Bílá, Černá a Červená krev

Anotace: jedno z mých nejoblíbenějších děl. Napsané před rokem. Vystihujíc hodně emocí a fantasy.Snažila jsem se vytvořit nový svět...svět andělů a lidí, přesto láska zůstává.

Neměla jsem tak velkou možnost, jak se zdálo.Nahá jsem k němu jít nemohla.Sestoupila jsem na zem a vypustila ze sebe neviditelnost.Nejbližší obchůdek tu byl se společenskýma šatama. Nechtěla jsem odcházet příliš daleko. Jako neviditelná jsem se prodrala do obchodu za ženou, která vypadala, že bude mít hodně peněz. Schovala jsem křídla a začala očima tikat mezi šaty a v duchu si vybírala. Bylo těžké si vybrat, ale s novým životem mám i lepší vkus. Jsem odvážnější. Dost odvážná na to, abych si vybrala ty křiklavě červené s obrovským výstřihem a přiléhavým zadečkem. Pod nima ležely střevíce ve stejné barvě. Mezitím, co se prodavačka sklonila pod pult a začala se prohrabávat mezi věcma-jsem potichu vzala šaty spolu se střevícemi a odešla do kabinky, kde si zkoušela bohatá zákaznice drahé šaty.Kabinka byla dosti velká a já nebyla vidět. Někdo jí volal na mobil.Hudba se rozezněla po celém obchodě a já využila možnosti. Schovala jsem šaty a střevíce pod svým neviditelným štítem a dala jí do nákupní tašky své vybrané věci. Ona si vybrala troje šaty v různých velikostech a k nim jedny střevíce. V šatech co měla na sobě odešla z kabinky a šla se ukázat prodavačce. Vyšla jsem z kabinky a čekala, dokud nevyjde taky.Když vyšla rychle jsem do ní vstoupila. Ted‘ jsem jí ovládala. Šly jsme k pokladně. Zaplatily a odešly. Ovládajíc jejím tělem jsem s ní odešla do uličky, kde nikdo nebyl a dlouhou dobu ještě nebude.Byla tam tma. Bylo po páté hodině večer a v zimě už byla tma, ale já žádnou zimu nemohla cítit, tak jsem to ani neřešila a vystoupila z jejího těla. Blond’atá dáma v saku a kalhotek vydechla, jako kdyby dvě minuty zadržovala dech. Šokovaně se dívala do prázdna a rukama se opřela o hrud‘, potom břicho a pak boky. Věděla jsem, že tohle často dělat nesmím, ale nechtěla jsem se mu ukazovat nahá. Nic jsem necítila na sobě, když jsem byla v podobě anděla. Nebylo třeba se oblékat. Navíc bylo zvykem být nahý, ale na to si musíte zvyknout časem. Já teprve měla dva měsíce času. Zvykala jsem si, ale pomalu. Žena po vteřině zkoumání svých zmatených pocitů omdlela.Nechala jsem jí tam ležet, protože jsem věděla, že za třicet minut a šest sekund se probere. Otočila jsem se a za domem v neviditelném štítu se převlékla. Lépe řečeno-oblékla. Byla jsem pořád ve vzduchu. I když jsem nepoužívala křídla, byla jsem ve vzduchu a chodila. Dělala kroky, běhala, skákala, ale kdybych byla výše než dvě stě metrů-křídla bych vytáhnout musela. Kdybych si stoupla na zem-propadla bych se skrz. Musela bych se milimetr nad ní vznášet. Už oblečená jsem šla(vzduchem)neviditelná k Erikovi. Byla jsem si jistá, že bude v šoku. At‘ už z toho, že na šestnáct vypadám strašně sexy, nebo proto, že jsem nyní anděl. Před přechodem se hádal pár- muže a ženy. Žena se po chvíli rozčílila a se slzami v očích šla rychlým tempem přes přechod nevšímajíc si pravidla zelené, nebo červené barvy. Při zvuku auta se otočila a stála tváří smrti. Auto jelo na červenou, ale nestihlo to zaregistrovat. Jenom jsem si položila ruku pod bradu a jemně foukla přímo na ní. Ve vteřině se zhoupla a udělala pár rychlých kroků dopředu. I když jsem stála poměrně daleko-zachránila jsem jí život. Přičemž jsem si uvědomila, že toto není moje teritorium a , že pitomec Simon mně ted‘ seřve. Nevnímala jsem co se tam děje. Jenom jsem slyšela nadávky a zvuk aut. Chtěla jsem použít nyní svá bílá křídla, odletět rychle nahoru a namířit si to přes dvacet bloků přímo k Erikovi. Ale než jsem se stačila otočit stál přede mnou Simon. Osmnáctiletý, jeden z nejkrásnějších černých andělů vůbec.Jeho černé vlasy, rozcuchané větrem se jemně zhouply spolu s jeho tělem a černá křídla zmizela v mžiku. Stál jako přimrazený, ale nebyl to ten ostýchavý typ. Jeho dokonalé tělo se nehýblo ani o píd‘. Přimhouřil jemně své krásné, tyrkysové oči orámované dlouhými, hustými řasy a a nepatrným úsměvem si mně měřil. Viděla jsem v nich udivení, ale i touhu, šok, ale i hněv. Toužebně se kousnul do spodního plného rtu. Pak se usmál a narovnal se.,,Kampak se chystáš, Sáro?‘‘prohrábl si své rozcuchané vlasy. I když je andělem více jak tři sta let-ani on rád nechodí nahý. Měl na sobě džíny a stříbrnou lesklou košili z hedvábí, u které byly rozeplé čtyři knoflíčky. Byla vidět jeho hrud´. Neuvěřitelně hladká snědá pokožka se rýsovala zpod rozeplých knoflíčků.,,K Erikovi.‘‘odpověděla jsem jednoduše.,,Aha.‘‘maličký úsměv mu povadnul hned. Nenechal se odbýt a pokračoval.,,Dneska ti to fakt sekne. Copakto, že ses tak vymódila? Ta červená ti opravdu hodně sluší k těm hnědým vlasům.‘‘ty komplimenty mně dráždily. Nemyslím si, že to myslel vážně.,,Nech toho, Simone. Vím moc dobře, že to jen na mně hraješ.‘‘tohle ho zarazilo.,,Myslíš si, že ti lžu?‘‘hněvivě si mně měřil. Zněl opravdu podrážděně. Možná, že to myslel vážně.,,To jsem neřekla. Mimochodem-ta košile ti taky sluší. Opravdu moc.‘‘ušklíbla jsem se. Trošku se uklidnil, ale moc ho asi nezajímalo, co si já myslím o jeho vzhledu. Letělo po něm tisíce dalších andělů v mém věku. To mu muselo stačit. Udělal ve vzduchu ke mně krok.,,Nejsem tu ale proto, abys mi říkala, jestli mi to sluší.Proč jsi je zachránila?‘‘byl vytočený, že mu někdo mění plány jeho životní práce. Ach jo, už s tím začínal zase.,,Protože jsem nemohla jen tak projít a dívat se jak jí přejíždí auto.‘‘odpověděla jsem lhostejně.Snažila jsem se udržet klidný tón a výraz. Ale bylo to k ničemu, protože Simon měl dar vycítit něčí emoce a s přiložením obrovského úsilí je i maličko ovládat. Znala jsem jeho praxi v čem toho využíval. Rád si užíval s dívkami a nejen jeho ovládání, ale i jeho přírodní šarm dělal své kouzlo.Svými plnými rty se ušklíbnul a ukázal několik sněhobílých zubů. Udělal další krok ke mně a promluvil jemně a velmi sladce.,,Drahá Sáro, ale já jsem černý anděl.‘‘ted‘ jsem se naštvala i já a odsekla šeptem.,,Potom zabíjej lidi bez mé přítomnosti laskavě.‘‘zamyšleně se na mně díval.,,On ale má jít do vězení a ona má umřít.‘‘řekl lítostně.Nechápala jsem kde je jeho arogance.,,Omlouvám se.‘‘řekla jsem tónem jako, kdybych to vůbec nemyslela vážně.,,Ty lidi zachraňuješ Sáro, ale já je musím zabíjet. Nevíš jaké to je-někoho zabít.Myslíš si, že jsem namyšlený blbec, co se vyžívá v tom co má dělat, ale ono to tak není. Mám obrovské výčitky svědomí a kdybych se mohl zabít-už bych to dávno udělal.‘‘díval se dolů a já ve tmě viděla lesk jeho košile-jak se jeho ruce napjaly a vystoupily svaly. Nikdy jsem ho takového neviděla a on měl pravdu. Opravdu jsem si tohle o něm myslela, ale nyní jsem začala pochybovat. Naštvaně se na mně podíval. Smutek byl ten tam. Uchechtnul se.,,Příště mi moji práci neber.Prosím.‘‘on prosil.To bylo zvláštní.,,Dobře.‘‘řekla jsem odhodlaně. Už se mu vrátila jeho arogance a šarm. Začala jsem se domnívat, že ovládá moje emoce, protože jsem si začínala všímat jeho svalů na rukou a jeho krásného lesku vlasů a celé jeho krásy.,,Neboj, nepoužívám svůj diasal na tebe.‘‘řekl, jako kdyby mi četl myšlenky.Asi viděl můj zamyšlený výraz. My andělé jsme nazývali ,dar‘-,diasalem‘.,,Je ale pravda, že jsi nemusel zabíjet ji, abys jeho dostal do vězení.‘‘vrátila jsem se k tématu.,,Věděl jsem, že ji zachráníš. Viděl jsem tě. Proto jsem to udělal.‘‘,,Tomu nerozumím.‘‘zmateně jsem koukala.,,Chtěl jsem s tebou mluvit. A když tě vidím takhle oblečenou chci toho víc.‘‘podezíravě jsem se na něj koukala.,,Tys věděl, že jí zachráním a využil jsi toho, abys se mnou mohl mluvit?‘‘nevěřila jsem mu.,,Jsi příliš krásná a obzvláště sexy. Hlavně dnes. Nedokážu už déle ti odolávat.‘‘udělal další krok ke mně. Naše tváře se málem dotýkaly. Usmál se. Prohrábl mi prsty mezi vlasy. Cítila jsem jeho vůni. Ostrá a při tom omamčivá. Směs pepře a energie. Svěžest a přitom voda slaného moře. Málem se mi podlomila kolena, kdybych mohla padat už bych byla v jádru zeměkoule. Levou rukou mně vzal za ruku a pravou opět prohrabával vlasy. Díval se na naše ruce. Cítila jsem jeho dech, který byl až horký. Bylo by nezákonné dávat se dohromady s černým andělem, ale ta touha stupňovala s každou vteřinou. Věřila jsem mu, že nepoužíval svůj diasal na mně. Vždycky mně neuvěřitelně přitahoval. Je opravdu krásný a hodně sexy, at‘ už je oblečen jakkoliv. Podívala jsem se na něj a zeptala se.,,Na co ted‘ myslíš?‘‘hlas se mi trochu chvěl. Podíval se mi do tváře. Cítila jsem vzrušení z jeho dechu a vůně. Měla jsem nutkání dotknout se jeho dokonalého snědého obličeje. Natáhla jsem ruku a pohladila jeho obličej. Na chvíli zavřel oči. Pohladila jsem oči a přešla pomalu k čelisti. Orámovala jsem prsty jeho rty a cítila potřebu je ochutnat. Tak plné. Tak měkké. Pořád se zavřenýma očima trošku rty pootevřel. Pohladila jsem je znova a on stiskl jeden můj prst mezi rty. Vyndala jsem ho a přešla k bradě. Svou levou rukou mně pořád držel za mou a pravou mi už nehladil vlasy. Jednou rukou mně objal a rychle si mne přitáhl k sobě. Hladil mne na zádech. Byla jsem k němu přimáčknuta tak silně, že silněji to už snad ani nešlo. Vymanila jsem svou pravou ruku z jeho a omotala obě dvě ruce kolem jeho krku. Dlaněmi jsem hladila jeho vlasy na krku. Ruce se mi zamotaly do jeho vlasů úplně. Svou tváří se třel o mou tvář. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu blízkost. Dýchal mi na krk. Dal mi pusu a poté mně tam líbal. Třel se rty o můj krk. Dohánělo mně to k šílenství. Kousl mně do ušního lalůčku a pošeptal.,,Miluju tě. Dovol mi tě políbit.‘‘věděla jsem, že ho nemiluju, ale ta vášeň byla spalující. Pořád mi dýchal rozechvěle na šíji. Milovala jsem Erika. Ale toužila nejen po něm. Nemohla jsem ho zradit i když si myslel, že jsem mrtvá. Ale já ho tak chtěla! A on mně! Co mám dělat?Znovu mně políbil na krk. ,,Na tohle myslíš? Na to, že mně miluješ, ale víš, že já tvé city neopětuju? Myslíš na Erika a mně? Na to jak jsem špatná a na to, jestli mně můžeš líbat?‘‘pronesla jsem šeptem.,,Sáro, chci tě. Nevydržím to. Dovol mi tě aspoň políbit.‘‘v jeho hlase bylo tolik touhy. A v mé kupodivu taky. Rukama pořád svírajíc jeho krk jsem to nevydržela. Políbila jsem ho jemně na krk a chtěla víc.Políbila jsem ho výše. Ještě jsem se k jeho rtům nedostala a on vzal můj obličej do svých. S nedočkavostí vydechl a vášnivě mně políbil na rty. Vpíjel se do nich tak surově až to bolelo. Odtrhla jsem se od něj jen na milimetr a rychle pronesla-,,Já nemůžu.‘‘opět mně políbil.,,Ne. Simone, já-n…‘‘líbal mně bez přestání tak krásně a já se ho beznadějně snažila odmítnout. Tlačil se dopředu a já udělala několik kroků dozadu. Po třech krocích jsem narazila na zed‘. Líbal mně žádostivě a já ho chtěla taky. Unikla mi jedna slza. Pak druhá. Pravá ruka z mé tváře putovala níže. Postupovala po šíji a pomalu pohladila mou odhalenou část až k břichu. Kousla jsem ho do rtu. Kapička krve unikla z jeho rtu. Zasténal. Chtěla jsem mu ji slíznout, ale on se odtáhl a já se pro něj natáhla. Usmál se. Přitáhl se a já kapičku slízla. Přešel znova ke krku.,,Strašně moc mně přitahuješ. Sáro, nechod‘.Prosím. Neodcházej. Zůstaň tu se mnou.‘‘šeptal přerývaně.Vloudila jsem svýma rukama pod jeho krásnou košili. Pohladila jsem ho po hrudi a tvarovala jeho ploché, hladké břicho.Postupovala jsem níž. Projelo jím malé zamravenčení.,,Chci tě.Moc.‘‘zašeptala jsem. Ještě více vášnivěji mně začal líbat.Po chvíli jsem měla v hlavě příliš mnoho myšlenek. Neuvažovala jsem racionálně. Ztrácela jsem kontrolu. Co to vlastně dělám? Tohle nemůžu udělat! Ne! Odtáhla jsem se od jeho rtů.,,Simone, já nemůžu. Nejde to.‘‘viděl mé slzy.Naklonil se. Zavřela jsem oči. Slízal malé kapičky a opřel se svým čelem o mé. Podíval se na mně s lítostí a žalem. Obrovským smutkem. Jako kdyby mou reakci očekával. Políbil mně na tvář a opět si opřel čelo o mé. Pak se odtáhl a zlostně syknul.,,Je to přece tvůj bratr Sáro!‘‘nepřestal.,,Už dva měsíce se vyrovnává s tvou ztrátou! Nech ho! On se zamiluje do jiné. Ty mně taky miluješ! Sice ne jako jeho, ale časem se to může změnit!‘‘díval se s nadějí a prosbou. Já jenom s prosbou. ,,Nemůžu milovat nikoho tak jako jeho.‘‘šeptla jsem. Silně zavřel oči. ,,Může to být jinak. To přivedeš jeho jako anděla? Nebo se chystáš k němu chodit po nocích jako anděl a být s ním a sledovat jak stárne? Vzít mu možnost se znovu zamilovat?‘‘to byla rána pod pás.,,Nikdy!Nikdy!Bych tohle neudělala!Lepší vzít příležitost nové lásky, než mu vzít život!‘‘mluvila jsem hlasitěji, než bylo nutné.,,Co takhle ho nechat?Nemusí se o nás dozvědět, stárnout s tím a potom umřít jako stařec.Můžeš ho prostě nechat být.‘‘,,Ale on mně chce! Pořád mně chce! A já jeho taky!‘‘smutněla jsem. Neměla jsem daleko k hysterii.,,Miluju ho.‘‘dodala jsem pomalu. Jediná cesta úniku bylo zneviditelnět a odejít. Obalila jsem se štítem neviditelnosti a on mně už neviděl. Ani nevzhlédl. Položil ruce na zed‘ a hlavu sklonil k zemi s očima zavřenýma. Neodešla jsem. Štít jsem nechala zmizet a stoupla si vedle něj. Naklonila se k němu a poprosila.,,Otoč se, prosím.‘‘odlepil ruce od zdi a jako poražený se k mně otočil. Objala jsem ho přátelsky a pošeptala mu do ucha.,,Mám tě moc ráda a celý život po tobě budu toužit. Svým způsobem tě miluju, ale ne dost.‘‘ani se nepohnul. Naposledy jsem ho políbila letmo na rty. Otočila se a odešla. Kam jsem šla? Ke svému bratrovi. Erikovi. Člověku, kterého miluju nade vše. Doufala jsem, že jsem dělala správně. Litovala jsem, že ho musím odmítnout, ale cítila jsem, že to nebylo správné a z jiného konce správné ano. Nemělo to tak být. Celé to mohlo být jinak. Kdyby mně po naší hádce na přechodu nepřejelo to auto…