Divoká kočka 4

Anotace: Jak to vypadá, když je ženská dark? Takle ... . Hezké počtení.

Sbírka: Divoká kočka

Ráno ji probudil zbloudilý paprsek slunce, který se rozhodl navštívit její polštář. Občas je nevýhoda mít okna na východ. No vážně. Nespokojeně se zavrtěla na posteli a otočila se na druhý bok. Jenomže zlořečený paprsek ji tam dohnal také. Byl všude, akorát pod peřinu se nedostal. Vítězoslavně si zavýskla, protože tomu bídnému paprsku „dala na prdel“. Pořádně se schovala pod pokrývku a hodlala znovu usnout. Leč nebylo jí dopřáno. Sice v tom malém prostoru byla dokonalá tma, ale za okamžik tam nemohla dýchat. Narovnala se tudíž na posteli a s nespokojeným vrčením odhodila peřinu až k nohám.
„Mor a cholera.“ Zabědovala a sedla si na okraj postele. Jednu pantofli našla celkem snadno a stačilo ji obrátit. Ta druhá se ale někam schovala. Zaostřila na podlahu, ale milá bačkora nikde.
„Teda to je ráno, to by jeden pohledal.“ Jala se po čtyřech hledat neposlušnou botku. Našla ji, až když nadzdvihla kus peřiny, který spadl dolů z postele.
„Dneska bude super den. Budu dááááááááárk.“ A pološíleně se zachechtala. Šla do koupelny, kde se na sebe podívala do zrcadla.
„Bude hůř, kotě, bude hůř.“ Mluvila sama k sobě a vzala do ruky kartáček s pastou. Nejdřív si vypucovala zuby. Pak nanesla jen jemnou vrstvu make-upu, protože nechtěla mít příliš hnědý obličej, zato netoužila mít viditelné ďublíky. Když měla make-up, tak s uspokojením zkonstatovala, že její obličej zůstal skoro stejně bledý, jako předtím a všechno ošklivé přesto bylo zakryto. Zaškaredila se do zrcadla. Člověk by řekl, že je vážně ďábelská.
Podmalovala si černě oči, nanesla úplně černé stíny, které jí z očí udělaly jeden velký černý flek a ani její pronikavé modré oči neměly šanci vyniknout. Řasenku, která výsledný efekt jen podtrhla, obočenku, která zdůraznila její dnešní temnou stránku a černou rtěnku, která měla zdůraznit rozpoložení, ve kterém se právě nacházela.
„Teda jestli mě dneska někdo potká, tak ho vážně lituju.“ Zase ten smích.
Jediné, co tedy nebylo dark and evil byl její zrzavý rozcuch. Jen se tak zamyslela, jak by vypadala s černými vlasy a nějak tu myšlenku zavrhla. Chtěla být dark jen dneska a né napořád. No možná by to vyřešil nějaký dočasný sprej a nebo přeliv. A pak ji napadla ještě spásnější myšlenka – paruka. Spojila ruce, zatvářila se škodolibě a zahihňala se. Kdyby ji člověk takhle ráno pozoroval, neomylně by dospěl k názoru, že jí přeskočilo. Ale ona jen systematicky promýšlela svůj příští tah. Spíš než by se zbláznila sama, dožene k šílenství svou matku. Ach, jak ďábelský plán. Vrrrrrrr.
Navlékla se do černých kalhot a vzala si černou halenku bez potisku. Kolem krku uvázala černý šátek, nandala si černé náúšnice a podívala se na sebe do zrcadla.
„Sem faaaakt drsná. Šmirglpapír hadr.“ Zamumlala si pro sebe a zkonstatovala, že to není špatné. Jen ještě něco scházelo ... . Podívala se na svoje ruce a usmála se. V koupelně našla starý černý lak, který už se ani nehnul. Byl zcela evidentně vyschlý. Nakapala do něho pár kapek odlakovače a sledovala, jak se lak pomalu začíná hýbat. Proklepala ho a pak začala důslednými tahy nanášet na svoje dlouhé nehty.
Když lak zaschl, což trvalo jen asi deset minut, protože černé stačí opravdu jen jediná vrstva, řekla si, že víc už to nevylepší a rozhodla se vydat na snídani.
Prošla na chodbě kolem paní na úklid a s potěšením zaznamenala její zděšení. Neřekla nic, ale úlekem se zhluboka nadechla. A tak to mám být. Štěpána se jenom usmála. Bude hůř.
V jídelně bylo prostřeno a nikdo tam neseděl. Otec se k nim rozhodně nepřipojí, tak dobře mu zase není, ale matka přijde určitě. Kousek od stolu stál sloužící, který snídani servíroval. Teď tam byl ale jen jako živoucí socha.
Sedla si ke stolu a první po čem sáhla, byl čaj. Zaznamenala citron na talířku hned vedle a její záchvat rebélie dostal ještě kapánek jiný odstín. Dneska prostě hodlala být zlobivá za každou cenu.
„Žán.“ A zamávala na sloužícího, který se Žán rozhodně nejmenoval.
„Ano slečno?“ zeptal se na přání a důsledně ignoroval oslovení, které na něho použila, ačkoli měl sto chutí jí něco peprného sdělit. Jediný pohled na ni ho usvědčil o tom, že dneska bude se Štěpánou těžké pořízení. Vlastně se setkali poprvé, protože před dvěma lety, kdy Štěpa odjížděla na Zéland, tu ještě nepracoval. Uvědomoval si, že to není práce, která by ho nějak naplňovala a kterou by chtěl dělat celý život. Ale škola mu nijak zvlášť nešla, takže skončil na hotelovce, kterou dodělal horko těžko. Měl za sebou už několik brigád v pohostinství a praxi v restauraci, ale když přišla tahle nabídka, tak si říkal, že nemůže odmítnout. Vítkovci byla hodně známá rodina s dobrou pověstí a věděl, že placeno to bude dobře. Až doteď nebyl s ničím problém. Ale dneska se zřejmě měl přesvědčit o úskalích svého zaměstnání.
„Žán, má citron nožičky?“ a nevinně se na Marka zadívala. Ten na ni vytřeštil oči, zamrkal a naprázdno polknul, protože nevěděl, co na to má odpovědět. „Promiňte, slečno, na co jste se ptala? Asi jsem vám špatně rozuměl.“ Zkusil to od lesa.
„Ptala jsem se, Žán, jestli má citrón nožičky.“
Chvilinku rozmýšlel, zatnul zuby a co nejrozvážněji odpověděl.
„Ne, slečno, citron nemá nožičky.“ A opět zaujal svůj studený postoj. Doufal, že tím to skončí. Jenomže to se mýlil. Štěpána se totiž do ráže teprve dostávala.
„Žán.“ Zase se na Marka zadívala a usmála se tak, že by jí to člověk snad i věřil.
„Má citrón křidélka?“
Markovi pomalu docházela trpělivost.
„Ne, slečno, citrón nemá křidélka. A pokud mne nebude potřebovat, rád bych se podíval, zda mne nepotřebují v kuchyni.“ Řekl studeně a připadal si jako pitomec.
Štěpánu dneska ale rozhodit nemohl.
„Hmmm. Žán, má citrón zobáček?“
Marek se zhluboka nadechl, zadržel dech a stiskl zuby. Pak pomalu přistoupil k ní, sehnul se a zašeptal.
„Slečno, pokud máte problém se svým citrónem, vezměte si nějaký jiný. Ale věřte mi, že kanárky k snídani nepodáváme. Pokud skutečně nemáte dalšího přání, odebral bych se do kuchyně, kde mě bude zajisté podstatně více zapotřebí. Pakliže se ale nudíte, pak vám nemohu sloužit. Nejsem tu pro vaše pobavení.“
Když to dořekl, narovnal se a se vzorovitým pohledem se zahleděl do mírně šokované Štěpániny tváře.
Hned jak se dostala z prvotního překvapení, tak se postavila proti němu a zpříma mu pohlédla do očí. Usmála se nesmírně jízlivě, až tím donutila Marka o půl kroku ustoupit a přiblížila se k němu skoro na 10 centimetrů. Přitom postřehla jeho neobyčejnou přitažlivost. Ale ve svém záchvatu temnosti si toho odmítala všímat. Ztišila hlas na zlověstný šepot.
„Jak vidím, služebnictvo si v dnešní době své práce rozhodně neváží. Možná by bylo zajímavé, Žán,“ a na to jméno dala nebývalý důraz, „ukázat ti, jak vypadají dveře zvenčí. Pro drzé sloužící v tomto domě není místo!“ její oči při tomto sdělení ztmavly na ocelovou šeď a šel z ní celkem strach.
„Na to máte samozřejmě právo. Ale to vaše Žán jste mi řekla naposledy, to si rozhodně vyprošuju. Nejsem žádnej poskok. A taky mi netykejte. Krávy jsme spolu nepásli. Slečno.“ Řekl s despektem a pohrdlivě, uklonil se a odkráčel do kuchyně s hlavou vztyčenou. Štěpa tam zůstala stát jako opařená. Útok coby obranu rozhodně nečekala. Tak tohle ti vrátim, panáčku, řekla sama sobě a posadila se zpátky na místo.
„Co to mělo znamenat?“ vyštěkla matka na Štěpánu, která se k ní okamžitě otočila. Poměrně ji vyděsila, protože si naprosto nevšimla, kdy přišla a ani jak dlouho už v místnosti byla. Viděla její výstup s Žánem? Netušila. Ale podle toho, jak se ptala, tak asi ano.
„Dobré ráno, matko. Jak jsi se vyspala?“ zeptala se studeně a její tón nesnesl odporu. Když se na matku zahleděla, tak ta ještě zbledla. Vzpomněla si na včerejší večer a když viděla Štěpánu, jak dneska vypadá, tak se rozhodla, že nemá smyslu ji příliš dráždit, pokud je s ní v jedné místnosti sama. Jen si povzdechla a sedla si naproti ní ke stolu.