Osudová nehoda? - 3. díl

Anotace: Omlouvám se za zpoždění, ale nestíhám. V tomto díle se dozvíte, jak to bude pokračovat mezi Radkem a Lejlou a taky to, že se brzy vrátí domů.

ČTVRTÝ DEN:

Když se kolem osmé vzbudím, cítím vůni kakaa a hned na něj dostanu chuť. Po snídani mi k mému překvapení přivezou spoluležící. Sice jí není 16 jako mě, nýbrž jen 10, ale i tak jsem ráda. Nebudu se cítit tak sama a třeba si i budeme trochu rozumět. Alenka, jak se moje spoluležící jmenuje, je po odchodu všech těch sestřiček nějaká skleslá. Ráda bych se jí zeptala, jesrli jí něco neschází, ale tváří se dost nepřístupně. Nechám ji být, řeknu si a otevřu si knížku, co mi přinesla Andy. No jo, sladký románek, jako bych ji neznala. Začtu se a přečtu knížku jedním dechem. Ani nemůžu uvěřit, že jsem ji fakt přelouskala najednou. Vždycky jsem ji přečetla asi tak na třikrát. Sakra, co se to se mnou děje? Nj, už vím, ten zázrak se jmenuje Radek, jak jinak. Ještě dopoledne se mě ujme jedna sestřička a s její pomocí si pomalu zvykám na chůzi o berlích. Teprve až je spokojená, mi dá volno a já si mohu lehnout. Unavilo mě to, ale aspoň už nebudu pořád ležet. O půl jedné mě čeká psycholožka, mám trošku trému, ale asi není třeba. Odbydu si to a pak už mi dají pokoj, doufám... Jen co se ručička hodin dobelhá na půl druhou, už kdosi začíná klepat na dveře. Nedělám si velké naděje, nejsem přeci na pokoji jediná, kdo nějakou návštěvu očekává. Přes to všechno to je přece jen máma. "Ahoj Lejí, tak povídej, jak se ti to zlepšuje?" "Ahoj mamko, no celkem to ujde. Dneska už jsem se postavila pomocí berlí na nohy, Prej mi to už jde. Můžu už sama chodit, jen pomalu. Nevíš, jak moc se těším domů." "To jsem ráda, zlatíčko. Doma se na tebe těší všichni včetně psa." "Povídej, jak se má Gerry a co pořád dělá Niky?" "No jako kdyby si Gerryho neznala, první den, když jsi nedorazila domů jako vždy, odmítal jíst a večer po tobě hlasitě tesknil. No a Nicolas je přes týden na koleji, nevidím se s ním. Občas zavolá, ale znáš ho. Už o tobě ví, mám tě pozdravovat a ať jsi nejpozději o víkendy doma. Navíc má opro tebe překvápko." Můj starší bráška má pro mě překvápko? To bude asi stát za to, už to vidím. Jako loni o Vánocích, koupil mi 2 gumová ňadra a zkomentoval to tím, že abych měla podprsenku čím vycpat. A aby toho nebylo málo, koupil troje tanga, jenže to by nebyl on, kdyby něčím nepřekvapil. Každá tanga měla samozřejmě jinou velikost. Takže jsem podělila rodinu, nejmenší velikost dostala má sestřenka, tu střední jsem si ponechala a na mamku zbyla ta největší. To se zase brácha jednou postaral o zábavu. Zvlášť mamka, ač není nijak staromódní, si tanga na sebe oblékla poprvé a hned si je oblíbila. Jediný, kdo nám o Vánocích chyběl, byl táta. První Vánoce bez něho byly sice taky celkem fajn, ale jako bychom si toho večera uvědomili ještě víc, jak moc nám chybí a co všechno krásného s ním odešlo. Vzpomínali jsme na něj všichni společně nahlas a i když z mamky nevypadlo any slovíčko o tom, jak se teď cítí sama, vycítila jsem to. Když brácha zabíjel kapra místo táty, zdálo se mi, jako by mu tu každoroční vánoční tradici ukradl. A ať už to vždycky bude vykonávat Nicolas nebo někdo, kdo naši maminku bude mít rád, bude pro mě k ní vždy neodmyslitelně patřit NÁŠ a "MŮJ" TÁTA.

Hned jak máma odešla, jsem se rozhodla zavolat Nokimu, prokecali jsme spolu asi čtvrt hodiny a pak se se mnou s přáním hezkého dne rozloučil. Odpoledne se vyvíjelo příjemně, a co teprve, když přišel Radek. Abych pořád neležela, popadla jsem berle a šli jsme se projít do parku. Naštěstí už mezi námi nebylo tak velké napětí jako poprvé. Líčil ni dnešní střet s učitelkou češtiny a dodal pár vtipných poznámek. Strašně jsme se nasmáli. Asi po hodině strávené venku, mě už začaly bolet nohy, a tak mě doprovází až na pokoj. "Je mi s tebou dobře", ujede mi, když už je skoro na odchodu. Vím, že i já jemu nejsem lhostejná. Ještě než doopravdy odejde, nakloní se ke mně a lehce mě políbí. Pak se naše ústa rozpojí: "Mě s tebou ještě víc", odpoví a znovu mě políbí, tentokrát krátce, na rozloučenou. jakmile odejde, lehnu si a v myšlenkách si přejedu ještě asi tisíckrát naše políbení. Pořád se toho nemůžu nabažit, do rality mě vrátí sestřička, která jde změřit teplotu malé Alence. Otočí se i ke mně a má pro mě skvělou novinku!! "Tak a ty Lejlo, si už můžeš pomalu balit, protože v sobotu dopoledne tě propustíme do domácí péče." Super! Chce se mi zpívat, konečně budu doma.