Divoká kočka 12

Anotace: Marie opouští Štěpánin pokoj. Pak se ale musí vrátit. Pročpak asi? Hezké počtení přeji.

Sbírka: Divoká kočka

Marie se zvedla z postele a odkráčela ke dveřím. Ještě se na Štěpánu podívala a strašně moc jí najednou bylo líto, jak to všechno dopadlo. Přeci ji pořád měla ráda a potřebuje ji. Ale teď to prostě nejde. To, že tenkrát podvedla a pak i odjela, si brala Marie dost osobně a hodně jí to ublížilo. Nemůže jí okamžitě odpustit. To by to měla příliš snadné.
Jen za ní klaply dveře, Štěpána se ztěžka zvedla a plnou vahou dopadla do peřin. Přesně tak jak byla. Oblečená. Naplno a hystericky se rozbrečela. Plakala do polštáře, aby její vzlyky nebyly tolik slyšet, protože se za svou slabost vždycky hrozně styděla. A slzy nejsou nic jiného než výraz slabosti
Šla po chodbě zamyšlená, takže ani nezaznamenala Markétu, která vycházela z pokoje pana Vítka, dokud do ní nevrazila. Marii to zarazilo a pořádně zaostřila.
„Promiň.“ Omluvila se jí a všimla si, že nese nějaké pánovy věci.
„To nic.“ Řekla Markéta s úsměvem a namířila si to přímo ke Štěpáninu pokoji.
„Počkej. Kam to neseš?“ zeptala se trochu polekaně, protože naprosto přesně věděla, v jakém stavu by Štěpu našla. „Slečna si nepřála být rušena.“
Markéta vypadala zmateně.
„Jak to? Vždyť jsem jí slíbila přinést nějaké pánovy věci, aby je mohla odvézt.“ Řekla poplašeně.
„Odnést? Kam?“
„No přece do nemocnice. To jsi úplně hluchá nebo co? Vždyť asi před deseti minutami odjela sanitka. Odvezla pána pryč a slečna slíbila přivézt nějaké jeho věci.“
Marie tam stála jako přimražená. To snad ne.
„Prosím dej mi ty věci. Zanesu jí je.“
Markéta jí dala oblečení celkem bez odporu do rukou a odešla.
Tichonce zaklepala na Štěpániny dveře, ale odpověď žádnou nezaslechla. Vzala jemně za kliku a kupodivu nebylo zamčeno. Vstoupila tedy dovnitř a zavřela za sebou. Podívala se po pokoji a Štěpánu našla na posteli, protože takhle tu peřinu, jak byla, rozhodně nezanechala. Zaznamenala pod ní nepatrné trhané pohyby a když přišla blíž, tak slyšela vzlykání, které jí rvalo srdce. *Odpusť. Takhle jsem to přeci nechtěla.* V duchu si skoro nadávala. Teď opravdu nebyla nejvhodnější doba na trucování.
Vzala za peřinu a Štěpánu odkryla. Viděla, jak se celá třese a pohladila ji po zádech. Sundala si boty a zachumlala se pod peřinu k ní. Přitiskla si její tělo k sobě a objala ji. Jemně ji políbila na krku.
Štěpána se ale nekontrolovaně třásla dál. Nebyla k utišení.
„Ššššššššššš. Maličká.“ Šeptala.
Bylo jí najednou té malé dívky, která jí ležela v náručí, tolik líto. Kéž by mohla vzít všechno co řekla zpátky. Uvědomila si, že musela být příšerně zlá. I kdyby to tak nezamýšlela, tak to tak nepochybně působilo.
Broukala jí konejšivě do ouška a za chvilenku ucítila, že se Štěpa skoro přestala třást, ačkoli fňuání neustávalo.
Za chvíli začala pravidelně oddychovat a Marie zkonstatovala, že stejně jako ji předtím, i Štěpu pláč naprosto zmohl. Asi si potřebuje odpočinout.
Hladila ji po ruce, probírala se její zrzavou kšticí a šimrala ji na zátylku. Pořádně ji přitiskla k sobě.
Ležely takhle asi deset minut, kdy Marie Štěpu jenom pozorovala. Nechala ji blaženému spánku. Věděla, že by zvládla všechno to, co ji teď čeká, musí nabrat síly.
„Princezno, vzbuď se.“ Zatřásla trošku se Štěpou a ta se probrala. Podívala se po pokoji a přišlo jí, že to všechno byl asi jenom sen. Ale jenom do chvíle, než si lehla na záda a spatřila Marii, jak se nad ní sklání.
„Marí.“ Splynulo jí z úst.
„Prosím odpusť. Já nevěděla ...“ chvíli se odmlčela „... to o tvém tátovi. Je mi to líto.“
Chvíli bylo ticho.
„Proč jsi mi nikdy neodepsala?“ zeptala se najednou Štěpa, protože jí ta otázka nedávala spát. Už se na ni jednou zeptala, ale vpodstatě nedostala jednoznačnou odpověď.
Marii tím překvapila.
„Nebylo na co. Tvou adresu jsem neznala a žádný z tvých dopisů jsem neobdržela. Chvíli jsem si myslela, že je třeba ztopila tvoje matka. Ale postupem času mi spíš docházelo, že jsi se na mě prostě vykašlala.“ Řekla Marie smutně a postavila se k oknu. Překrásné květiny v zahradě teď ale prakticky nevnímala. Potřebovala jenom někam upíchnout pohled, aby se nemusela dívat Štěpáně do očí.
„Psala jsem ti každý týden. První půl rok. Pak jsem to vzdala, když mi od tebe nic nepřišlo. Myslela jsem, že se zlobíš.“
„Však to taky byla pravda. Byla jsem naštvaná, zklamaná, dotčená, ublížená. Hrozně to bolelo. Nedokázala jsem pochopit, proč jsi odjela. Přeci bychom to spolu zvládly. Překonaly bychom to. Ale tys to odmítla byť jen zkusit. Naprosto jsi nám nevěřila. Nechala jsi mě tu se svou matkou samotnou a bezmocnou. To jsem ti ještě neodpustila. A nevím, jestli to někdy vůbec dokážu.“
Odmlčela se, než pokračovala. Bylo pro ni tak těžké o tom mluvit. Vpodstatě brala Štěpánin odjezd jako zradu vůči sobě. Tomu se ale Štěpána ani nemohla divit.
*Matka by dopisy mohla úplně klidně sebrat, ale nikdy žádné nevyhazovala. Mohla by tu být jistá možnost, že ...*
„Pojď se mnou. Musíme je najít.“ Vymrštila se z postele, nazula se rychle do bot a spěchala do teď pěkně prázdného a nehlídaného pokoje svojí matky. Ty dopisy pro ni byly nesmírně důležité. Marie přeci musí vědět, že na ni myslela a nikdy nezapomněla. A taky že se bez ní trápila. Jedině tak mají ještě šanci, jedině tak jí odpustí. Někde musí být.
Prohledala psací stůl své matky, ale dopisy nikdě nebyly. I když to bylo logicky první místo, kam se podívala. Kde ještě?
Bez ladu a skladu se vrhla na skříně s ošacením. Prohledala všechny svetry, trička, kalhoty, sukně, košile. Dokonce se podívala i do přihrádek se spodním prádlem. Ani tam nebyly.
Marie ji se založenýma rukama nevěřícně pozorovala od dveří.