Zase škola

Anotace: tohle mi přijde taky ujetý a mimo realitu, ale třeba by se to stát mohlo

„ Ahój! “ vletím do třídy a rozhodím sešity na lavici.
„ Nazdar“ opětuje mi můj pozdrav Klára.
„ Jak bylo o prázdninách? “ ptám se a usedám do lavice.
„ Ale jo, šlo to. A co ty? “ zeptá se mne na oplátku.
„ No tyhle prázdniny byly snad nejúžasnější od těch s Lukášem.“ a podívám se na ni takovým tajemným kukučem, abych ji trochu napjala. Mrknu po Zuzaně jestli to taky zaregistrovala, protože nerada něco vyprávím dvakrát.
„ Wow. Tak tomu říkám něco. “ uzná obdivně.
„Zuzu slyšela jsi to? Ještě lepší než ty s Lukášem. Tak to spusť, jsme jedno velké ucho.“
" No, byly jsme s našima…“ a v tu chvíli se mi vybaví vzpomínky na léto a mého miláčka Tomáška a skoro mě to dožene k slzám. To, že jsem ještě před týdnem usínala s ním a teď jsem zase vržena do světa neúprosných a naprosto nic nechápajících učitelek. Holky si taky všimly jak jsem najednou posmutněla.
„ Ale jestli nechceš tak nám to nemusíš vyprávět hned teď. “
„ Jo. to bude asi nejlepší, protože mi Tomík ještě moc chybí. “ Na tyhle situace jsem tak trochu přecitlivělá. A tak se radši pustím do opisování dalšího sešitu který mi Klára podstrčí.
Před dvěma dny jsem se totiž vrátila z prodloužené dovolené na Malorce, kde jsem byla s našima. Nějak teď vůbec nestíhám. Byl to sice jenom týden, ale já si připadám jako bych tam byla snad měsíc. Možná je to i kvůli Tomovi, mojí letní lásce. Byli jsme spolu skoro pořád. Naši z toho začínali už pomalu šílet a pomalu se viděli v roli babičky a dědečka. což pro ně asi nebyla moc vábná představa.
„ Nechceš kousek čokolády ? “ nakloní se ke mně David, můj „milovaný“ spolužák. Od té doby, co jsem ho přistihla jak mě pomlouvá za mými zády, jsem ho nemohla vystát. Bylo strašně nepříjemné když na mě mluvil a připadal mi jako slizký zrádce se kterým jsem si ale nevěděla rady. Nevěděla jsem proč. Nenáviděla jsem ho, ale zároveň mě k němu něco strašně přitahovalo. Ale dneska jsem na něj prostě neměla náladu. A už vůbec ne na ty jeho řeči.
„ Ne, díky. Nestojím o cukrovku či podobnou nemoc.“ věděla jsem že tohle ho rozpálí do běla. On totiž ze srdce nesnáší když mluvím jak z nějakého starého filmu. Já totiž hodně čtu,a tak mám dost obsáhlou slovní zásobu. Nejvíc ho dojímají výrazy jako „čili“, „ačkoliv“ a podobné. Jsem milovníkem knih a on to moc dobře ví, taky si ze mě občas dělá srandu.
„ Zase se snažíš? “ kouknul se na mě skoro až vyčítavě.
„ A o co bych se měla snažit? “ podívám se na něj co nejvíc nechápavě.
„ Snažíš se ze sebe dělat něco co ve skutečnosti nejsi.“ po téhle větě se na něj musím zahledět. Koukám mu přímo do očí a nehodlám to na dalších asi 15 vteřin změnit. Snažím se aby mu byl můj pohled co nejvíc nepříjemný. A očividně se mi to daří. Po chvíli už to nevydrží a uhne pohledem. S pocitem vítězství se na něj zazubím.
„ Co tím myslíš? “ zeptám se po chvíli.
„ Přesně to co jsem řekl. “ odsekne příkře.
„ Blbečku! “ myslím si, ale samozřejmě nic neřeknu.
„ Dobře, když si vezmu tu tvou čokoládu vypadneš? “ asi ho moje reakce trochu zarazí, ale přikývne. Tak si ulomím pásek chutné Milky. Nesmím přitom zapomenout na Kláru a Zuzu, tak si nabídnu ještě asi tři čtverečky. Z toho co mu zbylo se už asi moc nenají, ale dobře mu tak. Nejsem normálně taková svině, ale na něj nevím proč prostě musím. Pak mi to ale přece jen nedá a musím se ho zeptat jak to myslel.Stojí na prázdné chodbě takže využiju momentu překvapení. „Tome,“ přistoupím k němu rázně „ jak jsi to myslel s tím, že si zase hraju na to co nejsem? “ Udělá ke mně krok čím mě docela překvapí. Chce něco říct, ale nakonec se ke mně nakloní a políbí mě. Jsem úplně mimo a nechápu co se děje. „Hraješ si na to co nejsi a proto mi nedáš šanci. A přitom ani nevíš jak jsem do tebe celou dobu zamilovaný.“ kouknu se na něj a nemůžu mu jeho polibek neoplatit. Až teď mi to všech no dochází. Holkám vyprávím o Tomovi, ale ve skutečnosti jsem se zamilovala do toho třídního šaška Davida. Jak jsem ho mohla nechat tak dlouho čekat?