je nás v kanceláři víc. Časem bych se ráda osamostatnila a otevřela si svůj ateliér. Ty pokračuješ dál? Nebo ses vrhla jiným směrem? A jak se máš?

Moc ráda se s Tebou uvidím, že nás to nenapadlo dřív.

PS: 20 kilo nahoře nemám, ale díky za optání… ????

Sára - teď už Žemličková

9

Oblohou se loudal jediný unavený mrak, za nímž po celém odpoledni záření našlo úkryt slunce. Filip přiměl Márinku vyskočit ze skákacího hradu a měl v úmyslu přesunout se pomalu do auta, aby přijeli včas domů za Sárou. Poohlédnul se ještě rychle po stáncích. V některém z nich si ještě plánoval pořídit večeři, nechat ji zabalit s sebou a vyhnout se tak luštěninovému salátu s uzeným tofu a skleničkou brokolicového smoothie.

Cestou k občerstvení se minul s klaunem, jenž si to nakračoval směrem ke skákacímu hradu. Jestli tam nezrychlí Márinčino nazouvání bot tahle obluda, tak už nic. Po zaplacení tří várek čínských nudlí se zastavil a pozvednul svou tašku napěchovanou krabičkami a ubrousky. Bude to vlastně malá jíst? Bude to vlastně velká jíst? Ze zamyšlení ho vytrhlo dítě běžící kolem s palačinkou v ruce. Evidentně se ji nebálo ve vhodném okamžiku použít jako meč, jehož připálené ostří se v záplavě stékající marmelády zbarvilo do ruda.

S taškou napochodoval ke skákacímu hradu, kde od Márinky s leknutím odskočil klaun. Bestie hnusná, ani v tom převleku nevidí do strany. „Márinko, pojedeme domů. Chceš se jít ještě vyčůrat? Proč nemáš ponožky? Vždyť sis měla jenom nazout boty. Cos tady ke všem čertům dělala?“ Márinka si beze slova začala natahovat ponožky na holé nohy a s pobledlou tváří zavrtěla hlavou do stran. „Já chci k mamince.“ A tak jeli domů. Bez přemlouvání a scén, že tam ještě chce být. Filip byl na sebe jako otec hrdý, že se svou dcerou tak dobře vychází a na rozdíl od ostatních otců s ní nemusí nastupovat do auta ve stylu wrestlingového zápasu. Vůbec nic mu nepřišlo zvláštní.

10

Béžový ručník plný semene se válel v koupelně na zemi, když Maxe napadlo prozkoumat sklep. Gazela mu o něm sice nic neříkala, ale našel pečlivě popsané klíče. Neřekla mu o něm záměrně? Nebo ji snad nenapadlo, že by za pouhé tři předem nahlášené měsíce pronájmu měl mít potřebu jej využít? Miloval ty chvíle, kdy nacházel další a další skryté věci. Většina majitelů bytů si je schovávala na stejná místa. Nejzastrčenější kouty půdy, nejvyšší police, kam člověk bez štaflí nedosáhnul, sklepní kóje, od kterých nedostal klíč. Ale on si ho našel.

V plážových kraťasech a tílku vylezl z bytu a šel po schodech dolů. Nikoho nepotkal, což ale neznamenalo, že jej nikdo neviděl. Po balkónu za ten den prošlo tolik nohou, až měl nutkání na tu stranu zatahovat závěsy. Když uslyšel pravidelné dunění kovu, sledoval oknem ty cizí lidi kráčející kolem jeho dveří se zájmem. Zastaví se u nich, nebo půjdou dál, k sousedům? Nyní to byl ale on, koho si ostatní mohli prohlížet. Rychle obešel budovu a sestoupil do chladných útrob bytovky. Vchod z druhé strany ulice se mu zrovna nehodil, pokud by Gazela měla ve sklepě něco hodnotného, hodícího se k prodeji. V tom případě by si musel přeparkovat auto a v noci to tam rychle naskládat.

Konečně objevil sklep číslo čtyři. Bingo. Vypadalo to, že tam na něj něco čeká. Starý věšák s ulomenou nohou mu překážel, aby se dostal k zadní části kóje. Ve sklepě bylo šero a jediné co rozeznal, byla hromada krabic. Zběžně prohledal krabice na vrchu, ale k jeho zklamání byly plné oblečení. Vztekle odhodil věšák za sebe a uvědomil si, že je až moc hlučný. Odklopil víko další krabice a objevil věci, které si nemohl nechat ujít. Popadl krabici a vzrušeně se chystal všechno prohlédnout v úkrytu obývacího pokoje a kuchyně v jednom.

11

Vyhlížela jsem Filipa a Márinku z okna. Po celém dni, kdy jsem si bez jakýchkoli povinností odpočinula, už jsem se na ně těšila. Tuňákový salát s kuskusem byl na stole a mě moc zajímalo, jak si spolu jako otec a dcera dětský den užili. Z obou čišelo viditelné nadšení, že mě vidí. Filip hrdě vyprávěl, jak se celý den povedl, avšak Márinka se zdála být nějaká zaskočená. Nevyprávěla mi však nic, co by vysvětlilo její útlum, takže jsem jej přisuzovala únavě.

Po jídelně se linul zápach z čínských nudlí, kterými mě hodlal potěšit Filip, tak jsem otevřela okno, abych domů vpustila trochu voňavého jarního vzduchu. Márinka se po mém vyprávění o dopise divila, proč si s Kájou neposílám alespoň maily, že určitě všechno zapomenu, než mi za 10 let přijde odpověď. Tomuto starému stylu komunikace její generace asi už neporozumí. Vysvětlili jsme jí, že i s tatínkem jsme si občas napsali nějaký ten dopis, když jsme byli odloučeni během studijních pobytů jednoho z nás. Dnešek byl ve znamení nostalgického vzpomínání od rána do večera.

„Kdy jsi naposledy čůrala, Márinko? Pojď na záchod, než půjdeme do vany.“ Márinka jen pokrčila rameny a Filip ji ponoukal, ať jde. „Hotovo!“ ozvalo se z toalety, a tak jsem ji šla utřít. Když byl proces dokončen, stydlivě se na mě podívala a utekla do koupelny, kde si hned začala sundávat oblečení. V záchodové míse kolébal jako lodička červený klaunský nos.

12

Krabice vypadala poměrně zachovale, byť už měla jistojistě něco za sebou. Jako první vyndal štos fotek převázaný saténovou stuhou. Na vrchní fotce se usmívala Gazela do foťáku spolu s nějakou další ženou. Obě vypadaly lehce opile, nejspíš to byla fotka z baru. V pozadí svítil neonový nápis COCTAILS v růžovém provedení a Gazelina fešná dlouhonohá společnice se levou rukou opírala o černou barovou židli. Gazela byla za mlada asi pěkná minda, napadlo Maxe. Další fotky byly evidentně ze stejného období, takže očekával, že se v tomto duchu ukáže všechen obsah.

Co ho ale zajalo na první pohled, byly plyšové pantofle růžové barvy olemované stříbrnými korálky. Na první pohled bylo znát, že je někdo nosil, a to se Maxovi líbilo. Jako dva poklady je zvedl a pečlivě je začal očichávat ve všech záhybech a prošlápnutých místech. Jednu botu položil na ohnuté víko krabice a druhou si otíral o tvář s něhou, s jakou ženy mazlí své čerstvě narozené děti. Už cítil lehké vzrušení a chystal se sjet volnou rukou do kalhot, ale jeho zvonící telefon mu plány překazil. Zákazníky čekat nenechá, to si nemůže dovolit.

Do Bohutína to sice bylo přes 70 kilometrů, ale peníze si řekl majitel prodejny lákavé. Cestu mu proplatí, takže nebylo nad čím váhat. Zase to bude zpestření, mezi těmi zahradami dělat šaška. Nejlepší na práci mezi snoby byl fakt, že se mezi sebou rádi vychvalují a po dobře odvedené práci není těžké sehnat líbivé doporučení. Každá prachatá panička se ráda pochlubila jiné prachaté paničce svým dobře vypadajícím zahradníkem. Díky těmto lidem si mohl Max udržovat poměrně širokou klientelu po celé zemi. I když jim občas něco vzal.

Posadil se na pohovku a datloval si další akci do plánovače v mobilu. Evidentně stráví za dva týdny pátek mezi spoustou naleštěných aut a rozcapených malých dětí.

13

S Kájou jsme si psaly intenzivně, až mi někdy přišlo, že na naše setkání až moc naléhá. Dopisy mi chodily skoro ob den, naštěstí to mám do kanceláře cestou kolem pošty a můžu je v práci i sepsat. Posledně se zmínila o skvělém místě, kam bychom mohly na víkend společně vyrazit. Přemýšlela jsem, jestli by to celý víkend Filip s Márinkou beze mě zvládli. Jestli by nebylo lepší se sejít třeba jen na odpoledne, maximálně jedno přespání. Když mi ale Kája poslala fotku té své chaty u Lipna, maximálně mě to zaujalo. Už si představuji, jak ráno otevřu oči s výhledem na tu obrovitánskou vodní plochu. Ten vlhký vzduch a prázdninová atmosféra…

Díky Filipovi ten nápad nebyl zavrhnut ihned, zkoušela jsem dát šanci aspoň té představě. Někdy je toho na mě opravdu dost a možná bych si zasloužila na chvíli vypnout. Kdy naposledy jsem zažila něco jako já – Sára? Poslední roky žiju jenom v roli matky, nějakou dobu už dokonce pracující matky. Někdy bych možná ráda byla zase jenom Sára. Pokud by to všechno doma i v práci klaplo, mohla bych být příští pátek večer se skleničkou suchého vína na proskleném balkóně krásné moderní chaty a vzpomínat s Kájou na doby, kdy se o matce, i pracující matce, Sáře jenom zdálo.

14

Všechno bylo perfektně naplánované. A když něco Maxovi přišlo perfektní, nepřipouštěl si možnost selhání. Od doby, co našel v krabici Gazeliny chlupáče, jak těm huňatým pantoflům teď říkal, spolu se spoustou fotek a psaníček z doby před deseti lety, uplynulo pár týdnů. Mezitím znal majitelku sklepní kóje číslo čtyři tak dobře, jako by s ní určitý čas strávil. Byl si jistý, že působí velmi věrohodně. Při pomyšlení na svůj dokonalý plán byl rozechvělý touhou a nemohl se soustředit na nic jiného.

Někdo má v životě kapku štěstí navíc, on si teď připadal být tím požehnaným. Zakázky jako je tahle nedostával každý měsíc. Tyhle přišly jednou za sezónu. Zahrada o rozloze necelých pěti hektarů tvořená chráněnými loukami a lesíkem, kde nebylo potřeba hnout brvou. K tomu několik set metrů čtverečních okrasných záhonů kolem supermoderního domu. To je sen.

Pro milovníky zahrad je radostí vidět vyrůstat nově zasazené rostliny, hýčkat je a opečovávat během jejich křehkého počínajícího života. To se mu poštěstilo u stálých zákazníků. Avšak místa, která jsou letitá a mají tu tajemnou živou atmosféru, kde se srdce zastaví a s úžasem zírá na další a další skrytá zákoutí… Tam, kde má člověk neustálý pocit, že jej někdo sleduje… A hlavně tam, kde nikdy dřív nebyl, to miloval ze všeho nejvíc. Takové zahrady byly krásné i přes zimu, ale na jaře v nich byla spousta práce. Odměnou se stala ta metamorfóza spící tiché plochy v živou bytost lákající do svého nitra.

V hloubi duše tuhle svou práci miloval. Jak jen mohla být jeho duše hluboká, když v sobě nosil cit ještě hlubší, než byl tento? Nohy jsou důležitou součástí života každého chodícího tvora. Maxův život byl ovlivněn nohami o něco více, než bylo běžné. Nohy si pečlivě upravoval, poskytoval jim jednou za čas wellness službu do domu. Komunita lidí milujících tímto způsobem své nebo cizí nohy se postupně rozrůstala, jen se o tom tolik nemluvilo. Vždycky se ale v dosahu jeho aktuálního bydliště našel někdo, kdo tyto služby poskytoval. Potom byla tato služba oboustranně jaksi výhodná.

15

Nikam nepojedu, nedá se nic dělat. Zítra napíšu Káje, že je Márinka nemocná a potřebuje mě. Určitě to pochopí, i když sama děti prý zatím nemá. Dopis do pátku určitě dorazí. Možná to byla hloupost, bazírovat i nadále na tomto způsobu komunikace. Bylo by mnohem efektivnější všechno vyřídit jedním telefonátem. Nostalgie musí stranou.

Ahoj Kájo,

moc se omlouvám za komplikace, ale Márinka má nejspíš náběh na chřipku…

Ale co by to nezvládnul, je to přeci její otec! Zasloužím si pro jednou taky vyrazit někam mezi lidi. Léků je tady dost a kdyby se jí to nakonec ani nerozjelo, litovala bych.

Ahoj Kájo,

tak za mě pátek platí. Už se moc těším, koukala jsem na to místo na internetu a určitě tam od autobusu trefím. Vezmu s sebou pár věcí, které by se nám mohly hodit – bílé suché a zrající sýry. Víc toho asi v batohu kromě oblečení na víkend nepoberu. Nedá se nic dělat. ????

Četla jsem, že se tam zrovna v sobotu koná nějaká zábava. To by mohla být párty jako za starých časů, nemyslíš? V neděli bych vyrazila nejspíš po půl desáté domů, dorazila bych kolem třetí odpoledne kvůli přestupům, tak ať se zmátořím na pondělní pracovní nasazení.

Jestli tam tedy nestihneš v pátek dorazit dřív než v půl páté, najdu si klíč pod jedním z truhlíků, jak píšeš. Nemusíš se bát, nezbořím Ti to tam a ani zahradníka Ti svádět nebudu, haha. Stejně se ale pokus dorazit co nejdřív, ať si stihneme už v pátek něco povyprávět.

Těším se na Tebe, už jen čtyři dny, neskutečný!

Sára

16

Čistě teoreticky byl týden na opečovávání takovéto veliké zahrady dostatečným množstvím času. Prakticky ale Max věděl, že celý týden mít nebude. Když vyrážel se svou zelenou dodávkou na cestu, rekapituloval si všechny úkoly a přání zadavatelů. Projít oplocení celého pozemku, v lese by mohlo být poničené zvěří. Obejít louky a posekat kosou polovinu narostlých lučních květů, druhou polovinu ponechat motýlům a jiným bezobratlým tvorům. Veškeré práce mimo okrasné zahrady by se daly stihnout za zbytek pondělí a část úterý.

Od středy do pátečního poledne pak doufal, že stihne upravit okrasné záhony kolem domu. Z fotek majitele je zřejmé, že se stejně jako Max našel v hortenziích. Ty bude jistě zkracovat, aby letos hezky vykvetly. Uvidí se, jak pojal předešlý zahradník zazimování zahrady. Zkrátil třapatky, nebo je nechal zdobit zahradu i v zimě a počítal s tím, že se jim pověnuje na jaře? Zastřihování rostlin si nechá maximálně do středečního odpoledne.

Část čtvrtka bude patřit svozu bioodpadu do kontejnerů a kompostárny. Podle počasí možná poseká trávu a určitě umyje terasu a gril. Páteční dopoledne by měl rád volné, ale rozumné je nechat si je jako rezervu. Odpoledne už přijedou hosté. Dvě vysoké, štíhlé holky, no už aby tu byly. Max si zesílil rádio a sešlápl plyn, aby byl na Lipně co nejdříve.

17

Voda jakožto živý organismus plyne velmi rychle, stejně jako čas tento týden. Márinka se během pondělí a úterý osypala a z nachlazení se nakonec vyklubaly neštovice. S Filipem jsme je oba prodělali v podobném věku jako ona, tehdy se to ještě řešilo fialovým roztokem. To by náš béžový gauč asi úplně neocenil, takže sláva všem, kdo se podíleli na vzniku tekutého pudru bílé barvy. Filip se snaží zaujmout pozici sumo zápasníka těsně před útokem a s pudrem v pravé ruce míří směrem k Márince trůnící na záchodovém prkénku. V levé ruce mu vlaje několik útržků toaletního papíru.

Jeho metoda natírání pudru na pupínky při čůrání byla spíše efektivní než efektní. Svůj účel však plnila, stejně jako můj pocit, že to tady ti dva zápasníci beze mě snad dobře zvládnou. Kdyby se cokoliv dělo, Filip mi zavolá a můžu mu sice ne nostalgicky, ale okamžitě poradit. Teď už zbývá jenom sbalit si pár kousků oblečení, pyžamo, hygienu, víno a sýry. Mám před sebou víkend plný odpočinku a vzpomínání.

Stále mi to přijde tak trochu neskutečné a osudové. Zrovna, když mám za sebou náročnější období a cítím se mrtvolně, bez energie a někdy zcela k ničemu, ozve se stará známá a nabídne mi únik z reality. Dům, němuž Kája říká chata, je moderní novostavba a podle mapy na internetu je zasazená na obřím pozemku. Přístup k vodě je lepší, než jaký jsme měli s rodinou loni v Chorvatsku. Mám se cítit provinile, že mě čeká takovýto luxus a doma řádí bílý pudrgang?

18

„Milošku, chceš si dát pívo?“ zahalekala Květa na svého muže ležícího na plastovém lehátku před chatkou. Miloš otevřel jedno oko a viděl v okně chatky naondulovanou siluetu své ženy. I přes síťku proti komárům zahlédl odlesk její bělostně vyhlížející zubní náhrady. „Přines mi ho, Květuško,“ odvětil a oko zavřel. Miloš s Květou si pronajali chatku od pondělí do neděle a dali za to polovinu svých úspor určených na dovolené během roku. „Lipno je nový Jadran,“ hlásal pod vánočním stromečkem Miloš, když jeho buclatá žena otevírala obálku s dárkovým poukazem.

Po finanční stránce měl rozhodně pravdu, co je ovšem oba překvapilo, bylo kvantum návštěvníků během prvních teplých jarních dní. Vybrali si tmavě natřenou dřevěnou chatku se zastřešeným vstupním prostorem, kde měli k dispozici malý gril, stolek, dvě plastové židle a rozkládací lehátko. Počasí jim vyšlo dobře, jak si oba často připomínali.

Jejich ubytování se nacházelo na okraji kempu, takže měli jen jedny sousedy ve vedlejší chatce. Z druhé strany se rozprostíral pozemek obehnaný vysokými stromy a okrasnými keři s vlastním přístupem k vodě. Mezi bujným porostem jehličnanů prosvítal dům, ale od pondělí v jeho blízkosti zahlédli Novákovi pouze zahradníka, který k Lipnu přicestoval asi hodinu po nich. Sotva vybalili svá zavazadla a poprvé od příjezdu se zhluboka nadechli, aby nasáli vlhký jarní vzduch, vyrušilo jejich radost hlasité dunění reproduktoru uvězněného v zelené dodávce. Od té doby je naštěstí už nevyrušoval a skoro o něm nevěděli. Občas jej zahlédli mihnout se se zahradním nářadím za některým z keřů, včera jezdil celý den se sekačkou, i její zvuk se však ve zvucích šumícího vodního ráje ztrácel, a proto Květě ani Milošovi nevadil.

19

Parádní počasí Maxovi pomohlo udělat veškeré úkony, jež si naplánoval. Zbývaly drobnosti a on měl pocit, že je všechno jen a pouze na něm. Všechno má ve svých rukách a za všechno dostane dobře zaplaceno, pak zmizí. U Gazely mohl zůstat ještě měsíc, ale jeho už tam nikdo neuvidí. Okolí chaty bylo perfektně připravené, keře znovu nabyly pravidelných tvarů, poté co je upravil střihem. Staré spadané listí už si žilo vlastním životem v kompostárně. Terasa zářila čistotou a její terakotové obří truhlíky vyzdvihly barevné tóny okrasných česneků a kontryhelů v nich zasazených.

Max si prohrábl rukou vlasy a podíval se na hodinky. Holky by měly dorazit asi za dvě hodiny, mezitím měl v plánu vyvětrat celý dům a nachystat vstup. Díky jeho pečlivému plánování mu zbýval čas i na kávu v útulném závěsném křesle schovaném v tichém zákoutí zahrady s výhledem na terasu, prosklený balkón a veliké francouzské okno propojující jej s ložnicí. Uvelebil se v křesle a pravou nohu pokrčenou v koleni si opřel vnějším kotníkem o levé koleno. Holé nohy kontrastovaly s jeho opálenýma rukama, což ho vyvádělo z rovnováhy.

Práce zahradníka spočívala mimo opálené tváře, trupu a rukou také v záruce bělavých nohou, jež v tom kontrastu hlasitě žadonily o opálení a v Maxově případě se jej také dočkaly. Nesnesl představu, že by pracoval v něčem jiném než v holinách, ale tyto těžké gumové boty absolutně neprospívaly vizáži jeho chodidel a jinak krásně stavěných a osvalených lýtek. Slunce jim proto dopřával aspoň formou samoopalovacích prostředků. S posledním douškem kávy se zvedl a modrý hrnek ruční výroby odložil cestou přes terasu na stůl.

Obešel dům a rozhlédl se po všech rostlinách v květináčích, které sem nanosil. Vstup tvořily vysoké antracitové dveře s proskleným svislým pruhem v pravé části. Z každé strany je zdobil jeden vysoký květináč s kónickým smrkem. Majitelé počítali s tím, že až vyrostou, nechají je zasadit do zahrady a nahradí jinými. Max tam přesunul další květináče seřazené podle velikosti tak, aby celý výjev lahodil oku. S vědomím, že má otevřené zadní dveře z terasy, hlavní vchod zamknul a klíč schoval pod květináč stojící nejblíž dveřím. I pro něj, jakožto vysokého člověka, bylo těžké se k němu dostat, aniž by poničil některou z rostlin v ostatních nádobách. Obešel dům a vyčkával skryt v závěsném křesle, až holky přijdou.

20

„Zdravíčko, paninko,“ zavolal Miloš na vysokou blondýnku s poskakujícími kudrnami. Květa uvnitř chatky u plotýnky zbystřila. „Koho zdravíš, Milošku?“ Sára zprvu nevěděla, odkud k ní hlasy putují, pak uviděla ve stínu vysokého kaštanu staršího chlapíka na lehátku. Pozdrav opětovala a usmála se i na ženu stojící ve dveřích chatky s vařečkou v ruce. „Kam se chystáš, sluníčko? Tam dozádu už daleko nedojdeš, je tam jenom jeden nóbl barák a plot. Jestli ses ztratila, my ti s Miloškem poradíme, už jsme to tu prošli křížem krážem, viď, Milošku?“ Milošek zběsile rozkýval svou kulatou hlavu, až se Sára musela smát, ale nezastavila se.

Před domem stálo zaparkované zelené auto, o tom ji Kája informovala, takže zahradník tady ještě asi byl. Branka byla odemčená a číslo popisné odpovídalo tomu, že je zde Sára správně. Prošla kolem řady kvetoucích rostlin, jejichž názvy si netroufala ani odhadovat, ale pohled na ně ji těšil. Vchodové dveře byly zamčené, ale klíč měl být schovaní pod květináčem. Usmála se a povytáhla obočí. Pod kterým?

Max slyšel cinknout kraví zvonec na brance a projela jím vlna vzrušení. Holky už jsou tady. Jestli v dopisech Sára nelhala, měla by být stále fit a nemít nadváhu. Ne že by opovrhoval lidmi s nadváhou, ale jeho milovaným nohám příliš tuku neprospívalo. Opatrně kráčel mezi stromy podél plotu, aby nahlédl na své vytoužené holčičky v reálu. Budou stále tak hezky tvarované jako na fotkách z vysokoškolských večírků? Jaké boty jim asi Sára dopřála?

Uslyšel zvuk rozbíjející se keramiky a klení. „Už hledáš klíče, kočičko?“ zamumlal si sám pro sebe a pokračoval ve svém úkrytu dál. Najednou holky uviděl. Po dvou měsících dopisování a plánování, opakovaného studování všech detailů z tehdejší korespondence mezi Sárou a Gazelou, kterou našel v krabici, se mu konečně plnil sen. Ty nohy prostě musel vidět naživo. Byl ochoten kvůli nim udělat všechno a riskovat jako nikdy dřív.

Sára svoje holky obula do nudných, avšak zářivě bílých botasek. Pravdou je, že se přitrmácela autobusem a lodičky jako na fotkách nemohl očekávat. Podle toho, jak napínala špičky a propínala nohy bylo poznat, že lýtkové svalstvo je precizně tvarované i po deseti letech. Útlé kotníky by objal snad jen jednou rukou, tato myšlenka ho donutila vyřešit narůstající chtíč a potichu si tak ruku zasunul do rozkroku, zatímco Sářiny nohy nadále pozoroval.

21

Pro Květu to nebyl hezký pohled. Rajská omáčka ve varu vycákla na obložení za plynovou plotýnkou a dostala se do spár. Aby omáčka nezaschla a nenaúčtovali jim poničení interiéru, musela jednat rychle. Vyšla ven s kyblíkem a jala se jej u nádrže s pitnou vodou naplnit. Za plotem mezi stromy viděla zahradníka, jak prořezává husté houští. Viditelně totiž pohyboval rukou dopředu a dozadu. „Hergot, to je ale pracant, prořezávat i takovýto okraj zahrady, kam živáček nedohlídne,“ pomyslela si obdivně a vyrazila umýt rajskou z dlaždiček.

Sára konečně našla klíč a odemkla dveře. Prošla vstupní halou a překvapilo ji, že z druhé strany je otevřená terasa dokořán. Kdyby ji napadlo to nejdřív obejít, vždyť tu má přeci auto zahradník, je jasné, že se také potřebuje dostat do domu. Zula se a nechala si boty na hnědém koberci z přírodního materiálu, kde je měl i někdo další, nejspíš zahradník. Napadlo ji, že by ho měla vyhledat, aby o ní věděl. Snad mu to Kája řekla, že tady někdo bude, aby nedostala křoviňákem po hlavě, haha. Zasmála se svému vtipu a nahlas zavolala do útrob domu pozdrav, na který nikdo neodpověděl.

22

Plastová židle se s dosednutím zakymácela a Miloš si vzal do rukou příbory. Večeři mu Květa položila přímo pod nos a společně tak mohli ochutnat její osvědčený recept na rajskou omáčku s plněným paprikovým luskem. Doma by mu k ní uvařila také pořádný kynutý knedlík, na dovolené však nechtěla trávit půl dopoledne u plotýnky, a tak se spokojili s těstovinami. „Ty, Květuško, myslíš si, že ta blondýnka tam bydlí? Že šla tak najisto a nechtěla poradit cestu.“ Květa napíchla na vidličku slepenec kolínek a pozvedla spodní ret. „To si nejsem jistá, docela se tady rozhlížela, nepřišlo ti?“ namočila kolínka do omáčky a spěšně si je vložila do úst, aby si nepobryndala své žluté domácí šaty. Jen díky zástěře zůstaly i po vaření oběda bez poskvrnky.

Max obešel celý dům skrz jehličnany, aby na něj Sára případně nemohla hledět, kdyby se dívala z domu okny ven. Věděl, že už tam je, slyšel ji volat z terasy. V přízemí byla pouze dlouhá chodba spojující hlavní vchod a vstup na terasu, kuchyně a toaleta, nahoře se pak nacházela koupelna se sprchou a dvě ložnice propojené balkónem. Velmi pomalu otáčel klíčem a zamknul tak dveře vedoucí k vrátkům, zatímco se rozhlížel a napínal uši. Situaci vyhodnotil bezpečnou a chystal se obejít chatu tak, aby se dostal k terase. Musel při tom jít přikrčený v místě, kde ze zdi zářilo velké kuchyňské okno pohlcující odraz všudypřítomné zeleně a slunce zapadajícího za šplouchající vodní plochu.

Kuchyně byla prostorná a díky velikému oknu dobře prosvětlená i v tuto denní dobu. Sára se postavila ke dřezu a kochala se výhledem do krajiny. Za stromy zahlédla ty dva milé důchodce, kteří na ni teď zběsile mávali. Už když kolem nich procházela, viděla v nich své prarodiče. Jsou lidé, kteří svou srdečností nakazí snad i pánev, pomyslela si a rozhlídla se po kuchyni. Po dlouhé cestě měla žízeň a očekávala skleničky strategicky umístěné v některé z horních skříněk u dřezu. S plnou sklenicí vody si nakonec sedla ke skleněnému stolu a prohlížela si místnost. Všechno vypadalo luxusně, ale chybělo jí útulno jejího rodného domu. Vytáhla z kapsy mobil, nahlásila Filipovi úspěšný příjezd a zašátrala v batohu pro nabíječku. Zásuvky zde byly na každém rohu, celý prostor Sáře připadal velmi moderní a očekávala, že jí Kája předvede nějaké technické vychytávky, jímž holdovala už na vysoké škole.

Květa se od večeře naklonila na židli dozadu a dávala při tom pozor, aby nepřepadla a neuhodila se do hlavy o okraj chatky. Miloš se podíval směrem, kam hleděla jeho žena. „Co tam pořád koukáš? Vidíš snad ducha?“ zasmál se a upil ze svého pivního speciálu. „Milošku, mně se to nějak nezdá. Podívej se, ten zahradník pořád obchází barák. Jestli ona ta blondýnka není nějaká zlodějka. Pojď se podívat trošku blíž.“ Miloš v záchvěvu adrenalinu nasadil důležitý výraz, jakožto lehce zralejší Dempsey popadl svou Makepeaceovou za loket, načež ji vedl tak neviditelně, jak jen to šlo, přímo k plotu.

Mezi stromy si všimli pohybu v okně, zlodějka už je vevnitř, oba ji viděli. Kývli na sebe. Za ty společné roky už nemuseli své myšlenky vyslovovat nahlas. Potutelně se na sebe usmáli, když si to uvědomili a znovu zrak upřeli na svůj nový kriminální případ. Náhle jimi projel šok jako blesk překvapeným stromem. Nohy jim přikoval k zemi a tváře zkameněly. Zahradník se pomalu plížil kolem domu, skloněný prolezl pod kuchyňským oknem a chvílemi se pozastavoval a rozhlížel. „Milošku, kdo do toho domu nepatří? Zavoláme policii? Nebo co budeme dělat? Začíná se mi to dost příčit.“ V tom se v okně zjevila blondýnka a dívala se přímo na ně. „Podívej, kdyby byla zlodějka, nevystavovala by se v okně. A on jde potají k ní. Vidíš, jak se tam ten chlápek krčí? Zamávej na ni, honem! Ať uteče!“

Max se přikrčil u rohu terasy a otevřel víko velké plastové truhly určené pro úschovu přikrývek na chladnější grilovací večery. Už v týdnu si tam schraňoval veškeré zahradnické náčiní, aby ho měl po ruce, až Sára přijede. Vytáhl plátěný vak a pilku na menší dřeviny.

Pravidelný tikot hodin Sáře oznámil, že je v domě neúprosné ticho. Najednou ji přepadl divný pocit. Nevěděla proč. Je to snad tím, že je sama v cizím domě? Už aby Kája přijela a zahnala tyhle podivné myšlenky. Otevřela okno, aby vyvětrala negativní energii. Filip nadšeně odepsal, že zrovna uspává Márinku a všechno skvěle zvládají a ať si to Sára hlavně pořádně užije. S touto myšlenkou se lehce uklidnila, znovu se podívala na designové hodiny a odložila mobil zpátky na stůl. Kája by měla brzy dorazit, dojde si ještě na toaletu a počká na terase.

„Milošku, nemůžeme tam chodit, neblbni!“ snažila se Květa svého přespříliš odvážného Dempseyho důchodového věku zadržet. „Květuško, ty tady počkej, já mám nápad a hned budu zpátky,“ prohlásil přesvědčeně Miloš a rozeběhl se kachním krokem k chatce, kde chvilku šramotil, aby pak vyběhl na ulici. Květa si nebyla jistá, jak se má správná Makepeacová zachovat, proto začala jako správná Novotná zmateně chodit kolem plotu, aby kontrolovala situaci zpovzdálí. Její muž se mezitím s tepovou frekvencí blízkou jeho srdečnímu limitu dostal až k oknu do kuchyně, kam vhodil vytrhnutý list publikace Křížem krážem s křížovkářem a spěchal za svou ženou. Když se vrátil, přerývaně dýchal a Květa ho obdivně poplácala po rameni, zatímco mu druhou rukou otírala posmrkaným kapesníkem pot z čela.

Ve vzduchu stále sílila vlhkost a zapadající slunce se pomalu, ale jistě, sklánělo nad Lipnem níž a níž. Max si projel rukou vlasy a přemýšlel, jak dlouho Sára vydrží čekat na Gazelu. Věděl, že telefonní číslo na ni nemá a autobus zpátky domů už jí večer nejede. Pořád ale existovalo riziko, že si zavolá taxi, případně pro ni dojede její obětavý manžel. Doufal, že vydrží do setmění, aby zvýšil své šance na úspěch. Schovaný za rohem terasy měl pocit, že jej nemůže nikdy spatřit. Během týdne nahlížel ze všech možných míst v domě ven, ale sem odnikud vidět nebylo. Že by se ale jednalo o pohodlný úkryt, to tedy ne. Stál mezi sudem na dešťovou vodu a zídkou porostlou břečťanem, kde bzučelo víc hmyzu, než si chtěl připustit. Musel vydržet. Dřív nebo později půjde do sprchy a spát. Vzdá to.

Když se Sára vrátila zpátky do kuchyně, všimla si na zemi spadlého papírku s vyluštěnou křížovkou. Zvedla jej a otočila na druhou stranu, kde byl přes celou stránkou propiskou několika tahy zvýrazněný nápis UPEČ!!. Sára vytřeštila oči překvapením a nevěděla, co si o tomto příkazu myslet. Kája po ní chce, aby něco na večer upekla, to znamená, že už tady musela dneska být. Nebo snad přikázala zahradníkovi, aby tady pro ni vzkaz zanechal a vyjádřil se takhle hurónsky, se dvěma vykřičníky? A kam vlastně zmizel ten zahradník? Nechal tu auto a šel pryč? Co z toho pobytu tady asi vzejde, pomyslela si Sára a zavrtěla hlavou. Po průzkumu surovin v lednici a potravinové skříni se rozhodla upéct pivní tyčinky. Kája bude asi pořád stejná. Občas se prostě chovala jako chlap.

Zatímco si Dempsey s Makepeacovou přesunuli židle tak, aby viděli na plot a kontrolovali situaci z bezpečné vzdálenosti, svěřil se konečně Miloš své ženě, co vymyslel. „To bys neuhodla, normálně jsem napsal na papír hodně tučně UTEČ!! a hodil jí to do okna. Tohle když si někdo přečte, přece to nevezme na lehkou váhu, no ne?“ chvástal se. Květa ocenila jeho hrdinský čin, i když si v duchu představila jeho škrabopis a váhala, zda vůbec ta blondýnka vzkaz objeví.

23

Slunce za oknem už se pomalu dotýkalo vodní hladiny a v místnosti začínalo být šero. Sára rozsvítila v kuchyni světlo a sypala do misky hladkou mouku. Pivní tyčinky uměla zpaměti, byl to její letitý majstrštyk na každé oslavě. V kuchyni nebyla nijak obratná, ale tahle primitivní pochutina lidem chutnala. Buď Kája přijede teď a pomůže jí, nebo se k ní přidá, až si společně sednou k vínu. Byla to hloupost, komunikovat jenom přes dopisy, ale teď už s tím stejně nic nenadělá. Pokud do rána Kája nepřijede, vyrazí Sára zase domů. Snad se jí nic nestalo. Možná tu nakonec byla dřív, napsala vzkaz a ještě musela odjet, takže přijede později. Sára si všimla vestavného rádia, zapnula ho a rozvlnila boky v rytmu hudby.

Zkroucený za sudem už toho měl Max plné zuby. Začínalo se šeřit a ona stále tráví čas v kuchyni. Slyšel cinkot nádobí a zděsil se při představě, že tam snad ještě něco začala vařit. Hněv posilněný nekomfortem v něm narůstal. Rozhodl se, že vyrazí a riskne to. Představoval si, co všechno s tou zpropadenou ženskou udělá, až ji odtáhne nahoru do bezpečí koupelny. Vylezl ze svého úkrytu a přistoupil k proskleným dveřím terasy. Už ji viděl. Stála u kuchyňské linky zády k němu a vlnila se v bocích. Nohy se na střídačku pohupovaly a lýtkové svaly se napínaly a uvolňovaly jako neúnavný tlukot srdce. Z kuchyně hrála hudba, což se mu hodilo. Chvíli ji pozoroval a nejradši by se za ní rozeběhnul a popadl za nohy. Tohle ovšem nebylo jeho oblíbené oboustranné wellness, ona si tuto službu nezaplatila. Bude se nejspíš zdráhat a kdyby náhodou křičela, potřebuje ji mít v nejukrytější místnosti chaty.

Miloš nemohl uvěřit tomu, že blondýnka ten vzkaz neobjevila. Květa se spíše obávala, že ho po něm nepřečetla. Nahlas však vyslovili pouze údiv nad tím, že si tam v klidu peče něco k jídlu, zatímco jí kolem baráku běhá úchyl přestrojený za zahradníka. Rozhodli se zavolat na policii, avšak příliš úspěšní nebyli. Jakožto dva důchodci špehující sousedy, o nichž ani netuší, který z nich tam doopravdy bydlí a jestli se tam vlastně doopravdy něco děje, získali od policie pouze chlácholivou odpověď, že to prověří a ať se ozvou, kdyby se tam něco doopravdy dělo. Zklamaní se vrátili zpět na svá místa s výhledem na kuchyňské okno a z očí si vyčetli, že má možná policie pravdu.

24

Dávala zrovna plech do rozpálené trouby, když se chystal vstoupit dovnitř. Oslněná světlem si ho vůbec nevšimla a on měl pocit, že pokud se nepohne, mohla by nakonec opravdu vyjít z kuchyně po schodech nahoru. Viděl, jak se dívá na troubu a nastavuje na ní cosi, čemu evidentně neumí přijít na kloub. Chvilku ještě přemýšlela, nakonec stiskla ještě další tlačítko a vydala se směrem ke schodům. Max vycítil svou šanci a potichu vstoupil do kuchyně. Dal si záležet na každém kroku a následoval ji pomalu nahoru. Bouchnutí dveří koupelny poznal hned, jelikož jako jediné dveře v patře lehce vrzaly. Naslouchal zvukům linoucím se z místnosti a zaradoval se, že se nezamkla.

S hrůzou si uvědomil, že si na terase zapomněl svou pilku a plátěný vak. Takovou ztrátu času si nemohl dovolit. Opatrně seběhnul schody a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Pokud se stihne vrátit, než se vysprchuje, bude ji mít připravenou. Pokud si ale třeba jenom půjde umýt ruce nebo obličej, nestihne ani vyjít schody nahoru. Jak moc toho litoval, že na ty věci nemyslel. Vztekle popadl pilku za ostré zuby a na dlani mu vyvstala řada malých krvavých dírek. Svým způsobem se mu to líbilo. Byli to jeho malí rudí fanoušci, kteří jej podporovali v zachování určité hladiny adrenalinu. Zamknul dveře terasy a vyrazil nahoru.

Bylo zvláštní chystat se do sprchy v cizím domě. Kája sice úplně tak cizí nebyla, ale pořád ji zde jako hostitelka nepřivítala a Sára si tak přišla lehce nepatřičně. Na troubě se jí snad povedlo nastavit časovač, takže má teoreticky dost času se umýt. Trouba se za deset minut vypne, pět minut se budou tyčinky dopékat jejím teplem, pak už bude jistě dole a otevře ji.

Maxovy kroky byly i přes ukrutné napětí lehké. S připraveným náčiním stál za dveřmi koupelny a rekapituloval si jednotlivé kroky. Dva měsíce to plánoval, nesmí to pokazit. Až poteče voda, vstoupí a zamkne za sebou. Pokud bude otočená zády, tím líp. Pokud ne, bude to bolet mnohem dřív. Až ji chytne za vlasy a stáhne obličejem k zemi, zaklekne jí ruce nohama a sedne si na její týl. Bude mít perfektní výhled na obě nohy. Asi bude kopat, na to se připravil také. Ve vaku měl spoustu propriet. Může ji svázat, oblepit izolepou, omráčit úderem hlavy o umyvadlo, zacpat jí ústa několika klaunskými nosy. Červené kulaté nosy jí může nacpat do všech otvorů na těle, taky už to občas zkusil. Vzpomněl si na malou holčičku, u které to nedávno vyzkoušel poprvé. Překvapilo ho, že nic neřekla. Prostě mlčela a nechápala. Jak jsou v tomhle děcka k ničemu. On potřeboval emoce, aby plně propuklo jeho vzrušení. Emoce a napjaté lýtkové svaly.

Sára se pečlivě odličovala a pomalu se chystala se svléknout, když zaslechla pípání trouby. Nebyla si jistá, zda ji správně nastavila, proto se rozhodla dojít se tam podívat. Zdálo se jí, že slyší i nějaký šramot, ale nejspíš v domě jen rezonoval bojler. Když sešla k troubě, zjistila, že už nesvítí. „Ona se vypla!“ zanadávala na celou kuchyň a jala se vše nastavovat znovu, jinak, snad lépe.

Max se pěkně vyděsil, když slyšel její blížící se kroky. Rychle odskočil za roh, kde se ukryl za dveřmi do ložnice. Doufal, že se Sára vrátí a nerozmyslí si svůj pobyt v koupelně. Pokud by dole chtěla zůstat, určitě by nevyběhla tak narychlo a zhasla by. Stejně jako ona se i on lekl trouby, která nahlas šestkrát zapípala. I v takovéto vypjaté situaci ale zvládl zachovat klid a schovat se, byl na sebe pyšný. Zbývá chvilka a zasedne si na ni. Všem jejím otvorům na těle zakáže vydávat zvuky, užije si pohled a dotyk, na který se tak těší. Vezme si svoje nohy a za tmy odjede pryč.

Pila byla ostrá, to si ověřil. Stehenní kosti přeřízne během několika minut. Počítal s velkým množstvím krve, proto si připravil veliké igelitové pytle, do nichž zabalí každou nožku zvlášť a obalí izolepou, aby nepošpinil lýtka a chodidla. Ucpat krev tekoucí z pahýlů na těle vyžaduje jistě ještě více úsilí, ale stačí Sáru přemístit do sprchy. Moderní chata s takzvanou walk in sprchou bez dveří se mu náramně hodila. Až si připraví nohy a dá je pečlivě obalené stranou, užije si i s tělem, které mezitím opustí valná část krve. Vyndá klaunské nosy a napěchuje do všech otvorů svůj zvrácený úd, který už opět dřímal v Maxových rukách. Nemohl se dočkat. Budou jeho. Jenom jeho.

25

Novákovi byli zděšení, když spatřili dým. „Honem, volej hasiče, nebo policii, já nevím koho. Zavolej někam, Milošku, tohle už je vážný!“ Ze sousedního domu se vznášel dým doprovázený průsvitným stínem, který se zvedá nad rozpálenou silnicí a rozmazává vše kolem. Šedé táhlé obláčky se zvedaly z kuchyňského okna směrem k obloze a tvořily spolu s dalšími kousky poletujícího popela vysokou mříž uzavírající celý dům do imaginární klece. Miloš se rozeběhl do chatky a přinesl postarší tlačítkový telefon, na němž namačkal číslo 150. Zmateně popsal lokalitu, kam by měli požárníci co nejrychleji přijet a doufal, že se tak co nejdříve stane. K dýmu se již přidaly také vysoké plameny a v prostoru se začínal šířit nelítostný zápach spáleného života.

Sářiny pokusy zapnout troubu byly stále liché. Zapnula se vždy na několik vteřin a poté se s několikerým zapípáním vypnula. Možná špatně nastavuje časovač? Přemýšlela a nakonec se rozhodla, že se o jeho zprovoznění nebude pokoušet a prostě si ve sprše pospíší. Nastavila teplotu a vyrazila zpátky ke koupelně. Náhle se zastavila a uvědomila si, že ještě nebyla v horních pokojích. Nakoukla do jednoho z nich a spěšně se rozhlédla. Ložnice byla prakticky vybavená, překvapivě postrádala designové kousky, kterými bylo zahlceno přízemí.

Uvědomovala si, že nemá času nazbyt, proto nakoukla rychle i do druhé ložnice, jež se Sáře zdála útulnější. Nad postelí visel fotoobraz místa, na nějž částečně poskytovala výhled kuchyně. Vstoupila dovnitř a přešla k francouzskému oknu. Byla by škoda nevpustit sem trochu čerstvého vlahého vzduchu. Otevřela a vystoupila na balkón. Všimla si, že vede až k druhé ložnici, jež však na rozdíl od této neměla dveře pohyblivé, nýbrž napevno uchycené v rámu. Vybrala si evidentně tu lepší. Při návratu z balkónu použila veliký květináč jako zátarasu a nechala veliké prosklené dveře dokořán. Při návratu do koupelny pocítila silný proud vzduchu a zatarasila pro jistotu i dveře vedoucí z ložnice do chodby. Chytla za kliku koupelny a uslyšela silnou tupou ránu, polekaně sebou trhla a uvědomila si, že silný průvan bouchl s dveřmi do druhé ložnice. Slyšitelně v místnosti vlivem bouchnutí spadlo ještě něco dalšího, neměla však chuť se tam jít dívat, za chvilku budou upečené pivní tyčinky, musí si pospíšit.

26

Když si Max uvědomil, v jakých místech se Sára právě pohybuje, kroutil se za dveřmi ložnice a snažil se natlačit co nejvíce do rohu ke skříni. Pokud vejde, může jej spatřit a on přijde o moment překvapení. Slyšel její kroky jako miny na bitevním poli. S každým dalším mohl jeho plán vybuchnout. Hlasité cvakání ohlašovalo otevření oken ve vedlejší ložnici, lehký průvan se ve vlnách pokoušel rozhýbat vnitřek prvního patra chaty. Další, mohutnější větrná vlna protnula chodbu a se zasvištěním zabouchla i dveře jeho úkrytu. Max se lekl a intuitivně ucukl ještě více dozadu, čímž narazil celým trupem do skříně. Nestihl ani mrknout a jeho vytřeštěné oči zahalil stín vysoké vázy, jež mu pádem ze skříně pošramotila nejen naději na úspěch, ale i vaz.

Vlažná voda stékala ze sprchové hlavice dolů a narovnávala Sáře vlnité vlasy. Šampon uložený v zabudovaném výklenku jí tak příjemně voněl, že se rozhodla umýt si i vlasy. Trouba už nejspíš hezky peče, jelikož nezaslechla žádné další pípání. Několikrát se pomalu otočila ve směru hodinových ručiček a nechala na sebe proudit kapky ze všech stran. Osvěžila se a nabyla nové naděje, že Kája jistě brzy dorazí. Posunula páčkou, aby zamezila další vodě padat na zem a natáhla se po ručníku. Všudypřítomná vůně šamponu se mísila se zvláštním pachem, jehož původu se nemohla Sára po paměti dopátrat. Lehce se osušila, v předklonu si omotala hlavu ručníkem, zatočila jeho konce a narovnala páteř. Vyzkoušela pevnost turbanu a s uspokojením se ještě celá zabalila do veliké osušky.

Pocítila ten zvláštní pach ještě intenzivněji a v tu chvíli jí došlo, že se nejspíš pálí tyčinky. Třemi opatrnými, avšak rychlými kroky doběhla ke dveřím koupelny a odemkla je. Jakmile stiskla kliku, skulinou mezi dveřmi a zárubněmi se do místnosti vloudil silný zápach kouře. Sára se zhrozila a vyšla na chodbu. Oči ji pálily a párou navlhlý nos s nelibostí reagoval na minimálně okysličený proud vzduchu. „Panebože, já tady uhořím?!“ zakřičela, ale nikdo ji neslyšel. Karolína tu nebyla. Po zahradníkovi ani stopa. Je sama v cizím domě, jehož požár sama způsobila.

Hlavou se jí promítalo tisíc myšlenek, ale nesměla ztrácet naději. Sundala si vlhký ručník z vlasů a přidržela si jej před nosem a ústy. Viděla to tak ve filmu. Běžela ke schodům, když v tu chvíli spatřila první plamen. Nemohla uvěřit, že je to tak vážné. Tohle přeci nemůže být pravda. Sára se rozbrečela a zmateně pobíhala po chodbě. Nevěděla, zda to má risknout a seběhnout po schodech dolů, když už je olizovaly první plameny. Z přízemí se ozval výbuch a plameny rychle mohutněly. Všechen kouř se jako voda z protržené přehrady valil směrem k ní až do otevřené ložnice a vteřiny ubíhaly.

Najednou to Sáře všechno došlo. Aby v tomto cizím domě neuhořela, musí skočit z balkónu dolů. Z kuchyně se ozývalo praskání skla. Ručník už nebyl příliš dobrým pomocníkem, začínala se dusit a cítila, jak jí pálí všechny tkáně v krku. Oči měla jako v ohni a stěží je zvládala znovu otevřít, aby se podívala kudy se potácí. Dovrávorala k posteli a snížila se na kolena. Plazila se podél postele až k francouzskému oknu, kde vystrčila hlavu ven a po delší době se pokusila vdechnout čistší vzduch. Za ní už šlehaly plameny v chodbě a dým se valil stále mohutnější a mohutnější.

Směsice hořlavých materiálů byla pekelná, plasty a vinyl vytvářely jedovaté aroma a všemožné menší i větší výbuchy zvedaly varovně své prsty. Dlouho už chata nevydrží. Další praskání skla. Sára se podívala z balkonu dolů. Pokud neskočí, uhoří, nebo se balkón zřítí. Neměla na vybranou. Ještě před několika málo minutami byla vyvoněná ze sprchy, nyní si přišla jako smrdutá láva Etny snažící se přelít přes její okraj. Teď nebo nikdy. Teď, nebo už nikdy nic. A tak skočila.

27

Přelézt to zpropadeně kluzké zábradlí bylo zvláštní. Hliníková tyč, jež tvořila celé prosklené tabuli rám, byla večerní vláhou již kluzká. Původně jsem si myslela, že přehodím jednu nohu a překlenu tu hranu snadno. Jak mi to ale uklouzlo, narazila jsem tvrdě zábradlím do rozkroku, uvolnila šokem ruce a přepadla dolů tak nějak nekontrolovatelně. Po tvrdém dopadu na dlažbu terasy se mi zatmělo před očima. Nejspíš jsem na chvíli ztratila vědomí, protože si vybavuji až chvíli, kdy se mě vysoký postarší hasič vyptával, zda jsem v pořádku. Viditelně to byla pouze řečnická otázka, jelikož mi z ruky trčela loketní kost. Upřímně řečeno, ani jsem nedokázala přes celkovou bolest rozlišit jednotlivá konkrétní zranění. Tu kost ale vidím dodnes před očima jako živou.

Zpětně si uvědomuji, jaká to byla chyba v dnešní době všechno domlouvat pouze prostřednictvím dopisů. Mrzí mě, jaký vliv má celá situace na naši rodinu. Na náš partnerský vztah. Filip po prvotním šoku a radosti, že žiju, začal přemýšlet nad všemi souvislostmi. Těžko se mi vysvětlovalo, jak se to přihodilo, že mě hasič našel polámanou a hlavně nahou, vedle špinavého ručníku. A co hůř, uvnitř domu se našlo nějaké uhořelé mužské tělo. Myslel si, že celá situace kolem dopisů byla pouze záminka, abych si vyrazila s milencem na Lipno. Dopisy se mu zdály jako dobrý anonymní sluha, pro mě však byly zlým pánem.

Peklo trvající několik týdnů nebralo konce. Do nemocnice za mnou nechtěl vodit ani Márinku, byl zhrzený a tvrdil, že si jeho dcera nezaslouží takovou matku. Jakou? Chtěla jsem utéct ze stereotypu a užít si dva a půl dne klidu. Sám mě v tom podpořil. Mé zoufalství nekončilo. S otevřenou zlomeninou ruky, otřesem mozku, rozdrceným kyčelním kloubem a zlomeným palcem u nohy se zvyšovalo každým dlouhým dnem mé neskutečně trýznivé zoufalství. Kolotoč vyšetřování tomu nepomáhal. Snažila jsem se vše vysvětlit, ale totožnost onoho muže, jenž byl ve vedlejší místnosti ve chvíli, kdy jsem se sprchovala, nikdo neznal. Až když se podařilo policii vypátrat jeho skutečné jméno u majitelů domu, celý případ se posouval a svitla mi alespoň malá naděje, že se vše objasní.

Paradoxem je, že jsem se díky vyšetřování nakonec doopravdy setkala s Kájou. Svolali ji ze služební cesty, aby potvrdila svou výpověď, když jsem ji označila jako člověka, s ním jsem celou dobu komunikovala, a také jako domnělou majitelku chaty. Jeden šok za druhým pro všechny zúčastněné. Chudáci praví majitelé, když se to všechno dozvěděli. Na budovu sice mají pojistku, ale nejspíš budu muset část zaplatit já, jestli se neprokáže vadná elektroinstalace nebo něco takového. Jestlipak mi Filip bude zase někdy věřit, i když jsem se stala viditelně obětí zločinu? Doufám, že ano. I když se v něm ty pocity zakořenily natolik, že je pojal za skutečně opodstatněné, neztrácím naději.