( Ne ) čekaná láska

Anotace: Konec???? Snad ....

Další ráno mě zastihne rozlámanou a nevyspalou. Při pohledu do zrcadla dlouho váhám, zda mám jít vůbec na snídani. Celou noc jsem se převalovala, tupě zírala do prázdna, anebo tiše vzlykala do polštáře, který vypadá, jako by ho přejelo auto. To všechno udělalo své, oči mám zarudlé a pod nimi hluboké kruhy. Červený nos a bledé tváře působí jako dokonalý paradox, tudíž si nasadím velké sluneční brýle a nedbaje faktu, že to vypadá trochu divně, si to nakráčím do jídelny. Markusovi, mávajícímu od jednoho ze stolů, věnuji utrápený úsměv. Okamžitě si všimne, že se mnou něco je, sám je na tom dost podobně. Celé dopoledne tudíž strávíme bok po boku v hotelovém baru, nebo se couráme po pláži. Ani jednomu z nás není do řeči, doba Markusova odjezdu se nemilosrdně blíží. Minuta za minutou utíká, přála bych si, aby těch šedesát sekund mělo délku hodiny. Nic takového bohužel ovšem není možné, a tak v pravé poledne stojíme oba dva před hotelem a svorně oddalujeme loučení. Když taxík už podruhé netrpělivě zatroubí, naposledy se obejmeme, poslední krátký polibek, poslední pohlazení po tváři, ...
Psak už vážně musí Markus nasednout a auto se s hlučným předením motoru stane součástí hustého městského provozu. Zamávám a jako očarovaná ještě dlouho hledím na konec ulice, kde žlutý oprýskaný taxík zmizel.

Zbytek dne raději ani nebudu popisovat. Prosedím ho totiž zavřená na pokoji, mezi čtyřmi stěnami, a ten, kdo by se mnou snad chtěl mluvit, se se zlou potáže. Babička to po chvíli vzdá a odevzdaně vyrazí na pláž. Jsem jí za to nepopsatelně vděčná, potřebuji být o samotě!
Už abych byla doma! Těším se přímo nepopsatelně ...

Po příjezdu na letiště nás čeká poněkud nemilé zjištění. Kvůli špatnému počasí kdesi nad Slovenskem má náš let hodinu a půl zpoždění. Což pro nás, nebohé turisty, znamená skoro čtyřhodinové čekání. Nezbyde nám tudíž nic jiného, než si na už beztak přeplněném terminálu, najít kousíček volného místa a trpělivě čekat. To mi snad dělají naschvál!
Uhnízdíme se u zurčící fontány vedle dvou žen s malou holčičkou na klíně. Taky Češky, jak zjistím vzápětí.
,, Mami," dožaduje se právě dítě, ,, Proč jsou v té vodě peníze?"
,, No," povzdechne si jedna z dospělých, ,, lidé je tam házejí a něco si přitom přejí!"
Když později konečně vyvolávají náš let, zašátrám v kapse a vytáhnu kovovou minci. Ozve se lehké žbluňknutí a zatímco sleduji, jak pozlacený peníz klesá ke dnu, usilovně si přeji jediné ...

DOSLOV

Vychází slunce. Jeho nejisté paprsky šplhají přes okenní rám a obzor se barví doruda. Vzduch, co otevřeným oknem proniká dovnitř, je vlahý a chladivý. Ticho, které zde panuje, je pro mě v první chvíli trochu nezvyklé. Zamyšleně sedím na posteli, ruce si opírám o pokrčená kolena a sleduji tu scenérii. Vím, že bych měla jít spát, po tom nekonečném čekání, následném letu a cestě z Prahy domů, jsem celkem unavená, nicméně pořád musím přemýšlet. těch deset dní, stávených za hranicemi všedních dnů, mě změnilo. Nevím jak, ale cítím to. A to přání ... Jednou se mi splní. Jednou Markuse uvidím ...