Malířce

Anotace: ...

Když nanášíš barvu na plátno, jakoby se zastavil čas. Vzduch se začne naplňovat Tvým teplem... Nevím, jak to děláš, ale vždy mě to teplo hřeje po celém těle. Ba co víc, hřeje mě tam uvnitř. Je to zvláštní pocit, který se jen tak lehce ani popsat nedá. Barvy, které vídám jen v některých okamžicích a zdají se být tak vzácné, si mícháš, jakoby jsi je všechny vlastnila. Pomalu, se vší tou svou ženskou elegancí pak prostě ukradneš štětcem jemnost a začínáš kouzlit. V ten čas tajím dech a toužím si tu chvíli zapamatovat napořád. Ano, ta šmouha na tváři od modrozelené barvy Ti tolik ladí k očím. Ale neřeknu to. Krutě by jsi ji rozetřela. A tak je dobře, že o ní nevíš… Mám takovou chuť Tě obejmout a přitisknout k sobě. Říkáváš, že si nacházím vždy ty nejméně vhodné okamžiky na objímání. Ale co mám dělat, když právě v těch nejméně vhodných okamžicích jsi zrovna nejroztomilejší..? Je to těžké, když láska brání lásce, ale překonám se. Nikdy jsem se ještě necítil tak bezmocný z toho, jak moc jsi křehká, když si mě nevšímáš. Sedím opodál v křesle a pozoruji Tvé ruce...Jsou tak jemné... Co tě vede k tomu, nechat je svírat mými drsnými dlaněmi, nedokážu pochopit…Občas se snažím na to přijít, ale raději si to nechávám pro sebe. Mohlo by Ti totiž dojít, že si Tě zkrátka nezasloužím a odešla bys. A já nevím, jestli bych to dokázal unést…Něco Tě vyrušilo a díváš se po pokoji.. Můj zrak cuknul rychle zpět do knihy... Na něco se mě tiše ptáš a já neodpovídám.. Snad mi to jednou odpustíš, ale nesmím zaplašit múzu. Tu, co chytáš někde v mezisférách svého podvědomí, do kterých já prostě nesmím.. Vrátila ses zpátky do snů a pokojem se roztančila něha. Oknem procházejí rudé paprsky a Ty si jen tak sedíš na zemi mezi nimi. Připadá mi, jako by pršel růžový déšť. Asi je to ale jen můj pocit, protože ty jsi ho snad vůbec nevšímáš. I když slunce zapadá jedinečným způsobem, dnes jsi ho zahanbila. Nechci být krutý ke slunci, ale ten šátek, co máš na hlavě, Ti tolik sluší…
Kdybych tak dokázal to, co umíš ty… Maloval bych jen Tebe… Maloval bych Tě stále, víš…? Hlavně když sedíš a díváš se z okna do nikam. Tolikrát už jsem se snažil přijít, na co asi myslíš. Marně… Ale, alespoň zachytit ten okamžik…Chtěl bych taky namalovat chvíli, když se díváš do knihy a nevědomky se Ti lesknou oči dojetím...Stejně jako na konci filmu, u kterého vždy promarním nejdojemnější chvíli, jen proto, abych viděl ten tvůj výraz. I když by to asi nedokázal nikdo, zkusil bych ho alespoň obkreslit… Maloval bych Tě, i když jen tak procházíš dveřmi, s kartáčkem v puse a mým tričkem na sobě. Tu chvíli mám nejraději, protože se dají malovat Tvé nohy..Nejjemnější věc, jakou jsem mohl kdy pohladit. A jestli přijdeš a začneš mě mazat pastou, dám Ti na výběr. Buďto Tě domaluji, anebo toho necháš. Když v tom se urazíš a postavíš se s vážným výrazem na tváři. Jsi taková proto, že nechci být celý od pasty na zuby…ale ten výraz zas není tak úplně vážný…Jen já poznám, že v něm je i něco jiného. Kdybych Ti řekl, že uražená vypadáš roztomile, asi bych Tě dostal do rozpaků. Pak by ses do večera pořád culila a zářila štěstím, jako malá holka. Ale to dnes neudělám. Budu se dívat do tvých nebesky hlubokých očí a čekat na tvou reakci. Znám Tě, vždycky musíš vymyslet nějakou bláznivinu… Třeba když si sundáš tričko a stále se na mě díváš vážně, ze všech sil se snažím zachovat chladnou hlavu. Ráda si se mnou hraješ a já se Ti zkrátka nedokážu bránit. Jsi až příliš krásná…a víš to..Když vím, že jediným mrknutím andělských očí, dokážeš dobít hradby mé nevšímavosti bez jediného výstřelu, tuším, že zkrátka nemůžu nikdy vyhrát… Ano vím, možná to ani nechci….Teď po letech, i když tu nejsi, zase vítězíš a bereš si vše, aniž bys o to prosila. A až spolu tam jednou nahoře budeme mluvit a ty se mě zeptáš, jestli jsem byl v životě alespoň chvíli šťastný, jen se usměji…Odhrnu ti pramínek vlasů z čela a prozradím Ti, že jsem Tě viděl malovat…

.