Dotčené ego krásného anděla 2

Anotace: Tady je další díl, nechtěla jsem vás nechat napnuté:) Ať se líbí a případné námitky si ráda vyslechnu:)

Ráno se probudím ještě před východem slunce.
Polštář je ještě mokrý od slz a byt je prázdný. Takže to nebyl sen, byla to skutečnost.
Ale nechápu jeho reakci.
Čeho se bojí?
Toho, že budeme mít dítě?
Nebo toho, že si ho chci uvázat?
Vždyť to nedává žádnou logiku.
Jiný člověk na jeho místě by měl radost z toho, že bude mít potomka.
Bát bych se snad měla já a ne on!

Dám si sprchu a potom něco málo sním. Nemá vůbec hlad a tak se jdu si raději zaběhat. Mobil si s sebou neberu.
Na co taky. Nikdo mi stejně volat nebude a jenom by mi překážel.
Když se vrátím, vyčerpaná a hladová mám na telefonu pár zmeškaných hovorů a jednu SMS. Otevřu obálku a zjistím, že je od Adama.

Včera jsem to přehnal, chtěl bych s tebou poobědvat. Pokud chceš i ty, mohli bychom se sejít v naší oblíbené restauraci před dvanáctou. Dej mi prosím co nejdříve vědět. Líbám tě. Adam!

Tak že by se už uklidnil! To by mohlo být skvělé. I když mám do oběda ještě dost času, začnu s přípravou a to tak, že si dám zase sprchu a začnu přemýšlet o tom, co si vezmu na sebe.
Do restaurace dorazím s menším zpožděním a potěší mě, když vidím, že na mě Adam už čeká.
„Ahoj ,“ pozdravím ho rozpačitě.
„Ahoj,“ řekne a něžně mě políbí.
Teda, napadne mě, to je ale změna od včerejška.
„Jak jsi se vyspala?“ zeptá se po chvíli ticha.
„Ale jo šlo, to i když jsem nemohla usnout,“ odpovím.
„Já nezamhouřil oka. Pořád jsem přemýšlel a musím uznat, že jsem se choval jako ten největší idiot,“ začne.
„Ale to nic, byl jsi jen překvapený,“ hájím ho.
„Ne, to mě neomlouvá, neměl jsem právo říkat ti takové věci a už vůbec jsem tě neměl nechat samotnou.“
„Potřeboval jsi být sám a urovnat si myšlenky.“
„Jo, to máš pravdu. No a co budeme dělat teď?“ zeptá se napjatě.
„No já nevím, vrátíš se domů nebo budeš dál bydlet u Ondry?“
„Vrátím se domů, ale já měl namysli spíše to dítě,“ upřesní.
„No co můžeme dělat?“ nechápu.
„Existuje tady jedna taková možnost a tou je potrat,“ začne pomalu.
„Cože? Ty chceš abych šla na potrat?“ ptám se nevěřícně.
„Říkám jen, že je to jedna z možností,“ hájí se Adam.
Podívám se do jeho čokoládových očí a hledám tam nějakou stopu to tom, že si dělá legraci, že to všechno nemyslí vážně, ale nic takového tam není. Není tam ani kapka smutku nebo naopak radosti a těšení se na dítě.
„A na to si přišel sám?“ zeptám se, protože tohle nemůže být s jeho hlavy, na tohle nemohl přijít sám. Někdo mu to musel poradit.
„Včera večer jsme to probírali s Ondrou…“
„Aha tak odtud vítr vane,“ skočím mu do řeči.
„Ale ne, tak to není.“
„A jak to teda je?“ nechápu.
„No já ještě nechci mít dítě.“
„Počkej a co to, které je teď na cestě?“ zeptám se nevěřícně.
„Potrat bych ti samozřejmě zaplatil, ale ještě nejsem připravený na dítě a nechci ho!“
„To si ho mám podle tebe nechat jen tak vyškrábnout na bude po problému?“ zeptám se ironicky, ale on to nepochopí.
„No tak nepoužil bych zrovna výraz vyškrábnout, ale v podstatě je to tak. Jsme oba mladí a stále si můžeme užívat, tak proč si to kazit tím, že budeme mít dítě!“ řekne klidně.
„Ty jsi ale parchant!“ odpovím a chrstnu mu do obličeje sklenku minerálky, kterou mi číšník právě přinesl.
„Budete si přát další?“ zeptá se číšník úplně klidně.
„Copak nevidíte, že tady se slečnou něco důležitého řešíme. Můžete nás nechat nepokoji?“ zeptá se Adam ironicky a číšník hned odejde.
„Odcházím, tohle nebudu dál poslouchat!“ řeknu a zvedám se k odchodu.
„Já ale to dítě nechci!“ řekne znovu Adam.
„Jo, to mi došlo. Když nechceš dítě nechceš ani mě, takže sbohem! Klíče od bytu ti nechám ve schránce.“
„Sylvo počkej!“ volá za mnou, ale já jdu.
Pryč z jeho dosahu, co nejdál od něj.
Copak se mohl tak změnit, ten zábavný, společenský a láskyplný Adam je najednou jako někdo jiný.
Jako by mu spadla maska, pod kterou skrýval svoji pravou tvář.
Copak někdy mohly ty oči lhát?
Ty krásné hnědé oči, plně něhy a vášně, když jsme se milovali, ty oči zastřené touhou nebo naopak plné smutku, když mu umřela matka.
Co to bylo?
Byl to jen přelud, který se rozplynul s první překážkou. S prvním problémem, kterému jsme museli čelit.
A on jen zbaběle utekl a chtěl to vyřešit po svém.
Zbavit se problému. Nechat ho vyškrábnout a dál se tím nezatěžovat.
Žít si dál.
Užívat si plnými doušky života.
Copak jsme se za jediný den mohli takhle odcizit?
Byla jsem snad blázen, když jsem věřila, že zítra vyjde slunce a zaplaví svět láskou a všechno bude zase dobré, říkám si trpce.
A co Ondřej se do toho má co plést.
Vždycky jsem si myslela, že mě nemá moc v lásce, ale že bude dělat tohle a napovídá Adamovi takové nesmysly, tak to jsem opravdu nečekala.
Zabouchnu dveře našeho bytu a klíče nechám ve schránce.
Tichý a nenápadný odchod ze scény.
Nikdo mě nezadržuje, nikdo mě neprosí abych tady zůstala.
Žádné slzy, žádný křik. Jen ticho a chlad a úzko.
Byt zůstal prázdný a oko zůstalo suché.