Dotčené ego krásného anděla 1

Anotace: Tak po delší době jsem zase něco napsala a je to opět na pokračování. První díl je trošku delší, to aby se tam něco dělo. Ať se líbí a kritizujte, komentujte a tipujte:)pokud to za něco stojí...:)

Dotčené ego krásného Anděla

„Tak jak se vám líbí naše oslava?“ zeptá se mě Barča.
„Super,“ odpovím.
„No nevypadá to, že by se ti tady nějak zvlášť líbilo. Děje se něco?“ zeptá se starostlivě.
„Nic jen mi není dobře. Asi jsem něco snědla, ale to se spraví. Uvidíš.“
„Tak se něčeho napij. To ti udělá dobře,“ navrhne.
„Ne, to raději ne, vzala jsem si doma nějaký prášek, tak nechci riskovat, že mi bude ještě hůř,“ odpovím s úsměvem a ona se od nás na chvíli vzdálí.
Vydám se najít Adama. Najdu ho, jak si povídá s Ondrou a jeho přítelkyní Lenkou.
„Ahoj,“ pozdravím je a zavěsím se do Adama.
„Ahoj, jak se ti tady líbí?“ zeptá se Ondra.
„Jo je to tu moc hezké, povedlo se jim to a je štěstí, že mají hezké počasí.“
„No tak to máš pravdu, co vlastně děláte příští víkend?“ zeptá se Ondra a Adam se zamyslí.
„Asi zůstaneme celu sobotu a neděli v posteli a budeme si užívat, proč se ptáš?“ zeptá se ho.
„No tak měl jsem v plánu uspořádat menší akci, ale to vás nebudu rušit,“ odpoví s úsměvem a chce obejmout Lenku, ale ta se mezitím vytratila a ani se nerozloučila.
„Kdy odešla?“ zeptá se.
„No tak to ti neřeknu, protože jsem se díval na něco jiného,“ odpoví Adam.
„Já ji taky neviděla odcházet, promiň.“
„Půjdu se po ní podívat a vy si to rozmyslete a když tak se zastavte, budete vítáni.“
„Já bych tam zašel, víš, že takové oslavy jsou nejlepší,“ řekne Adam s úsměvem a políbí mě.
„Je ti ještě pořád špatně?“ zeptá se když skončí.
„Je to už lepší,“ zalžu rychle. Nejraději bych si někam lehla a ležela. Nic nedělala a s nikým nemluvila, ale nemůžu. Nebo spíše nechci. Adamovi se tady líbí a já ho nechci tahat domů. To to raději nějak vydržím. Za chvíli to stejně skončí.
„Nechceš uvařit čaj? Vypadáš vážně špatně,“ nabídne mi Barča a odvede mě s sebou do kuchyně. Tam se posadím a čekám na čaj.
„Hele nechceš, aby tě někdo zavezl domů?“ navrhne.
„A myslíš, že je tady někdo, kdo nepil?“ zeptám se ironicky, ale ona mě převeze.
„Ondra nepije, protože Lenka chce jet dneska domů. Říkala, jsem jí, že tady můžou přespat, ale ona trvá na svém, a tak se obětoval a nepije. Taky ho nechápu, proč si konečně nedupne, ale je to jejich věc a jemu to asi takto vyhovuje.“
„Mě je to jedno, tak se ho zkus zeptat,“ souhlasím s vidinou teplé postele a klidu.
Barča se hned zvedne a jde najít Ondru. Mezitím to stihne říct i Adamovi a tam za mnou hned přijde.
„Jestli je ti tak moc špatně, tak já pojedu s tebou,“ navrhne, ale já to odmítnu.
„Ne, to nemusíš, já to zvládnu a ty si to tady užij,“ odpovím a on mě lehce políbí.
„Nelíbí se mi, že budeš sama. Opravdu nemám jet s tebou?“
„Ne, už jsem řekla. Miluji tě!“
„Já miluji víc tebe!“ zašeptá a znovu mě políbí.
„Tak můžeme jet… je pardon, počkám na tebe v autě,“ vycouvá Ondra z kuchyně.
„Tak už jeď a nech si něco hezkého zdát. A ať je to o mně!“ dodá Adam s úsměvem. Naposledy mě políbí a doprovodí mě k autu. Ještě mi naposled zamává a jde zpátky na zahradu, aby se tam mohl dál bavit.

„Ty jsi něco špatného snědla?“ zeptá se Ondra po chvíli naprostého ticha, které ruší jen tichý chod motoru.
„Nevím, je mi zle už několik dní,“ odpovím tiše.
Nevím, ale z jeho přítomnosti jsem nervózní.
Ondra je hodný a chápavý, ale já nikdy nevím, co si myslí.
Je dost zamyšlený a jeho oči se čas od času zahalí do smutku. I když poslední dobou jsou smutné pořád.
Nechápu to.
Tak krásné oči a tak smutné!
„Co jsi říkal?“ zeptám se po chvíli., když si uvědomím, že na mě Ondra mluví.
„Ne, to nic není to důležité,“ řekne a už nepromluví.
„Tak a jsem doma. Děkuji za odvoz.“
„Není zač, já se s Adamem nějak vyrovnám,“ řekne s úsměvem. Tak rychle, jak se úsměv objevil, tak rychle taky zmizel.
„Tak dobrou noc,“ rozloučím se.
„Dobrou noc Sylvo,“ řekne Ondra.
Nastartuje motor a odjede zpátky.
Zpátky na oslavu, zpátky za Adamem, Lenkou Barčou a ostatními.

„Jste v naprostém pořádku,“ řekne doktor a jde se posadit za svůj pracovní stůl.
„Tak to jsem si oddychla. Pořád mi bylo špatně a byla jsem unavená. Nic mě nebavilo a občas jsem taky byla podrážděná.“
„To je úplně normální na začátku těhotenství!“
„Na začátku čeho?“
„Čekáte miminko, vy jste to nevěděla?“ zeptá se doktor nechápavě.
„Vypadá takhle člověk, který je informovaný?“ vyletím nechápavě.
„A tak to promiňte, jste v pořádku? Úplně jste zbledla.“
„Ano jsem, jenom jsem to nečekala. To je všechno,“ odpovím.
Po prohlídce se objednám u sestry, skoro se ani nerozloučím a utíkám pryč.
Prostě pryč.
Jdu ani nevím kam.
Procházím se sama poloprázdnými ulicemi. Je tady jen pár lidí, kteří někam spěchají. Domů za rodinou, do hotelu za milenkou nebo na pracovní schůzku.
Jdou.
Mají určitý cíl a mně se domů nechce.
Nechce se mi za Adamem, přítelem a otcem mého dítěte.
Nejsem si jistá jeho reakcí a mám z ní strach.
Strach se samoty, která může následovat, strach z výčitek a urážek. Nevím proč, ale mám pocit, že nebude rád.
Procházím se a najednou se mi trochu zamotá hlava. Musím se posadtt abych se nevyvrátila. Nejbližší lavečka je jen pár kroků ode mne, ale sedí na ní jedna stará paní.
„Prosím vás můžu si přisednout?“ zeptám se opatrně a ona souhlasí.
Dívám se na stromy, které vrhají příjemný stín v celém parku. Pozoruji okolní ruch. Křik a hry malých dětí, jejich smích a radost. První pusa, kterou dal malý chlapeček svojí kamarádce na tvář.
Po tváři mi začne stékat slza.
„Není vám nic?“ zeptá se mě ta paní.
„Ne, nedělejte si starosti,“ odpovím.
„Jste úplně bledá. Kdo vám ublížil?“ ptá se starostlivě ta paní.
Nevím proč, ale najednou k ní pocítím takovou důvěru, že se jí se vším svěřím. Povím jí o svém nečekaném těhotenství, o strachu říci to otci a o všech těch věcech, které mi v poslední hodině obrátily život vzhůru nohama a ještě s ním pořádně zatřepaly.
„Uvidíte, že to bude všechno v pořádku. Třeba se v něm mýlíte a on bude strašně rád. Bude to určitě v pořádku,“ utěšuje měn ta paní.
„Myslíte?“ zeptám se trochu nedůvěřivě.
„Jsem si tím jistá. A teď jděte domů. Chce to odvahu.“
„Dobrá. Poslechnu vás,“ odpovím a rozloučím se s ní.
Když jsem odcházela s parku šla jsem rychle, ale čím blíže jsem našemu domu tím se mé kroky zpomalují.
Nespěchám.
Srdce mi buší na poplach. Mám pocit, že se musí rozletět na tisíce střípku. Že nemůže vydržet ten strašlivý nápor.
S malou dušičkou otevírám dveře a zjišťuji, že Adam ještě není doma.
Převleču se a posadím se v obýváku.
Minuty se mění v hodiny. Den se mění v soumrak. Až za hodnou chvíli zašramotí klíče v zámku a otevřou se dveře.
„Ahoj,“ zavolá Adam už ode dveří.
„Ahoj, jak jsi se měl?“ zeptám se a srdce mám až v krku.
„Ale jo, šlo to. Měli jsme ještě neodkladnou poradu, tak proto jsem se zdržel. Stalo se něco? Jsi strašně bledá,“ řekne a přisedne si ke mně.
„Ne, všechno je v naprostém pořádku,“ řeknu tiše, ale nedokážu se mu podívat do očí.
„Nelži. Poznám to na tobě, co ti řekl, ten doktor u kterého jsi dnes byla.“
„Jak říkám, jsem zdravá,“ odpovím.
„No ale slyším v tom nějaké ale.“
„Čekám dítě!“ odpovím mu. Chci už tu větu mít z krku. Chci aby už byla vyřčena.
„Co že čekáš?“ nechápe.
„Jsem těhotná, dneska mi to doktor řekl.“
„A to jsi tak klidná? Já bych na tvém místě nebyl. To sis sakra nemohla dávat větší pozor?“ zakřičí.
„Já? Snad my oba ne?“ oplatím mu stejně.
„Copak ty nebereš prášky?“
„Beru a co, nikde není napsáno, že poskytnou stoprocentní ochranu,“ hájím se a začínám mít pocit, že za to opravdu můžu jen a jen já.
„A to jsi mi nemohla říct? Taky bych používal ochranu.“
„A ty jsi to nevěděl, vždyť to ví snad každý.“
„Nesnaž se hodit vinu na mě, to se ti nepovede!“ řekne a chystá se k odchodu.
„Kam jdeš?“ nechápu.
„Jdu za Ondřejem a asi tam zůstanu přes noc,“ odpoví.
„Tak ty utíkáš, vždyť to musíme vyřešit,“ snažím se ho zadržet.
„My nemusíme řešit nic. To ty. Pokud sis mě tímto chtěla pojistit, do konce života, tak to máš teda smůlu. A nemysli si, že ze mě budeš tahat prachy. To se ti nepovede. Nenechám sebou zase manipulovat!“ řekne a třískne dveřmi.
Za okamžik se vrátí. Už, už si myslím, že si to rozmyslel a chce si o všem v klidu promluvit a najít nějaké řešení, ale on tak to není.
„Zapomněl jsem tu mobil!“
„Adame počkej!“ zakřičím, ale další třísknutí dveří je mi odpovědí.

Ticho a klid. Chlad, který začíná proudit ze stěn se přenese i na mě. Zalezu si pod deku a pláču. Tiše jako raněný pták, kterému někdo pohmoždil křídlo a on nemůže odletět od těch, kteří mu ubližují a zraňují ho. I když jsou to milované bytosti zraňují někdy více než ty nemilované.