Jsem blbá, blbá, blbá!

Anotace: Vánoční firemní večírek

Do brzkého rána zpola přikrytého sametem tmy zakřičel budík. Markéta se natáhla po narušiteli neklidného spánku a matně vzpomínala, co je za den. Prohrábla si rukou rozcuchané vlasy načichlé kouřem a vzdychla. V hlavě jí bušilo několik stovek permoníků kladívky, žaludek měla jako na vodě, jak by taky ne. Pomalu si uvědomovala, co se vlastně včera stalo.
Vánoční firemní večírek. Sešly se s kolegyněmi dříve, aby připravily tombolu a halu, kde vítaly zaměstnance a zapisovaly do seznamu ty, kteří se zúčastní losování.
Čekala na ně před restaurací v dešti, když se objevil Tomáš s dalším kolegou. Nemohla se dívat jinam než do jeho blankytných očí. Vždycky si vybírá chlapy s modrýma očima, utápí se v nich tak dlouho, až jí dotyčný zlomí srdce. Pozdravil ji a sledoval ji, jak nově příchozím říká, že je dovnitř před sedmou nepustí. A tak se vydali přečkat dobu do tepla nejbližší restaurace.
Neměla čas přemýšlet nad Tomášovým pohledem, protože se během hodiny nahrnuly dovnitř na tři stovky zaměstnanců, které musely uvítat.
A pak ho opět spatřila, měl na sobě jednu ze svých kostičkovaných sportovních košil, tentokrát černou, a černé jeansy. Znovu ji pozdravil. Usmála se. Vlastně spolu vždy prohodili jenom pár slov – když si přišel pro stravenky, ukázala mu řádek, kam se má podepsat, a on poděkoval.
Kolegyně Michaela flirtovala s ostrahou, takovým tím ramenatým chlapem v černém koženém saku bez ambicí, co dokáže celý večer a celou noc stát a tvářit se, že nad něj není. Markéta toužila jít se posadit dovnitř, aby jí neunikl začátek show, a také aby viděla Tomáše.
Prodrala se davem na své místo, kde na ni čekaly kolegyně a sklenka sektu. Šéfová personálního se právě chystala k projevu. Rychle vypila víno a sledovala davy hrnoucí se ke stolům s občerstvením. Natáhla se po kabelce na vedlejší židli, vzala si peníze a vydala se k baru. Cestou zakopla na schodech, spadla na kolena, s nachovou barvou ve tvářích se zvedla a pokračovala.
Na baru si objednala whisky s ledem a minerálku a na schodech si dávala sakra pozor, aby se neopakovala trapná situace, ale většina byla zabraná do jídla a pití, naštěstí.
Ztěžka dosedla na židli a pomalu popíjela alkohol. Unavená a vyčerpaná ze stresu posledních dní, snad večírek neskončí fiaskem, protože do poslední chvíle trnula, zda je pustí dovnitř, když účtárna neuhradila zálohovou fakturu, Michaela měla zpoždění se smlouvou, do tomboly nepřivezli jednu cenu, kolegyně Pavla místo domácího kina koupila jenom reproduktory a vrcholem všeho bylo, že sál a jídlo připravili pro 300 lidí, kdežto zaměstnanců měli o 70 více. Modlila se, aby všichni nepřišli. Whisky jí rozpalovala hrdlo. Dopila a vydala se pro další.
Na schodech narazila na Tomáše, mířil k rautu, zatímco ona k baru, pro další drink. Když se vrátila ke stolu, zrovna začali hrát, vypila panáka a s Michaelou vyrazily na parket, samy dvě, dokud se k nim pár odvážlivců nepřidalo.
Alkohol jí dodával odvahu. Smála se na celé kolo, jakoby na večírku byla sama. Tomáš ji pozoroval lehce opřený o zábradlí a usmíval se. Dívala se na něj více, než bylo zdrávo se dívat na kolegu.
Střídavě si chodila kupovat pití a tancovat. Najednou se ocitla u baru vedle něj. Popíjel pivo. Otočila se k němu.
„Ahoj,“ usmála se. „Markéta,“ podávala mu ruku.
„Tomáš,“ opětoval gesto.
„Jak se ti tady líbí?“ nevěděla, jak začít konverzaci.
„Líbí,“ ukázal řadu bílých zubů v úsměvu.
Položila mu dlaň na hruď a pohladila látku. Byl vysoký, pořádný kus chlapa, všimla si toho už dřív, v odrazu ve skle okna v jídelně, když stál jednou za ní ve frontě na oběd. „Kde kupuješ košile?“
„Proč se ptáš?“
„Líbí se mi… No, ty se mi líbíš,“ dodala o poznání tišeji, nalepila se na něj ňadry s rukou stále na jeho těle.
Neuhnul, ale ani nevyužil příležitosti. Místo toho si s ní přiťuknul.
Odtáhla se a upila ze sklenky. Najednou netušila, co říct.
„Odkud jsi?“ zachránil situaci.
„Z Brna, bydlím tady už osm let. Ty z Ostravy, že? A co tě sem zaválo?“
„Práce, u nás si není z čeho vybrat.“
Ani si nevšimli, že spousta lidí opustila večírek a že se přiblížila půlnoc, dokud je personál neupozornil na konec zábavy. Vydali se do šatny. Podržel jí kabát a vyšli do mrazivé prosincové noci.
„Zavolám si taxi,“ vytáhla si mobil z kabelky, když stáli na náměstí. Zbývalo pár minut, než auto dorazí.
Sklopila oči, jakoby se styděla, a sledovala špičky svých bot. A pak to udělala. Objala ho kolem krku a začala ho líbat. Přitiskla své pootevřené rty na jeho ústa. Nebránil se, její polibky opětoval, dokonce na zádech cítila jeho ruku, kterou si ji přitáhl blíž. Líbal ji něžně, pomalu, jeho jazyk sváděl její.
Kousek od nich zastavilo auto. Pustil ji a odtrhli se od sebe.
„Musím…“ špitla.
„Dobrou noc,“ usmál se.
„Dobrou,“ zamávala mu ještě a popoběhla k taxíku.
„Jsem blbá, blbá, blbá!“ přikryla si rozpálené čelo chladivým polštářem Markéta. „Už nikdy nebudu nic pít a hlavně ne na firemním večírku!“ slibovala. Motala se jí hlava a žaludek začal stávkovat. Vyletěla z postele jako střela, taktak doběhla do koupelny. Cestou zakopla o kabelku a boty, jež ležely uprostřed chodby.
Zírala na sebe do zrcadla. Bledý obličej, kruhy pod očima a ta strašná bolest hlavy! Pustila na sebe ve sprše proud teplé vody.
„Bože, určitě jsem žvanila nějaké nesmysly! A jak jsem se vrhla na Tomáše! Ani nevím, jestli má přítelkyni nebo zda o mě vůbec stojí!“
Pomalu se dávala do pořádku, kruhy zakryla make-upem, žízeň hasila studenými doušky vody, ale ostudu jen tak nesmaže! Nejraději by strčila hlavu do písku jako pštros.
S tušením ostudy se dostala do práce. Kolegyně ji uvítaly s úsměvy, jak se včera bavila.
Nejraději by se vrátila do postele a celý den strávila se studeným obkladem na čele. Hlavně pryč od všeho a všech.
S častým pohledem na hodiny trnula, kdy půjdou na oběd. Potká ho tam? Jak se bude tvářit? Poví jí něco?
Ve čtvrt na jednu se vydaly chodbou do jídelny. Byl tam. V modré košili, která mu ladila k očím. Nesměle mu odpověděla na pozdrav. Sedla si s jídlem tak, aby na něj viděla. Vidličkou se vrtala v jídle, snědla pár soust suché rýže, neměla chuť a víc by její žaludek nezvládnul.
Když odcházel, všimla si jeho tázavého soucitného pohledu. Podepřela si těžkou hlavu jako z olova a vzdychla.
V kanceláři ji čekal e-mail. „Uvidíme se? T.“
Napsala odpověď: „Ano. Ráda. Zítra? M.“
„OK“
„Pane Bože…“ vydechla.