Divoká kočka 7

Anotace: Trochu zabrousíme do minulosti. Copak se asi stalo než Štěpána odletěla na Zéland? Prosím pěkně o komenty, jestli chcete dobrý či špatný konec. Díky předem a hezké počtení přeji.

Sbírka: Divoká kočka

„Paní doktorko, vstávejte!“ zatřásl s ní někdo a tak se probudila. V první chvíli byla pořádně zmatená a dezorientovaná.
„Co se děje?“ zamumlala skoro nesrozumitelně.
„Pokoj číslo dvě, pan Stránský. Prudce se mu zhoršily vitální funkce, došlo k fibrilaci. Bez vás nemůžeme zahájit resuscitaci.“
Okamžitě procitla a posadila se na posteli.
„Masáž srdce. Jsem tam hned.“ Zavelela okamžitě. Nazula si boty a v malé koupelně, která příslušela k lékařskému pokoji, si umyla obličej. Netrvalo to ani pár vteřin.
Rozeběhla se k příslušnému pokoji a už z dálky zaslechla tak typický tón srdeční zástavy. Na monitoru dlouhá čára a místností se rozléhá vysoký monotónní zvuk. Jednomu z toho přebíhá mráz po zádech.
Sestra už tou dobou masírovala srdce, ale efektivní příliš nebyla.
„Pusťte mě k němu.“ Přikázala a sestra přestala s masáží. Štěpána přistoupila k lůžku, pořádně pacientovi odhrnula košili, aby měla dobrý přístup k holému tělu.
„Deset lidokainu.“ Nařídila jedné sestře.
„Defibrilátor.“ To snad ani říkat nemusela, protože už jí ho druhá sestra podávala.
„Nabít na dvěstě.“
*Opovaž se mi umřít pod rukama. To bych ti fakt nezapomněla.* pomyslela si výhružně, když stříkala gel na styčné plochy defibrilátoru. Pomalu cítila, jak jejím tělem probíhá čerstvá dávka adrenalinu. Zrychleně dýchala a její myšlenky se upínaly ke všem možným použitelným teoretickým znalostem, co by se v tu chvíli dalo nejlépe udělat.
„Ustupte.“ A všichni okamžitě dali od pacienta ruce pryč.
Přiložila defibrilátor na tělo pacienta.
„Pal.“
Tělem projel elektrický šok, kdy se pacient celý prohnul v zádech a pak zase padnul na pelest. Nastala chvíle ticha a čekání. Zabralo to a nebo nezabralo?
Po skoro půl minutě čekání na jakýkoli pohyb na dlouhé tlusté čáře na monitoru se Štěpána rozhodla.
„Nabít na třista.“
Sestra neřekla popel a nastavila přístroj na 300 voltů.
Postup se opakoval úplně stejně. Všichni ustoupili a Štěpa do pacienta narvala další elektrický výboj.
Čára na monitoru se zamrňala a konečně chytla jakž takž pravidelný zvuk. Díky bohu, zadařilo se.

Druhý den ráno se zúčastnila ranní vizity. Byla to poslední věc, kterou za svou směnu ještě musela udělat. Pak už jen předá hlášení sloužícímu kolegovi a půjde konečně domů. Už se těšila na sprchu a postel jako na máloco na světě.
„Jaroslav Stránský.“ Konstatoval primář a podíval se pacientovi do tváře. Ten ale ještě nenabyl vědomí.
Primář jenom pročetl kartu, která visela u nohou postele. Když se dostal nakonec, tak se trochu zarazil. Byl tam záznam o noční resuscitaci.
„Tady vidím komplikace v půl třetí ráno, paní kolegyně.“ Byla už hodně unavená a příliš ho nevnímala, takže když se na ni obrátil, trhla sebou. Aniž by vyřknul jakoukoli otázku, přesto Štěpa věděla, na co se jí ptá.
„Pacient měl zástavu srdce. Nařídila jsem lidokain intravenozně a resuscitovala pomocí defibrilátoru, což se nakonec podařilo. Přikázala jsem pak sledování pacienta a informování o stavu.“
Už si připadala jak kolovrátek, když svoje noční hlášení musela opětně přeříkávat. Kdyby chtěl, mohl si ho přeci přečíst sám.
„Vpořádku. Jako urgentní zásah to považuji za přiměřené.“ Konstatoval primář směrem ke Štěpě, položil kartu a přesunuli se do dalšího pokoje.
Při posledním pokoji toho měla už tak akorát dost. Jako ve snách se převlékla a tak tak stihla první ranní autobus.
Když přišla domů, mrskla všechny věci bez ladu a skladu vedle dveří. Svlékla se jako had a nechala po sobě cestičku z oblečení vedoucí ke koupelně. Dala si životodárnou horkou sprchu. Vyčistila si zuby a ještě v ručníku se vydala zpátky do pokoje.
Málem nadskočila, když na ni Marie promluvila.
„Ach jo, tebe to jednou doopravdy zničí.“ Povzdechla si a začala sbírat Štěpániny věci po zemi a skládat je na hromádku.
„Nech to, Marí.“ Řekla bezbarvě. „Máš toho dneska hodně?“ zeptala se ještě chvíli před tím než volným pádem skončila ve velké posteli, kterou stihla Marie ještě rozestlat.
„Jako vždycky.“
Štěpa protáhla obličej a chystala se usnout.
„Proč se ptáš?“ zaslechla ještě Mariin hlas, tak se silou vůle donutila otevřít oči.
„Protože by se mi líbilo se k tobě přitulit.“ Usmála se.
Marie se kousla lehonce do tváře a tak rychle jak to jenom šlo ze sebe stáhla sukni, košilku a silonky. Složila je pečlivě na židli.
Potom oběhla celou postel a zachumlala se ke Štěpě pod peřinku.
„Ale jenom na chviličku.“ Řekla důrazně.
„Děkuju.“ Zamumlala Štěpa a přitiskla se k ní bokem. Cítila, jak je teplonká a zase jí voní vlásky kopřivovým šamponem. Vnímala, pravidelný tep srdce. To jí uklidnilo mysl a ona usnula spravedlivým spánkem.