Anděl s jedním křídlem 3

Anotace: Další, pokračování. Osud je krutý a nevyzpytatelný. Možná vás to nepřekvapí a tohle čekáte, ale musí to tak být!

… „Tak to promiň, já myslela, že jsi Honza,“ odpovím s úsměvem.
„Nic se neděje, musím s tebou mluvit a nechci po telefonu,“ odpoví.
„Tak přijeď, pokud to spěchá. Možná se tady potkáš s Honzou. Už tady měl dávno být, ale má zpoždění. Možná se mu nechtělo vstávat.“
„Za chvíli jsem u tebe,“ odpoví tiše a zavěsí.
Byl to jen pocit nebo měl opravdu divný hlas!
Stalo se snad něco!?
Už když ho vidím z okna, jak vystupuje z auta, nemám dobrý pocit.
„Ahoj!“ přivítám ho.
„Ahoj,“ odpoví tiše a podívá se mi do očí. Jsou v nich slzy a bolest. Obrovská bolest, která mi sevře srdce a připraví mě o naději.
„Co se stalo?“
„Honza a Gábina měli autonehodu,“ zašeptá.
„Cože?“ vydechnu.
Vybaví se mi Honzův smutný pohled, když ode mě ve čtvrtek odcházel a já byla tvrdá a chladná.
„Musíme za nimi, v které nemocnici leží?“ začnu rychle jednat. Každou další minutu chci strávit s ním. I když ho budu držet za ruku nebo čekat na chodbě, ale budu u něj.
„Oba jsou mrtví!“ řekne Petr pomalu a přemáhá bolest, kterou cítí.
„Ne!…“ zašeptám a Petr mě obejme. I on strašně trpí, ale kdyby mě nezachytil, tak bych spadla na zem. Proč se to muselo stát?
On přece nemůže být mrtvý! Vždyť mi ještě včera volal a vše se zdálo být v pořádku a dnes je všechno úplně jinak.
Honza je mrtvý!
Prostě mrtvý!
Petr mě pustí a odstoupí ode mě. I pro něj to musí být strašné, ale ovládá se. Je na něm vidět obrovský smutek, ale všechny další emoce jsou potlačeny.
„Jak… se to sta… lo?“ zeptám se.
„Honza usnul a najel do protijedoucího náklaďáku!“ vysvětlí Petr.
„Bože!“
Pomalu se posadím na postel a do očí mi znovu stoupnou slzy. Nesnažím se je zadržet a ony mi pomalu stékají po tvářích. Jedna za druhou, jako dny, které uplynuly po Honzově boku. Dny, plné štěstí, lásky, vášně a porozumění. Krásné chvíle, které se už nikdy nevrátí a nenavážou na to co bylo.
„Nechceš jet k nám? Možná to pro tebe bude lepší,“ navrhne po chvíli Petr.
„Nevím, jste rodina a určitě chcete být spolu pohromadě,“ nabídnu chabě.
„Mamka mi říkala, že tě mám přivést. Vezmi si věci na pár dní, pokud něco nemáš ještě u Honzy v pokoji.“
„Dobrá, dej mi pár minut.“
Vezmu si nějaké oblečení a společně s Petrem jedu k nim domů.
V autě panuje ticho. Hraje jen tichá hudba.
Oba jsme na tom stejně, ale každý jsme úplně jinde.

„Dobrý den a upřímnou soustrast!“
„Ahoj! Jak ti je?“ zeptá se mě paní Tauberová.
„Mizerně!“ zašeptám a jdu spolu s ní do obýváku. Sedí tam už celá rodina. Petr přijde chvíli po mně a posadí se k oknu a dívá se ven.
Je ticho!
Ticho, při kterém se dá přemýšlet! Ticho při kterém mrazí!
Všichni se s tím musíme vyrovnat.
„Měli bychom začít myslet na pohřeb!“ začne pomalu pan Tauber.
Všichni víme, že má pravdu, ale nikomu se nechce a přemýšlet o věcech, které tak bolí!
Které jsou ještě tak čerstvé, jako bodná rána přímo do srdce. To srdce pomalu krvácí a za chvíli bude tak oslabené, že přestane tlouct a umlkne navždy.
Když se nikdo k ničemu nemá, začne pan Tauber znovu.
„Veroniko pojedeš s Petrem vybrat rakve?“ otočí se na mě.
Přikývnu!
Petr se jen tiše zvedne a jde ven. Následuji ho.

„Co tahle?“ zeptá se mě.
„Nevím, moc se mi nelíbí.“
„Mě taky ne!“ odpoví Petr už po několikáté. Chodí od rakve k rakvi. U každé se zastaví, chvíli se na ni kouká a potom jde dál.
Já už vybrala.
Černou!
„Tuhle si vezmu!“ řekne náhle Petr. Stojí před bílou rakví a po tvářích mu stékají slzy.
Přijdu k němu a chytím ho za paži. Svaly jsou napjaté, ale je si jistý.
Naprosto jistý.

V noci nemůžu usnout.
Ležím v Honzově posteli a vzpomínám, na naše první rande.
Pozval mě do kina a tam ho vtáhl děj filmu tak, že to nebylo jako u všech zamilovaných dvojic, které využívají přítmí kina k erotickým hrám a Bůh ví čemu, ale seděli jsme a koukali na film. Nemůžu si ale stěžovat, mě ten film taky dostal.
Nebo den, kdy mě Honza představil doma.
Každou chvíli, kdy jsme byli spolu mám vrytou pod kůží tak hluboko, že není možné ji nijak odstranit!
Sejdu se do kuchyně napít a potkám tam Petra. Sedí u okna a dívá se na potemnělou ulici.
„Taky nemůžeš spát?“ zeptá se aniž by se na mě podíval.
„Nemůžu!“ zašeptám a otřu se opuchlé oči.
„Nemůžu spát v posteli, kde ještě předevčírem ona spala se mnou a teď už tam nikdy spát nebude!“
Nechám ho samotného. Zachumlám se pod peřinu, abych alespoň cítila Honzovu vůni, když už ne jeho blízkost…