Křídla

Šli jsme loukou a uprostřed zůstala stát. Nemělo cenu se ptát, její oči mi řekly vše. Posadil jsem se do trávy a ona vedle mě. Hleděla na slunce.
Víš to slunce je jako dřív, na stejném místě a já jsem tu zas a stojím, jak stála jsem před léty. Když podíváš se o trochu víš, možná, že mě uvidíš. Víš taková, jaká jsem bývala. Vidím tu vrátka, co na ně dýchl čas, nic víc. Tak zavři oči.
Teď vidím vrátka a nízký plot a za ním krásný sad, stromy jsou samý plod a v jejich stínu dívku nádhernou. Stojí, dívá se k obloze. V očích má přání a v dlaních svět. Do dlaní se bojí pohlédnout, jestli tam vlastně ještě je. To přání je, ať svět se otevře a ona otevře se s ním. Touží po tom vylétnou. Přitom se stačí jen rozhlédnout, že létat vlastně není kam. Je tu všechno, slunce, zrostlý sad, všichni co jí milujou, od mala je s přírodou. Teď chce prostě pryč. Beru ji za ruku, je vlhká od rosy a oči jí planou smutkem a strachem ze samoty. Proč pláčeš?
Viděl si to děvče? Tak taková sem bývala. To jsem byla já víš? Byla jsem mladá a nádherná a teď když se vracím, jsem strašně zklamaná, že nepřišla jsem zpátky dřív. Měla jsem přání, tajný sen, chtěla jsem létat. Víš jako mít křídla a vznášet se nad krajem. A tak jsem to jednou zkusila, vylétla jsem ze sadu ven a už to nešlo nazpátek. Jak ráda by sem to vrátila. Jen jsem se lehce vznášela a byla jsem stále víš, až jednou jsem dopadla a nenašla z toho cestu ven. Byla jsem strašně daleko, pryč byly cesty, louka i ten sad. Měla jsem naráz strašný strach, že ty vrátka i ten nízký plot zmizely na dobro. Začala jsem hledat cestu zpět, jenže ona zatím zarostla. Já prohledala snad celý svět, až jsem jí znovu našla. Jenže je pozdě vidíš a jsem tu zas. Jen nejsem co jsem bývala. Ta cesta mi křídla sebrala, zdravý i mládí, jen svoboda mi zůstala. Jak jsem si přála. Chtěla jsem domů však křídla jsem ztratila. Teď už jsem skoro na konci a bojím se. Je to divné viď? Vezmi mě prosím ze ruku, zkusíme teď spolu jít. Půjdeš?
Nemusela se ani ptát. Obejmul jsem ji, stále se chvěla a šli jsme dál. Je slunce, to slunce bylo nad náma, před námi krásná zahrada. Jen stromy s toho čekání opadaly a zestárly, a vrátka pořád dokořán, bály se jít spát, aby se s nimi mohla vrátit k nám. A zase tam stála ve stínu a já jsem tam byl sní. Koukala se zlehka do dlaní, kde byl kdysi svět. Teď tam není nic. Ten svět co zdál se nádherný, odnesl čas a mládí sním. Tehdy jsem poprvé slyšel plakat sad, všechny ty stromy, tráva, i já jsem plakal snad. A ona stála opět nádherná, stála tam jen se dívala a já věděl, že musí odejít. Ani si toho nevšimla, jak byla šťastná a pokorně krásná. Zavřel jsem vrátka za sebou. Viděl jsem, že už má jen pár chvil jako ty stromy před sebou, jako ten sad. A cítil jsem, že já se rozpláču snad. Měla sen, přání co splnili se jí najednou a srdce plné radosti. Ještě naposledy jsem se ohlédnul a viděl jsem osud, který se naplnil. Už jsem se nikdy nevrátil jen když zavřu oči tak jí vidím zas stát krásnou, mladou, nevinou. A v hlavě hlas: " Vezmeš mě prosím za ruku? Zkusíme teď spolu jít? Půjdeš?" Pořád jí miluji..