Rozchod - 2. část

Anotace: 2. díl - když napíšete komentář, tak se neurazim (a to fakt nekecam) (i když bude ošklivej, tak já to přežiju...) =P ... horší by bylo kdybych nemohla na koncert Ska-P v únoru =( to pomyšlení mě uvádí do deprese...

2.
Pondělí. Jak smutný to den, když víkend skončí. Většina lidí má na tváři melancholický výraz únavy. Ovšem já ho dnes ještě vylepšila. Přidala jsem k němu smutek, zklamání a trochu roztěkanost. To by bylo aby si toho nikdo nevšiml.
„Co se ti stalo?“ zeptá se mě Iva, má spolužačka, která by si nic nepřála víc než znát se s kluky ze čtvrťáku, ke kterým je mohu dovést hlavně já. Samozřejmě každá holka od nás ze třeťáku se tam s některými zná, ale já, já se znám se všemi do jednoho. Proto se mi Iva snaží dostat do přízně. Jak je hloupoučká když si myslí že jí před nimi budu vychvalovat (což si na sto procent myslí vždy, když udělá nějaké přátelské gesto mým směrem).
„Počkej až ti to řeknu…“ nasadím vážný ale útrpný výraz. „Martin se se mnou rozešel. Kvůli Michale. Říkal, že ho tak dlouho přesvědčovala, až se rozhodl chodit s ní.“ Jak jsem mazaná. Vůbec jí nedošlo že tahle věta vůbec nemá nic společného se skutečným životem, kde se člověk nenechá někým jen tak přesvědčit k chození nebo ne. Až to bude ostatním vyprávět, určitě si budou myslet že si to jen přikrášlila a že jsem to takhle ve skutečnosti neřekla.
Mezitím už dojdeme do třídy, kde sedí i naše hodná Míša.
„Michalo! Proč jsi to udělala? Víš jak Kláře musí být?“ začne mě hned Iva obhajovat. Až se tomu musím trochu smát… ale jen v duchu, jinak bych to celé úplně zkazila.
Michala hned jak mě uvidí, tak jí je jasné že jsem si to pro sebe nenechala jako naše tajemství.
„Co se stalo?“ zeptá se hned zvědavě Monika., která zrovna s ostatníma holkama něco probírala a už se nemůže dočkat až se dozví nejnovější drb.
„Ivi, řekni jim to…“ podívám se smutně dolů.
„Míša přebrala Kláře kluka. Úmyslně se záměrem ublížit jí.“ Rozhodí Iva rukama.
„Ale já jsem to tak- “ začne se obhajovat Michala, ale holky jí nenechají domluvit.
„Nech toho! Všem je jasné jak to bylo…“ okřiknu jí. „Dřív jsme byly nejlepší kamarádky. Jednou jsem ti Martina představila a ty sis hned za mými zády začala hrát na chudinku a pomlouvat mě. Já myslela že jsi kamarádka ale ty jsi to jenom hrála abys mohla získat mého kluka. Fakt jsem si nemyslela že někdo tak odporný a prolhaný může existovat.“
Oh, proč jsem tak dobrá herečka? Mohla bych napsat telenovelu. Tuhle řeč jsem ani neměla připravenou. Vymyslela jsem jí z fleku a ještě jsem tomu dodala nádech dramatičnosti.
„Ty seš fakt strašná.“ Zastane se mě tentokrát Pavlína.
„Nic z toho není pravda!“ vykřikne Míša. Je tak jiná než já. Já bych ihned dodala milion důkazů že to pravda je. Jak může Martin mít holku, která je tak odlišná jeho vkusu?
„To ale může říct každý.“ ušklíbne se na ní Iva.
„Ona nás s Martinem neseznámila. A my dvě jsme rozhodně nikdy v životě nebyly nejlepší kamarádky.“
„A teď budeš dělat jako že si nepamatuješ ty zážitky co jsme prožily?! Ten den na pouti. Když jsme byly společně na horách. Nebo když si za mnou byla v nemocnici, kvůli mé zlomené ruce… těch zážitků, vzpomínek je tolik a ty to teď chceš vymazat?! Po tom co jsi mi tak ublížila. Můžeš ještě říct že jsem vlastně s Martinem nikdy nechodila, že jsi to od začátku byla ty.“
Mohla jsem si vymyslet ještě další zážitky, ale nechtěla jsem se moc rozkecávat. Dnes jsem zamlklá a smutná.
Než mi stačila odpovědět, přišla naše matikářka Ulrychová. Přesně se zvoněním. Taky si mohla dát na čas. Chtěla bych vědět co by na tohle řekla Míša, ale teď už se to nedozvím, protože naštvat Ulrychovou je jako když si stoupnete s chřestýšem do stejného akvárka. Taky z vás toho potom moc nezbyde.

„Je aspoň něco z toho pravda?“ zeptá se mě po škole má kamarádka Linda.
„Jo…Martin je teď s Míšou.“
„Aha, víš bylo by blbý kdyby ani tohle nebyla pravda…“
„To je fakt…ale možná to tak někdy udělám. Rozejdu se s klukem a řeknu že mi ho přebrala třeba Kristýna a udělám ze sebe ještě větší chudinku než dneska.“
Mimochodem Kristýna je holka, která si myslí o všech jen dobré věci, nikdy nelže, nedělá nic špatného, nepije, nekouří… no prostě mě štve, s tímhle ať si chodí na někoho jinýho. Nikdo není až takhle svatý.
Chvíli jdeme potichu.
„A ty to tak necháš?“ přeruší Linda ticho.
„Samozřejmě že ne, vždyť někdo takový jako ona mi nemůže Martina přebrat. Martin je kluk, kterého mi každá holka záviděla… Koho mi mají závidět teď?!“
„Stejně to nechápu jak si mohl vybrat jí… Víš, ona podle mě ani tak chytrá není… Ona si na to jenom hraje, ale podle mě je úplně normálně blbá.“pokrčí Linda rameny.
„Tak je asi dobrá v posteli…já fakt netuším…“