Vánoce 2018

Anotace: Vyznání 8.

Gita odcházela z práce s dobrou náladou. Nejenže se jí podařilo dotáhnout práci do konce a pro letošek už nemusí myslet na resty, ale pořád nevěřila tomu, že by ji chtěl David líbat, i když jen kvůli tykání. Co se to s těmi muži najednou děje?
A pak, těšila se domů. Ano, byla u Filipa a Kytičky už jako doma. Což znamenalo, že by měla nakoupit a zastavit se u sebe doma, aby si vzala oblečení, poštu a zalila kytky. Jestli to tak půjde dál, bude muset situaci nějak řešit. Ale to se uvidí, zatím se svého útočiště vzdát nehodlala, i když musela platit energie a jezdit pro věci a poštu na druhý konec města.
I kdyby si ji na krásně Filip vzal a chtěl nastěhovat k sobě, bydlení se nevzdá. Není dnešní, aby se vzdala bytu, a kdyby to třeba neklapalo, neměla se kam vrátit. Slíbila si, že nikdy nebude jako většina žen, co pro rodinu obětovaly kariéru i celý život, vychovávaly děti, a za roky práce v domácnosti nejenže mzdu nebraly, ale často dokázaly z omezených prostředků ještě ušetřit. A co přišlo pak? Nejlepší roky ty tam, v obličeji přibylo vrásek, tělo ohlodal zub času a manželé je vyměnili za mladší, neokoukaný model.
Neměla chuť stát se kávovarem, na který se práší, který je roky na svém místě, kdykoliv si pán domu vzpomene na čerstvou kávu. Ale kde se berou čerstvé filtry a kdo jej čistí, o to se nestará. A když jednou doslouží, vyhodí jej na smetiště, aby si koupil lepší, neokoukaný typ s novým designem a novými funkcemi, i když káva bude stát za starou bačkoru.
Vyjela z parkoviště a mířila na nákup.
V prodejně rychle pobrala potřebné věci, zeleninu, ovoce, maso, brambory, pečivo, jogurty a sušenky jako překvapení pro Kytičku. Ještě zaskočila do svého domova, kde z bílého jogurtu, nalámaných cookies a rozpuštěné čokolády udělala poháry. Naházela věci do pračky, poklidila, zabalila si další oblečení, rychle pověsila vyprané a běžela zpátky do auta, aby už byla u něj.
Byla opravdu opatrná, srdce na dlani, ale zlomit si jej nechat nechtěla. Vždyť už to mohlo stačit.
Těch probrečených nocí, kdy se cítila ošklivá, tak moc, až přemýšlela o smrti. Stoupnout si nad propast a skočit. Skončit to duševní utrpení, kdy člověk ví, že ho nikdo nemiluje, kdy pochybuje o vlastních přátelích, kdy doma brečí celý víkend do polštářů, aniž by dostal jedinou SMS či e-mail s prostou otázkou Jak se máš? Byla tak strašně sama, tak sama, až se jí chtělo křičet uprostřed čtyř zdí zoufalstvím.
Kolikrát ležela celou noc a dívala se do stropu. Poslouchala zvuky ulice a představovala si, jaké to asi je, umřít. Co je pak, když duše opustí tělo. Následuje očistec, peklo nebo ráj, jak to tvrdí církve? Nebo existuje zcela jiný svět?
Zavřela vždycky oči a viděla průsvitnou kapku, tak si představovala duši, jak letí prostorem kosmických rozměrů a je konečně volná. Bez bolesti a utrpení, bez radosti a lásky, bez povinností a starostí, jen volná.
Ale tohle nebyl život, sbírání zkušeností, ke kterým patří i bolest, i radost, i pláč, i smích, i smrt, i zrození. Byla za ten prožitek vděčná, ale vrátit ho nechtěla. Všechno má svou příčinu i následek a jedno bez druhého nemůže existovat, ani světlo by bez tmy nebylo ničím.
Když to všechno konečně pochopila, jakoby zvedla hlavu, narovnala se a byla sama sebou. Ačkoliv si stále málo věřila, že by mohla být pro někoho hezká, přece jen už dávno neplakala po nocích, netrápila se, že je sama. Pochopila, že nejraději může mít sama sebe, že když věří sobě, dokáže cokoliv, co si zamane, spoléhala se na sebe a nikdy se nemohla zklamat. V tom spočívala její síla, která proudila na povrch a která přitahovala ostatní.
Pozorovala lidi kolem sebe, ztrápené a nešťastné, plácající se v problémech a zabývající se malichernostmi. Najednou si uvědomila, že ona se trápit nemusí, protože má všechno. Všechno. A taky, že není na světě jenom proto, aby ostatní udělali šťastnou ji, ale aby ona dělala šťastnými ostatní. Protože skutečně šťastná byla, když ji ostatní potřebovali, když ji odměnili úsměvem, protože jim pomohla. Narodila se v den Slunovratu a ano, chtěla být světlem v temnotách.
„Musím mu to říct,“ řekla nahlas v autě. „Musím mu říct, že ho miluju! Dokud se budu bát, strach bude silnější než já… A já se přece nebojím!“ usmála se a sešlápla víc plyn na poloprázdné silnici.

Zvonila na zvonek, srdce jí bušilo jako o závod. Nemohla se dočkat, až mu to poví.
Filip otevřel dveře a Gita mu skočila do náruče, až zavrávoral. Vždyť nebyla žádné peříčko.
Naštěstí její skok ustál a objal ji.
Líbala ho, jako by se neviděli celé měsíce, ne pár hodin, a když přestala, podívala se na něj a zcela vážně a klidně pověděla: „Miluji tě.“
Nevěřil svým uším. Je to ta samá Gita, která se včera zdráhala přijmout jeho nabídku?
„Miluji tě,“ zopakovala ještě jednou. „Musela jsem ti to říct, protože…“ nadechla se. „Protože nikdy nebudu litovat toho, co jsem udělala. Miluji tě a budu ti to říkat třeba do konce života!“ zmlkla. Tak a je to venku! Jako by jí spadl kámen ze srdce. Bylo to tak snadné povědět, co opravdu cítí.
„I já tě miluji,“ vrátil jí vyznání a zase se líbali. Tak takhle chutná štěstí, napadlo ho.
Vzal ji za ruku a chtěl ji vést dál, ale zadržela ho.
„Počkej, musím do auta pro věci,“ mrkla na něj.
Nenapadlo ho, že povleče půl skříně, jinak by jí pomohl.
„Co to neseš?“ vyděsil se, když vytáhla tašku a ještě druhou větší.
„Nákup a oblečení.“
„Jaký nákup?“ nechápal.
„Nějaké jídlo a tak.“
„Panebože,“ protočil panenky vzhůru. „Jsi tady na návštěvě, vlastně ne, buď tady jako doma, nemusíš nic nosit a kupovat,“ vysvětloval jí.
Tohle byla prostě Gita, nikdy nepřicházela s prázdnou, ale naopak všechny hostila. A Filip si na to musí zvyknout.
Pomohl jí do kuchyně s nákupem.
„Kde je Kytička?“ přelétla očima kuchyň, jídelnu i obývák, ale nikde ji neviděla, jenom spoustu pastelek na zemi.
„Nahoře, hned ji zavolám,“ vlepil jí pusu a spěchal pro dceru.
Sbírala pastelky, seděla na zemi a třídila je podle barev do obalu, když jí skočila Kytička kolem krku. V ruce měla výkres a volala: „To je pro tebe, to jsem ti nakreslila! Podívej!“
Gita si vzala obrázek a prohlédla si ho. „A kdo je na něm?“ Sledujíc, jak dva dospělí a dítě stojí před velikým domem. Blonďatá holčička, blonďatá žena a tmavovlasý muž.
„To jsem já, tohle ty a toto tatínek, copak to nepoznáš?“ ukazovala jednotlivé postavy, jakoby to nebylo jasné!
„Poznám, nakreslila jsi to moc hezky,“ objala ji kolem pasu.
„Je pro tebe, nech si ho,“ vložila jí výkres do otevřené dlaně.
Konečně promluvil Filip. „I já mám pro tebe dárek,“ podával jí něco v dlani, když se k nim posadil na podlahu.
„Copak mám narozeniny?“ ukázala řadu bílých zubů v rozpačitém úsměvu.
Vložil jí do druhé ruky malinký balíček převázaný stužkou.
Nervózně ho rozbalovala. Uvnitř byla rudá sametová krabička ve tvaru srdce. Ani nedýchala, když ji otevírala. Dívala se na klíč s kovovou jmenovkou ve zlaté barvě na kroužku, kde bylo vyryto její jméno.
„Ach…“ ozvalo se jen.
„Je tvůj,“ slyšela.
„Nevím, co říct… Děkuji,“ pohlédla mu do očí, ty její se leskly slzami.

„Zdáš se mi neuvěřitelná.“
„Proč?“
„Nevím, jak to popsat, ale cítím se s tebou klidný a jistý, jsi plná něčeho, co mě dělá šťastným.“
„Přeháníš,“ šplouchala rukou ve vodě. Seděla na okraji vany v jeho županu a Filip se koupal. „Někdy se děsím sama sebe, jak jsem negativní, jak nenávidím lidi.“
„Ty nemůžeš nikoho nenávidět,“ ujistil ji.
„Pleteš se.“
„Nevěřím.“
„Čemu nevěříš? Nesnáším davy, co se strkají. Nesnáším nacpané MHD, kde lidi smrdí a dupou ti po nohách, dloubou tě do zad a opírají se o tebe v zatáčkách. Nesnáším, když jsou vypočítaví a zlí. Vidíš, jsem plná zášti.“
„Ne, jsi plná lásky.“
„Optimisto,“ usmála se.
„Jsem realista, optimisté jsou lidé bez informací.“
„Umyju ti záda, chceš?“
„Leda, když si svlékneš ten župan,“ tahal za pásek.
„Chceš si hrát na Dědictví? V tom případě ti chybí rádiovka,“ rozesmála se. „A já mám do Irénky hodně daleko!“
„Prosím,“ dělal na ni psí kukuč a rukou putoval po koleni pod župan.
Byla pro každou špatnost. Vstala, aby si svlékla župan, co voněl po Filipově parfému, proto ho ráda nosila, připomínal jí ho.
Nahá stála za jeho zády, předklonila se, aby mu umyla záda. Opřel si hlavu o její ňadra, zvedl oči a napodobil větu z filmu: „To je příjemné, jé, to je příjemné.“
Musela se začít smát, tohle se nedalo vydržet. „Vážně ti chybí už jen rádiovka na hlavu,“ plácla ho lehce po rameni namydlenou rukou.
„No tak, hraj se mnou,“ uculoval se na ni.
„Já si to nepamatuju,“ udělala grimasu. „Budu muset improvizovat,“ navrhla.
„A vy jste, slečno, hérečka?“ improvizoval sám.
„Kdepak hérečka,“ smála se zase. „Ale toho je jenom brigáda. Tak, ještě vás umyju zepředu,“ dodala s patřičným přízvukem.
„Ale to nemusíte, já sa kúpal v sobotu!“ bránil se naoko.
Předklonila se před ním, aby mu omyla hrudník.
Vypadl z role a vzal do úst jednu bradavku.
Sledovala, jak si s ní hraje, slastně při tom zavřel oči. „To bude za příplatek,“ prohodila.
„To nevadí, já mám peněz dost,“ zamumlal.
„Miláčku,“ vzdychla slastně.
„Pojď ke mně, zlatíčko, teď z vody nemůžu,“ natáhl ruce, uchopil její měkký, přesto pevný zadeček, aby ji přiměl dovnitř.
Poslechla a vklouzla za ním, přímo na klín, tak jak po tom toužil.