Divoká kočka 8

Anotace: V minulosti ještě chvilenku zůstaneme. Copak asi bylo kdysi mezi Štěpánou a Marií?

Sbírka: Divoká kočka

„Tak jak se máme, pane Stránský? Koukám, že už jste nám procitl.“ zahlaholila zvesela už při vstupu do pokoje.
„Áááá můj anděl strážný.“ Usmál se doširoka pacient.
Schválně se ohlédla na obě ramena a zatvářila se zkroušeně.
„Kdepak anděl, pane Stránský. Nemám ani jedno křídlo. Podívejte.“ A celá se otočila, aby ho přesvědčila, že je skutečně jenom člověk.
„O křídla nejde. Jde o činy.“ Jakkoli to řekl s úsměvem, tak díky tónu jaký použil, věděla, že to myslel vážně. Upřímně to zahřálo u srdíčka. Nejspíš proto se stala lékařkou. Kvůli takovým, co její práci ocení.
„Je to moje práce.“ Namítla chabě a s úsměvem.
„Jistě. A tu můžete dělat dobře a nebo špatně.“
„Dost, přivádíte mě do rozpaků.“
„Mimochodem. Co jsem to slyšela? Prý mi tu laškujete se sestřičkami, co je na tom pravdy?
„Laškuju? To bych si v životě nedovolil. Já jsem se zbláznil pravou láskou pouze k vám, můj anděli.“ Řekl teatrálně, takže se Štěpa musela smát.
„Jste hrozný chlap. Tohle určitě říkáte všem. Však se vaše pověst po oddělení pěkně rychle šíří. Věřte mi, že jste dokonce tak populární, že se sestřičky o péči o vás dokonce perou. Viďte, Luci.“ A otočila se na přicházející sestru. Ta ale neslyšela vůbec nic z toho, co Štěpa říkala.
„Promiňte paní doktorko, co jste říkala?“
„To není důležité, jen řekněte, že ano.“ Usmála se na Lucii a mrkla levým okem tak, aby to pan Stránský neviděl.
Sestra se nevesele zasmála.
„No, určitě máte pravdu, paní doktorko.“ Řekla nahlas „Teda doufám.“ A to už bylo šeptem.
Otočila se na pacienta.
„Tak vidíte.“ Řekla vítězoslavně. Smála se na celé kolo.
„To vám tak žeru.“ Odfrknul si a pátravě se na Štěpánu zahleděl.
„Víte, že jste nesmírně krásná, když se smějete?“
To Štěpu zarazilo tak, že se úplně smát přestala a mírně zbledla v obličeji. Lucie stojící kousek od ní přestala na chvíli skládat lůžkoviny a zvedla hlavu. *Tutově se ji snaží sbalit. Asi ho někdo opomněl varovat, že tuhle studenou ženskou jen tak něco na zadek nedostane.*
„Děkuju. A víte vy, že mě takhle dostáváte do pěkně prekérní situace? Skoro bych si mohla začít myslet, že si mě chcete přidat do svého harému.“ Zaculila se.
„Harému.“ Řekl znechuceně. „V tom případě byste byla moje favoritka. O tom nepochybujte.“ A pohodil významně obočím.
„Jste hrozný proutník, pane Stránský. Mějte se tu pěkně.“ Loučila se.
Ještě u dveří se zastavila. „Sestři. Dávejte si na tohoto pacienta pozor. A kdyby se vás snažil oblbnout lichotkama, dejte mi vědět. Přijdu mu píchnout sedativa.“ Dveře se za ní zavřely.
*Bože, ona snad roztekla. Ten chlap musí být ďábel.*
„Sestři, pojďte si sednout takhle ke mně na postel.“ Zaslechla ještě než se dveře úplně zabouchly a ona musela konstatovat, že ji rozesmál. To se nikomu už dávno nepoštěstilo.

*po týdnu

„Je všechno v pořádku?“ Zeptala se Štěpány nejistě, když včera zase dorazila z nemocnice s potutelným úsměvem. To nikdy dříve nebylo.
Taky už k ní byla podstatně chladnější. Jakkoli se to Marii příčilo, stejně se přistihla, že pravděpodobně žárlí. Má snad někoho? Třeba právě v práci? Zachvátilo ji tiché zoufalství.
„V naprostém. Proč se ptáš?“ otočila se na ni překvapeně a zahleděla se jí pátravě do tváře. Marie uhnula okamžitě očima. Zhluboka se nadechla a měla se k odchodu.
Jenomže tohle už Štěpána znala dávno. Vlastně jí pomalu docházelo, co se Marii honí hlavou. Jelikož spolu vyrůstaly, tak dokázala s vysokou přesností předvídat její reakce. Ale nechtěla se mýlit.
„Počkej. Děje se něco?“ a chytla Marii za paži, aby ji k sobě mohla obrátit.
„Já nevím.“ Zašeptala smutně a Štěpu to až chytalo za srdce.
„Marí.“ Řekla konejšivě a něžně odstranila neposlušný vlas z její tváře. Potom ji vzala lehonce pod bradou a zdvihla jí hlavu. Přiblížila se k ní jediným rychlým krokem. Zhlehýnka ji políbila na nastavená ústa.
Bylo to vypočítavé gesto. Věděla totiž, že tím si Marii určitě alespoň částečně usmíří. Ale musí z ní dostat, co je skutečně špatně. Začala se obávat nejhoršího. Totiž že by se to dozvěděla její matka. To by byl asi konec všeho.
Marie se nadechla a rozhodla se ze sebe všechno vychrlit.
„Myslela jsem, že mě máš ráda a chceš se mnou být. Ale v poslední době si připadám jako páté kolo u vzou ve tvém žebříčku důležitosti. Pomalu jako kdybych nebyla ničím jiným než služka ve vašem domě.“
„A je také možné, že nic jiného ani nejsem.“ Dodala šeptem a hlavu zase sklopila.
„To tedy nevim, proč si tohle myslíš. Vždyť víš, že jsem tě vždycky brala jako sobě rovnou a nikdy jsem tě nezesměšňovala. Spíš je mi nepříjemné, když se jako naše sluška vůči mně doopravdy chováš. A skutečně si nejsem vědoma toho, že bych tě nějak zanedbávala. Ovšem mrzí mě, pokud si to myslíš. Chtěla bych, abys se mnou byla šťastná.“ Zadívala se jí naléhavě do očí, aby se ubezpečila, že všechno, co řekla, bylo náležitě pochopeno. Se zklamáním ale nepozorovala na Mariině obličeji sebemenší změnu. Pořád byl nesmírně smutný.
„Máš někoho jiného?“ vyhrkla najednou a podívala se zpříma na Štěpánu.
Té se rozšířily zornice překvapením.
„Jak jsi na něco takového přišla?“
„Tak. Dokončila jsi školu a začala kolečko v nemocnici. Vždycky jsi přišla úplně zničená a zralá tak akorát do postele. Jenomže poslední týden přicházíš domů o poznání čilejší a ještě navíc s úsměvem, jakoby tě něco vysloveně těšilo.“
„Marí, ty žárlíš?“ ujistila se Štěpána, jestli to pochopila správně, protože jí to přišlo absurdní.
„Jo.“ Řekla zahanbeně a zarputile hypnotizovala tkaničky svých bot.
Štěpána se usmála. Tak ona na mě žárlí. To je neuvěřitelný. A začala se smát.
„Pocem ty trubičko.“ Vzala její hlavu do dlaní a vlepila jí obrovský polibek. „Žárlit nemusíš. Přísahám, že jsi jediná ženská v mym životě.“
„Vážně?“ zeptala se Marie s drobnými jiskřičkami v očích.
„No jasně.“ Řekla Štěpána vědoma si drobného slovního obratu, který použila a kterého si Marie rozhodně nevšimla. A nebo nechtěla všimnout. To ale už nepitvala. Hlavně že to zabralo. No a přeci nelhala. Byla to jediná ženská v jejím životě. Ale že ji třeba zaujal i chlap ... .
„Díky bohu.“ Zavýskla zvesela Marie a Štěpu objala.
„Tohle mi nedělej, děvče.“ Přibrzdila ji. „Být chlap, tak teď nevim co s kalhotama.“ Usmála se rozverně.
„Jsi hrozně prostořeká, Štěpáno.“ Zamračila se na ni, přestože ji to také donutilo k úsměvu. Kdepak, to by tak ještě hrálo, aby svoje vzájemné spory řešily v posteli. Copak maj italskou domácnost? No nic takového.
„Můžeš si za to sama. Nemáš se ke mně tak tisknout.“ A vyplázla na Marii jazyk.
*Tak to teda ne, mladá dámo. To ti dám řádně sežrat.* rozhodla se a všichni malí motýlci celého světa se rozlétli do jejího bříška.
„Hmmm. Dobrá. A co by s tebou udělalo tohle?“ zeptala se nevinně a rozepla si tři knoflíčky z košilky, takže byla vidět bílá podprsenka a vní rozkošné hebonké obloučky.
Štěpána se přestala usmívat, zato dech se jí zajímavě zrychlil vzrušením.
„Ukaž? Máš tu košilku nějakou rozbitou. Svlékla bych ji celou.“ Přitáhla si Marii k sobě za zbylou část zapnuté košilky, takže se srazily bokama. Ústa od sebe měly pouhých pár centimetrů. Překonat je by bylo tak nádherné, ale to napětí mezi nimi snad bylo ještě více elektrizující.
Zručně jí rozepla čtyři spodní knoflíčky, dala pod ni ruce v oblasti ramenou a jediným plavným pohybem ji z Marie sundala. Spadla na zem. Takže tam stála jen v sukni a sálalo z ní úžasné lákavé teplo.
Překonala tu vzdálenost, jež je dělila a políbila ji na ústa. Jen něžně tak, aby se jejich rty tak tak dotkly. Nechtěla nic uspěchat, ačkoli tušila, jak líbá. Vždyť už tolikrát předtím ...
Ať se snažila sebevíc, nešlo to. Prostě to nevydržela a začala si jemně razit cestu jejími ústy. Přitáhla si ji k sobě, rozpustila jí vlasy, které měla v ozdobné sponě a projela jimi zespodu nahoru. Tušila, že to tak má ráda. Hlavně když jí drápky zatínala celou dobu mírným tlakem do lebky.
Pak udělala něco, co Marie určitě netušila, že by mohla chtít udělat. Když měla v prstech dost pramenů, tak je pevně chytla a zatáhla. Né nijak cukavě, ale aby cítila trochu bolesti. A jazykem zajela do jejích úst tak hluboko, jak jen mohla.
Odezvou jí bylo podstatně větší přitisknutí než před chvílí a tiché až skoro neznatelné zavzdychání.
Malinko do Marie strčila a donutila ji couvat. Za chvíli narazily na postel. Marie na ni celou vahou spadla. Štěpána šla okamžitě zamknout, protože rozhodně nechtěla mít svědky.
Ještě u dveří se otočila, zadívala se pozorně na Marii, která už tou dobou postrádala sukýnku, protože si ji sama hned sundala. Silonky samozřejmě taky. Štěpu ta její náruživost příjemně naladila.
Přetáhla si přes hlavu mikinu a pod ní schovanou černou krajkovou košilku a její velké těžké prsy se najednou skvěly v nádherné červené podprsence, která jim rozhodně lichotila.
Marie si při pohledu na ni jen oblízla spodní ret a v ústech měla okamžitě úplně sucho.
„Pojď ke mně kočičko.“ Zašeptala na ni žádostivě a na posteli se ještě posunula.
Štěpána se přiblížila k posteli a přímo před ní si ještě sundala kalhoty. Takže byla také jen ve spodním prádle. *Ani jsem si je po tý sprše neměla nandávat. Koukám, že to bylo zbytečný.* konstatovala v duchu s úsměvem.
„Mňau.“ Zamňoukala na Marii a po čtyřech se plížila na posteli přímo k ní.