Trochu při těle neznamená omezená

Anotace: I s pár kilama navíc ( navíc ještě vsugerovanými ) se dá žít krásný život.

Ukousnu pořádný kus čokoládové sušenky. No jo. Víte co mi všichni můžete..!
Anina se na mě povýšeně podívá. Nenamáhám se jí pohled oplatit. Jenom se od ní otočím.Co na tom. Všichni nemůžou být tak dokonale štíhlí a skvělí jako ona.
Jenže... ona není JEN štíhlá. Je oblíbená u kluků, všechny holky ( a hlavně mladší ) by se mohli přetrhnout jenom aby se s ní mohli pozdravit. A já? Kdo by se chtěl bavit s tlustou špekatou velrybou! Přesně takhle mě Anina asi před měsícem nazvala.
A vlastně......vždyť má pravdu. Nejsem ani bůhvíjak chytrá, hezká a už vůbec ne štíhlá. Holky ( ani ty mladší, ani ty starší ) se o mě nějak přemrštěně nezajímají a kluci....! O tich si můžu nechat leda tak zdát!
Ach jo.
Podívám se na rozjedenou sušenku. Úplně mi ji ty myšlenky znechutily.
,,Kdybys si jí nevzala, mohla jsi zhubnout," pískne mi to v hlavě , ,,byla bys stejně oblíbená jako Anina, z kluků by sis mohla vybírat...."
,,Jedna sušenka tě snad nevytrhne,"ozve se druhý hlásek.
,,Jedna?"Oboří se ten první.,,Jedna možná ne, ale jenom Se podívej kolik si jich do sebe naládovala! A potom se podívej na sebe! Vypadáš děsně! Nediv se, že tě nikdo nechce!"
Znechuceně odhodím rozjedenou sušenku na lavici. Kdybych nebyla před takovou spoustou lidí, určitě bych se rozbrečela. A taky že mi do breku je! Vstanu a sušenku vyhodím do koše.
,,Nebyla snědená a tak hříšný peníze stála. Tvá oblíbená..." ozve se mi zase v hlavě.
Nejradši bych tu svojí šišku rozkopala! Fakt by mě zajímalo jestli je někdo tlustější, hnusnější a jestli někomu taky tak blbě mluví v hlavě!!!
Ozve se zvonek určující začátek hodiny, takže zamířím zpět do své lavice.
Usednu a zbžně projedu očima poznámky v sešitě. Chemie. Pro mě španělská vesnice.

Když se konečně vyhrabu po půl druhé ze školy, zamířím za mamkou do obchodu. Pracuje v místním Intersparu. Po škole za ní vždycky zajdu.
,,Ahoj!" Odpoví na můj pozdrav. Potom si všimne mého výrazu. Nestačím totiž nasadit obvyklou masku:"Život je fajn".
,,Jsem hrozně tlustá," vyklopím svůj problém. Sama sebe překvapím, že to ze mě šlo tak rychle. Normálně jsem dosti stydlivá bytost.
,,Ale prosímtě," zamračí se, ,,jsi úplně normální. Máš moc hezkou postavu."
,,To říkáš jenom proto, abys mě uklidnila,"vyčtu jí a protože se mi do očí hrnou slzy řeknu:,,Půjdu si dozadu udělat úkoly," a odkráčím.
Úkoly tu dělám každodenně, je to tu něco jako "zákulisí" obchodu. Ne sklad,ale takový zdejší "zákulisí".
Shodím tašku z ramen a vyndám si učení. Dneska mám udělat jenom úkol z matiky, češtiny, chemie a připravit se na biolku,zítra budeme psát.
Úkoly zvládnu jakž takž, ale biologie mi neleze do hlavy ani omylem. Zvlášť když musím myslet jen na to jedno: ,,Jsem tlustá."
Pochvíli učebnici zaklapnu a otřu si oči. Nebudu brečet. Vstanu a projdu se. Nikdo kromě mě tu není.
Potom mi ukápne jedna slza. Nebudu brečet..! Pak druhá, třetí....nakonec si jako hromádka neštěstí sednu na židli, nohy přitáhnu k tělu, obejmu je, hlavu položím na kolena a prostě brečím.
,,Proč tak hezká holka pláče?" Ozve se najednou za mnou.
Hlavu nezvednu a brečet nepřestanu, jen zlostně odseknu:,,Zapomněl jsi brejle?"
,,Ne," ozve se znovu, ,,já brejle nenosím. Vidím dobře."
,,Tak to asi ne, když jsi o mě mohl říct, že jsem hezká."
Přiklekne si ke mně. ,,Co se ti stalo?"
Nevím kdo to je a nezajímá mě to. Mám arogantní náladu, takže jestli ho urazím, není to moje vina. Zvednu hlavu a chci něco odseknout, ale zarazím se. Přede mnou klečí kluk.....jenže KLUK v pravým slova smyslu. Strašně strašně moc hezký. Má úžasný oči, úsměv, postavu. A ten hlas....
Nátáhne se ke mně a utře mi rukou uslzenou tvář. Potom se usměje. ,,No vidíš, takhle je to ještě lepší."

Ukousnu pořádný kus čokoládové sušenky. Anninina povýšeného výrazu si nevšímám. Naopak. Ještě se na ni usměji. Život je boží.
Zazvoní, takže otevřu sešit a zběžně prohlédnu poznámky. Nic nového.
Po škole opět zamířím za mamkou.
Vesele ji pozdravím.
,,Děje se něco?" Podívá se na mě překvapeně.
,,Ale nic," mávnu rukou. Rodiče budou mít vždycky starosti. I když se smějete i když brečíte. Ale stejně je svět super...!
V návalu radosti jí vlepím pusu na tvář. Ještě překvapeněji se na mě podívá. ,, Svět je super,mami," ujistím jí, ,, já si jdu dělat úkoly,jo?"
,,J-jo," vykoktá.
Popadnu tašku a vesele odběhnu do "zákulisí". A určitě to není kvůli úkolům ...