Prázdniny s Mikou V: Koncert

Proti mé vůli na mě nakonec kulturní dům a jeho výzdoba udělaly dojem. Mělo to takové Hoří, má panenko vibes, ale na druhou stranu vzhledem k tomu, co měli místní k dispozici za omezené zdroje, jsem před nimi musel smeknout pomyslný klobouk.

Hudba hrála, lidé tancovali, seděli a pili, zkrátka klasická vesnická zábava. Byli tam staří i mladí, což mě moc nepřekvapilo. Kulturní vyžití tu asi nebylo nejčastější, tak musela i starší generace vzít moderní hudbu s povděkem. Kromě toho to byla ideální záminka zlískat se do němoty.

Já se s kelímkem piva nenápadně mísil mezi místními, sem tam s někým prohodil pár zdvořilých frází a snažil se působit nenuceně. Jenže kromě poslechu největších hitů Chromé stonožky jsem měl ještě jiný cíl. Když na mně byla pořád Mika nalepená, neměl jsem pořádně jak zjistit odpovědi na něco, co mi už dlouho leželo v hlavě. Co se tam v tom zámku stalo, že to zničilo místní dětský tábor?

Jestli mi mohl někdo dát odpovědi, byla to osoba, která dává odpovědi i na otázky, které nebyly položeny. Maminka Frontanky, prodavačka v koloniálu. Když jsem tedy udělal několik povinných koleček kolem sálu, dokonce si i kývl na pozdrav s Frontmankou na pódiu, aby bylo opravdu jasné, že jsem tady byl, rozhodl jsem se zaútočit. Maminka zrovna seděla u stolu s nějakou jinou paní přibližně v jejím věku. Jejího manžela jsem nikde neviděl, asi venku kouřil, nebo tak něco. Ideální příležitost.

Nenápadně jsem se prošel kolem a v podstatě ihned zaslechl… „… a to je on, zrovna tady, já ti říkala, že jsem ho tu viděla!“ Usmál jsem se a otočil se. „Prosím?“
„Zrovna vyprávím tady Květě, že na zámečku zase probíhají práce.“

Podíval jsem se na Květu, po jejich vybídnutí si přisedl a vzájemně jsme se představili. Ukázalo se, že Květa je učitelka základní školy v nedalekém městě a je zhruba stejně upovídaná jako Maminka.

Musel jsem využít příležitosti, dokud trvala. „A co se tam teda vlastně stalo? Já to ještě pořád nevím.“
Maminka s Květou se na sebe zadívaly a daly se do vyprávění. Obě najednou. Naštěstí se mi podařilo i přes hlasitou hudbu většinu z toho příběhu zachytit.

Nedaleko zámku, o který se teď starám, byly chatky a zázemí pro dětský tábor. Ten tam měl tradici ještě z dob pionýra, ale místní děti měly okolní přírodu tak rády, že tábor přetrval i po revoluci. Pořádaly se klasické letní tematické tábory s výjezdy do přírody a tak. A byly docela populární, jezdily sem děti z celého širého okolí. Což se týkalo i Miky. Vyšlo najevo, že Květa byla její třídní učitelka z vedlejšího města. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze. Zámek byl v té době pořád ještě polorozpadlý a před rekonstrukcí, ale i tak ho využívali na různé bojovky a tak podobně.

„Jmenovala se Kamila. Taková hodná tichá sympatická holka to byla. Pořád ležela v knížkách,“ povzdechla si Květa a v očích se jí zalesklo. „Psala hrozně hezké slohovky. Občas mi i pomáhala ve školní knihovně.“

Kamila. To by souhlasilo. „Ona to doma neměla moc lehké. Ti její rodiče… tedy já jsem za ta léta zvyklá na všechno možné, ale…“ rázně mávla rukou. „Měla nějaké psychické problémy, tak musela brát prášky. Asi i proto byla chudák holka pořád zalezlá ve svém světě, ve svých knížkách. Ty ji ublížit nemohly. Ve třídě moc oblíbená nebyla, ale já jí měla ráda. Hodně se učila a nebyly s ní žádné problémy. Aspoň že na ty tábory mohla jezdit, tam trochu přišla do kontaktu s přírodou. A pak, to chodila do osmé třídy, se najednou začala oblékat hodně extravagantně. Chodila celá v černém, lakovala si nehty na černo, barvila si vlasy a tak podobně. Byla ještě uzavřenější než obvykle, ale to všechno se dívkám v jejím věku stává. Na tábor ten rok jela jako vždycky. A tehdy se to stalo. Teď to bude deset let.“

Květa se odmlčela, očividně sbírala síly. „Jednoho dne ji tam na zámku našli, jak leží…“ Vzlykla a odněkud z kabelky vytáhla papírové kapesníčky. Maminka ji pohladila po ruce, také slzy v očích. Byla vyvedená z míry tak moc, že už asi celé 2 minuty nic neřekla.

Květa se decentně vysmrkala a pokračovala. „Sebevražda. Všechny ze sboru to hrozně zasáhlo, nikdo to nechápal… ano, měla svoje problémy, ale že by byla schopná něčeho takového… až potom vyšlo najevo, že nějakému klukovi z jiné školy, který se jí líbil, posílala svoje fotky. Intimní,“ dodala, když uviděla můj nechápavý výraz. „A on je buď poslal někomu dalšímu, nebo nějak unikly, to se už pak nepodařilo prokázat. Každopádně se prostě dostaly na veřejnost. A ona to velmi nepříjemným způsobem zjistila. Tak to byl její způsob, jak tu situaci vyřešit. Definitivně.“

Zamotala se mi hlava a celý svět rázem ztichl. Proboha. Mika mi lhala. Nebyla to nehoda, ona spáchala sebevraždu. Kvůli nešťastné lásce a jejím fotkám, které nějaký debil pustil na internet. Chvíli ve mně bleskla myšlenka, jestli bych ho neměl najít a popovídat si s ním na téma nové zubní protézy. Tu představu jsem hned zahnal, jakkoliv byla lákavá – teď šlo o Miku.

Čím dál tím víc věcí mi začalo dopadat na svoje místo. Není divu, že ji tak moc vzalo, když jsem jí řekl, že chodím se Zuzkou, ale nic pro mě neznamená. Vždyť byla v té samé situaci. Byla zakoukaná do nějakého kreténa, kterému pak poslala svoje nahaté fotky… podobně jako Zuzka. Ach, bože…

Taky už mi došlo, proč mě poslala šmírovat Frontmanku a její přítelkyni. Řekl bych, že měla tím vším, co se událo, dost malé sebevědomí. Toho asi ani za života neměla nazbyt. Tak si to potřebovala ověřit – jakože o ni by nikdo přece nemohl stát, zato o takové dvě kozatice, které se pravidelně scházejí v lese… poslala mě za nimi, aby sama sebe potrestala. Zatímco o ně by se kluci porvali, o ni nikdo nikdy zájem neměl. Děkoval jsem své Prozřetelnosti, že jsem si ho tehdy nevyhonil a její podezření tak nepotvrdil. Když jsem si vzpomněl, jakou pak z toho měla radost, píchlo mě u srdce.

Květa a Maminka se mezitím daly dohromady a přestaly plakat. Moje zamyšlené mlčení si vysvětlily po svém. „Promiň, promiň, nechtěla jsem ti zkazit večer.“
„Ale ne, to je v pořádku, jsem rád, že to vím. Mockrát děkuju,“ řekl jsem Květě a vzápětí jsem dodal: „I za to, že jste tam tenkrát vždycky byla, když vás Mika potřebovala.“ Květa se zatvářila překvapeně a trochu zakoktala. „No, já… totiž… ona… děkuju. Děkuju ti.“

Zbytek večera jsem byl jako na trní a neustále uvažoval, kdy zhruba bude společensky přijatelné, abych se po anglicku vypařil. Musel jsem pořád myslet na Miku a na to, co jí řeknu.

(pokračování příště)