Bílá, Černá a Červená krev 2

Anotace: Pokračování

Nevěděla jsem, co dělat, ale pokaždé když jsem se ohlédla…viděla jsem jeho tvář…smutnou, starostnou plnou obav. Stromy okolo mých myšlenek šustěly jako, kdyby mi říkali bud´ zticha. Akorát jsem je rušila svou přítomností. Zlobily se na mně, že nejsem člověk, že tu létám, že je neposlouchám. Vše co bylo v tuto chvíli jasné byla jenom jediná věc. Že této noci budu sedět na verandě u okna Erika a čekat, že jeho rodiče odejdou, ale vlastně jsem ho prostě chtěla vidět. Vidět, jak spí. Pozorovat ho.
Svítil měsíc. Ozařoval jen to nedůležitější, jako kdyby věděl, co musí lidé vidět a co ne. Byly vidět jenom nějaké strany listí stromů a jenom nějaké strany laviček. Mrtvé ticho mi pomáhalo, jelikož, jsem věděla, že tu nikdo asi nebude. Možná někdo ano. Určitě někdo ano, ale ne zdaleka tak jako ve dne. Musela jsem si pořád opakovat, jaké trápení nyní prožívá Simon. Ale nemohla jsem s tím nic nadělat. Mého bratra miluji dvakrát více…i když je to můj bratr. Simon mi zůstane přítelem a budu se snažit zítra dělat jako, že se nic nestalo. Být prostě jeho kamarádka. Je jasné, že to nebude takové jako dřív, ale musím to ignorovat.
Už jsem viděla jeho dům. Ozařovaný několika světly uvnitř. Zastavila jsem se. Čekala jsem, co uslyším.
,,Miku? Nemůžu najít svůj mobil!‘‘
,,Je tady na pohovce, hned ti ho donesu!‘‘
,,Eriku, hlavně nezapomeň na ty krabice. Vrat´je zpátky do sklepa, ano?‘‘
,,Jasně mami. Bože, já se tu unidím k smrti!‘‘
,,Ale neunudíš. Máš počítač. Můžeš hrát i na klavír. Dlouho jsi nehrál, od té doby co…no nic. Měj se Eriku. Zavolám ti zítra odpoledne.‘‘
,,Užijte si to, ahoj.‘‘
,,Ahoj.‘‘
Slyšela jsem jak mu dala pusu. Asi na čelo, nevím představovala jsem si to tak. Jak ráda bych jí viděla. Dlouho jsem jí neviděla. Určitě po mně příšerně truchlila. A já v myšlenkách taky.
Jak ráda bych jí obejmula a řekla jí, jak moc ji miluju a to samé mému otci. Udělala pro mě všechno. Dala mi život. A já jí takto zklamala. Nechala jsem se přejet autem, zamilovala se do jejího syna, nechala se jím líbat, nedělala úkoly a neposlouchala, když jsem opravdu měla.
Jak já jsem jí zklamala…Příšerné a jak ironické. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co ke mně cítí on. Co dělal, když se to stalo…má holku? Jedna se mu líbila, ale vůbec si jí nevšímal, ale jak já jsem mohla vědět, co má v hlavě? Jak jsem mohla vědět, co cítí?
Musela jsem ho ochraňovat a on si určitě všimnul, že se někdy dějou divné věci, že jeho tělo ovládnu a on sám neví, co dělá. Ale v životě by ho nenapadlo, co se dějě doopravdy.
Matka a můj otec už stáli ve dveřích. Naposled křikli ,ahoj‘ a odešli. Zvuk koleček od kufrů mně dráždil. Znamenal odchod a samotu pro Erika. Ale také se mi to líbilo, znamenalo to méně opatrnosti této noci. Mohla jsem si prohlédnout dům a trošku i šumět.
Erik stál ještě chvilku ve dveřích i přesto, že rodiče odešli a smutně hleděl na dveře. Poté se pomalu otočil na patě a odkráčel do pokoje. Vzal do rukou nějaké krabice.
Ach, pomyslela jsem si. Moje věci. Už složili mé věci a odnášel je nyní do sklepa. Jaké bylo držet ty věci v rukou? Když víš, že to tak už není, jak bývalo. Tak jako, že jsem živá. Co by dělal, kdyby věděl, že jsem tady a sleduju ho? Já nevím, ale přesto by mně to zajímalo, jak by se choval. Nikdy se nedozví, že jsem tady. Nikdy se nedozví, že ho pořád miluju a dokonce i víc. Nikdy se nedozví, že jsem anděl…
Na chvíli jsem ho neviděla a přemýšlela, co udělám a za jak dlouho bude spát. Odvážím se vůbec jít k němu až do pokoje? Zatím jsem nevěděla, ale sledovala ho.
Stála jsem tam a poslouchala jeho pomalé až neuvěřitelně mrtvé pohyby prstů na klávesnici počítače. Něco psal. Možná někomu nebo s někým. Psal si s tou holkou? Nevím, myslím, že Mary se jmenovala, nebo tak nějak. Její jméno bylo popravdě to poslední, co mně zajímalo. Zajímal mě jejich vztah. Těžko asi spolu chodili, ale co když jsem si to jen myslela a nedávala jen pořádně pozor. Ale nechtěla jsem ho špehovat. To ne. Nejsem slídil. Jenom jsem čekala, až půjde spát a ochraňovala ho ve dne i v noci.
Po půl hodině klikl na levé tlačítko myši a před jeho obličejem nebylo žádné světlo. Měl zhasnuto. Sundal si tepláky a vyhrnul tričko. Šel pomalu ke své skříni. Kdybych tu byla jako člověk-nejspíš bych se ted´musela schovat. Ale já se neschovala. Prohlížela jsem si jeho tělo. Vypadalo dost unaveně. Nejspíš několik nocí pořádně nespal. Možná, že vůbec nespal, ale nechápala jsem proč by tomu tak mělo být? Jeho svaly se nezmenšily, ale ani nezvětšily. Už asi na tom tancování ani pořádně netancoval. Připadal mi jako obživlá mrtvola v režimu bdění. Jeho kruhy pod očima také dokazovaly to, že ani ve dne se moc dobře nevyspal. Ani ve dne si nešel lehnout aspoň ve dne by mohl zavřít oči, ne? Má odpověd´v hlavě byla jasná. Ne.
Proč jsem si připadala tak divně? Byl tak hezký. I ty kruhy mi nevadily, ani vidět skoro nebyly. Všímala jsem si jeho očí. Pronikavých očí. Krásných jantarových očí. Byly jako oříšky s kousky čokolády, ale ne čokoládové. Byl to prostě jantar. Krásné a zářivé jantary.
Mohla bych se do nich dívat věčně. Sledovat jeho rysy obličeje, jeho nadliskou krásu. Málokdo mohl oslňovat jako on a on to ani nevěděl. Samozřejmě věděl, jaký dojem tvoří na dívky a nedej bože na ženy. Ale nedával tomu žádný význam.
Z dubové skříně právě vytahoval kalhoty. Vlastně to bylo jeho pyžamo. Jenom kalhoty. Jenom. Teda, plus jeho boxerky. Hlava byla pořád skleslá. Smutně shlížel dolů. Co ho tak najednou rozesmutnělo? Byl to člověk, se kterým si psal? Nebo si na něco vzpomněl…já nevím, ale zajímá mně to.
V pyžamu si lehl do postele, ale nejdřív si narovnal polštář a dal ho výše, než bylo obvyklé, když jdete spát. Trošku se posadil a zpod pokrývky něco vyndal. Ukryl se dekou a prohlížel si ten čtvereček.
Byl to rámeče s fotkou. Nemohla jsem. Prostě nemohla. Chtěla jsem vidět co tam je. Jaká fotka to je. Prošla jsem skrz okno a stoupla si k němu za rameno. Přes jeho svalnaté rameno jsem si prohlížela, co na té fotce je. Civěla jsem na ten rámeček, jako pitomec. Nezmohla jsem najednou dýchat. Strnule jsem se dívala na tu fotku. Slyšela jsem jeho dech. Najednou dýchal pomaleji a rychleji. Zdráhal se. Nepravidelně se nadechoval. Cítila jsem jak se najednou energie v pokoji změnila. Byla narvózní. Napjata. Jako kdyby měla každou chvíli vybuchnout. Na jeho tváři se začaly kutálet obrovské slzy. Hněvu a smutku zároveň. Já, usmívající se v náručí Erika, který se také usmíval. Na pouti. V ruce jsem držela medvídka, kterého pro mě vystřelil. Samozřejmě nikdo z rodičů nevěděl, že je to z lásky. Řekl jen,,To je pro mou milovanou ségru.‘‘a obejmul mně, ale do ucha mi potom pošeptal.,,Miluju tě, ochraňuj ho.‘‘Bylo to až neskutečně krásné a naši rodiče stáli jenom pár kroků od nás. Snažil se, aby to nevypadalo romanticky, ale kamarádsky, ale potají mi dal pusu na krk. Byl tak opatrný, ale přitom jako utržený z řetězu. Ta fotka byla dokonalá. Zavzlykal. Co mohl jiného dělat? Tolik vzpomínek. Najednou zašeptal.,,Chybíš mi.‘‘Absolutně neslyšitelně, ale já ho slyšela ne lidskýma ušima, nýbrž andělskýma. A stejně tak s andělskou lítostí jsem ho ted´i pozorovala. On po mně truchlil. Ještě po dvou měsících po mně opravdu truchlil. Neuvěřitelné. Nemohla jsem tomu prostě věřit, ale musela jsem. Poloseděl tu a truchlil přímo přede mnou nevědě o mé přítomnosti, a to nemluvím o existenci.
Litovala jsem ho, jeho lásku, jeho spánek, jeho city a hlavně jeho psychiku. Mohl se každou chvíli zhroutit. Jediné, co evidentně nyní chtěl bylo, aby mne spatřil. Pořád mně miloval a byl v depresi. Zhroutil se. Pořád na mně myslel stejně tak jako já. Nebyla jsem si jistá, jestli mu můžu vůbec vyhovět. Nejspíš by se zbláznil. Trefil by ho šlak, kdyby mně viděl, ale já chci aby mně viděl, rozhodně. Udělám proto vše. Jenom ne ted´hned, možná zítra.
S bouřlivým vzlykotem odložil fotku a ted´konečně si už narovnal polštář do stabilní polohy. Lehl si a ukryl se. Otočil se zády ke mně. Zavřel oči a snažil se sám sebe uklidnit. Zavíral je až moc silně. Pomalu se jeho dech vyrovnával asi tak zhruba po deseti minutách usnul.
Můžu se mu zdát ve snech? Zdám se mu vůbec ted´? Nebo nějaká jiná holka ze školy? Nebo se mu zdálo něco úplně jiného? Nevím. Nemožně hodně věcí jsem nevěděla a hodně věcí mně zajímalo. Chtěla jsem všechno vědět. Byla jsem až moc zvědavá. A budu brzo stará, ale pro mě to neplatí, já nezestárnu nikdy. Nad tímto jsem se musela usmát. Už jsem nemusela být neviditelná. Prostě jsem byla člověkem. Do vteřiny jsem stála u jeho postele ve svých šatech, které jsem měla na sobě od večera. Spal ne tvrdě, ale spal. Potichu jsem si prohlížela pokoj. Na stojánku klavíru ležely noty jeho vlastní rukou napsané. Byla to nejspíš jeho nová skladba. Ale máma přeci říkala, že nepsal a nehral od té doby, co jsem zemřela, tak potom…jedině, že by psal potají a to na něj sedělo, tak jsem se smířila s touto vlastní odpovědí.
V tichosti jsem si sedla na kraj postele Erika. Nespokojeně zavrněl a otočil se na mou stranu. Už jsem se lekla, že mně uvidí a, že jsem ho probudila. Neprobudila. Pořád oči zavřené a zamyšlený obličej. Na čele se mu vytvořila vráska. Prohlížet si jeho rty, lícní kosti zlaté vlasy. I v této tmě se jeho vlasy leskly zlatem. Plné rty byly nadlidsky měkké a snědá pokožka odrážela bronz, který nádherně ladil spolu s jeho zlatem na hlavě. Vystouplé lícní kosti a při tom zanechané rysy dětského, roztomilého obličeje. Nevydržela jsem to a natáhla ruku, abych se dotkla jeho obličeje. Vráska se najednou vyhladila. Byl tam klidný a bezstarostný pohled.
Pohled na něj byl nádherný. Kochat se jím, to je prostě něco nadpozemského, co jsem nezažila ani, když jsem se cítila jako pravý anděl. Z něj přímo vyzařovala ta krása.
Netušila jsem, že mé myšlenky přeruší něco takového. Něco, co jsem nejméně tušila. Zamračil se a stiskl víčka silněji. Otevřel pusu, jako kdyby měl málo kyslíku a nadechnul se zhluboka. Párkrát spolkl suchou slinu a pomalu se zamračeným výrazem otevřel oči. Sedl si a zasekl se…
Oči zeširoka otevřené. Pusa otevřená. I mysl otevřená snažejíc se najít jediný logický úsudek, jak je to možné. Dvakrát zamrkal a šokovaně hladěl. Srdce se mu zastavilo. Už jsem chtěla popadnout jeho mobil a volat záchranku. Začal ale dýchat. Sakra, říkala jsem si. Co jsem to provedla? Nejradši bych se chtěla propadnout do země. Začal dýchat rychleji. Pak otevřel pusu dokořán a začal panicky křičet.
Natáhla jsem ruce, abych mu zakryla pusu, ale ona se ode mě bleskově odtáhnul a křičel.
,,Panebože! Kdo seš!? Nech mně! Áááá!!!‘‘
,,Pšššt! Bud´zticha do prdele! Vzbudíš sousedy!‘‘ Natáhla jsem se k němu. Už jsem měla možnost, jelikož byl jako přikovaný ke zdi. Položila jsem mu ruku silně na pusu a dívala se mu do očí. Najednou ztichl.
Nevydržela jsem to a musela jsem se bát. Co když mně uhodí! Co když zavolá policii?! Ne. Já ho zastavím.
,,Jsem tvoje sestra! Eriku nelekej se! Do prčic klid! To jsem já. Vysvětlím ti to, když mi dáš samozřejmě možnost. Tak klid! Ano?!‘‘
Těžce oddychoval a pořád si držel distanci, ale moc mu to nešlo, protože jsem mu držela levou rukou jako pouta jeho obě ruce a tou druhou mu držela pusu na uzdě. Měl natolik vyděšené oči-div mu nevypadly z důlků. Byl najednou tak bílý. Ach jo. Co mám dělat? Jen at´nekřičí.
,,Hlavně nekřič.‘‘
Nadechla jsem se a rozhodla jsem se, že mu to vypálím všechno najednou a budu nesmírně vděčná, když bude moci poté dýchat a neomdlí mi tu, jako to blond´atá ženská u, které jsem si dovolila koupit tyto šaty.
,,Jsem to já. Sára. Nemysli si, že jsem naživu. Nejsem. Jsem anděl. Umřela jsem a stal se ze mě anděl. Jsem bílý anděl. Zachraňuju lidi a hlídám ty, kteří mi dle mého bývalého života byli srdcem důležití. Jsem ted´ka v lidký podobě, ale můžu být andělem. Což znamená, že můžu být i neviditelná. Přicházím sem někdy a sleduju, jak spíš, ale nemysli si, že tě šmíruju! To ne! Jenom tě ráda vídám, ale nejsem tak zcela uvnitř. Většinou jsem seděla támhle na verandě. Dneska jsem to nevydržela a nejspíš to byla obrovská chyba a tys nejspíš měl žízeň a já s něčím takovým nepočítala, takže jsem tu seděla. V lidské podobě. To proto mně ted´vidíš a neboj se mně. Nic ti neudělám. Jsem tu kvůli svým citům a ne něčím příkazům. Jenom klid.‘‘
,,Tak a ted´všechno víš.‘‘sklesla jsem rukou a druhou uvolnila stisk.
,,T-t-takže…‘‘nadechnul se a polkl.,,Ehm, takže ty…ehm, ehm, mně chráníš?‘‘
Nad posledním slovem mu hlas prakticky selhal.
,,Dá se to tak nazvat.‘‘
,,To v tý škole. Ehm, nooo…jako u toho z-zábrad-zábradlí. To ty? To jsi, ehm, udělala ty?‘‘
Usmála jsem se. Vždyt´já si myslela, že on určitě něco tuší a ted´měl vystvětlení.
,,Jo.‘‘

,,Jak? Proč? C-co vůbec. To přece…to prostě…nejde to!‘‘
Příšerně koktal, ale nic jiného ani dělat nemohl. Jenom koukal jak krysa na kočku s vyděšenýma očima. Co jsem si myslela já? Byla jsem štástná. Neuvěřitelně št´astná. Mohla jsem se ho dotknout. Mohla jsem s ním mluvit a nejdůležitější-mohla jsem s ním být.
,,Jsem anděl. Už jsem to říkala.‘‘
Dech se mu zpomaloval. Uklidňoval. Slyšela jsem tlukot jeho srdce…rychlé, ale ne tak zběsilé, jako před několika vteřinami. Vydechl prudce, zavřel silně oči, jako to dělal, když měl žízeň, ale měla bych to srovnávat spíše s momentem, který věnoval pláči, protože plakal. Ale bylo to jiné. Neuhnul ani jednou pohledem a uklidnil se až příliš. Divila jsem se, jak může být tak klidný. Zdálo se, jako kdyby ani nemrkal. Oči se mu zalily slzami. Vytekla první a pak druhá. Nakonec se řinuly jako ve vodopádu. Pootevřel rty a už to nebyl ten zděšený pohled. Byl láskyplný. Srdceryvný a šokovaný spolu s lehkým úsměvem na tvářích.
Jeho ruce se daly do pohybu, ačto oči ani nezamrkaly. Chytil mně oběma rukama za krk a poté šel výše na tváře. Promluvil.
,,Víš vůbec. Víš ty vůbec jak…jak jsem rád, že tu seš?‘‘a začal vzlykat úplně štěstím bez sebe.
Jenom jsem se usmála. Taky mi začala padat kapka z oka. Položia jsem si ruce na ty jeho a čekala. Bylo to zvláštní, jako kdybychom se neviděli věčnost. Což byla pravda. Dva měsíce…
Bez rozpustilosti a zdráhání si mně přimáčkl k tělu a objímal. Div mně neudusil.
,,Sáro. Chyběla jsi mi. Ty můžeš…‘‘a pustil mně opět se mi díval do očí.,,Ty můžeš být člověkem, když chcš?‘‘
Věděla jsem na co narážel.
,,A to mám tady jako zůstat do neděle a říct ,Hele! Mami! Čau! Já jsem doma! Víte, vlastně jsem anděl, ale to nevadí!!! Můžu vás navštěvovat. Neobtěžujte se. Neumřela jsem! Vůbec ne!!!‘ ‚.Usmál se mému skepticismu. Ale byl to úsměv zároveň se smutkem. Uvědomoval si to. Ale stejně mně nechtěl vidět nyní naposled. Přemýšlel a spustil bezvládně ruce na postel, jako vězeň. Zamyšlený pohled mířil někam dolů skrz postel. Přemýšlela jsem o čem tak usilovně dumá. Adeptivních odpovědí bylo více, ale žádný se mi stoprocetně nezamlouval. Nechala jsem to ploavat. Pokud mi to chce říct, řekne mi to.
,,Víš, pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsi tady. Ehm, nemáš žízeň? Hlad? Teda, pokud je to u tebe vůbec normální.‘‘uchechtnul se. Vstal z postele a šel do kuchyně. Stoupl si ke kuchynní lince a čekal. Šla jsem za ním. Sedla jsem si na židli.
,,Možná že, jenom vodu.‘‘odpověděla jsem.
Nalil mi do sklenice vodu a podal mi jí. Sednul si vedlě mně a čekal. Napila jsem se té tekutiny, která mi nebyla nezbytná. Nemusím jíst, ale není to zakázané. Sledoval mně najednou tak nějak zkoumavě. S přimhouřenýma očima. Pak rychle uhnul pohledem a polknul, když si všimnul, že se na něj dívám.
,,Co je?‘‘zeptala jsem se s šibalským úsměvem.
,,Cože?‘‘dělal nevinýho. To on uměl, ale tentokrát jsem ho prokoukla.
,,Proč se na mně tak zvláštně díváš?‘‘pořád s úsměvem.
,,Já? Nedívám.‘‘odporoval.
,,No tak, já to viděla, nedělej ze mě pitomce.‘‘
,,Tys byla na plese plným andělů? A kdo byl tvůj partner?‘‘tomu jsem nerozuměla. O čem to kruci mluví? On žárlí? Ale na koho?!
,,Co?‘‘
,,Jen, že…ehm, že jsi tak…no víš, oblečená. Jako kdybys byla na plese, nebo se tam chystáš.‘‘
Jo aha, to ty šaty.,,Ne, my andělé chodíme nazí.‘‘
Začal se dusit slinou, kterou chtěl spolknout. Smála jsem se, ale naklonila se k němu, abych mu poklepala na záda a jakž takž mu pomohla.
,,Nazí?!‘‘už se dával do kupy.
,,Jo. Ale před tebou fakt nahá nebudu. Tak jsem ukradla šaty.‘‘usmíval se.,,Teda technicky vzato ne, ale ukradla no. Zaplatila za ně nějaká paní, ale já byla v jejím těle, takže jsem ovládala já ji.‘‘
,,Bylas v mým těle?‘‘ptal se pořád s úsměvem, ale byl trošku jiný, jako kdyby tím někam směřoval.
,,Ne. Můžu jenom do těla ženy, ale do muže taky, jen by to bylo neetické. Jako když holka spí s holkou. Víš jak to myslím. Neobvyklé zkrátka.‘‘
,,Aha, ale přesto mně sleduješ.‘‘
,,Jak to myslíš?‘‘nerozuměla jsem mu tak nějak.
,,No, jako, že víš každý můj krok. Každý pohyb i když to ted´nepřiznáš.‘‘
,,To není pravda. Nešmiruju tě!‘‘protestovala jsem.
,,Takhle jsem to nemyslel. Spíš, že víš, co dělám a prohlížíš si mně.‘‘
Já říkala, že ví, jaký dojem dělá na žany.
,,Ne.‘‘
,,Ale ano. Dělalas to vždycky. I když jsme spolu chodili.‘‘Tak proti tomuhle jsem nemohla nic namítat, protože to on mně opravdu viděl. Nebyla jsem andělem. Prostě ted´radši budu mlčet. Než abych plaácla další blbost.
,,Ty mlčíš. Proč? Víme oba, že tomu tak je, tak to přiznej, že mně chceš hlídat a dnes to mělo konkrétní důvod vlízt mi až do pokoje a nesedět na verandě, jako vždy.‘‘
,,No dobře. Mělo to jistý důvod. Prostě jsem…no chtěla jsem…‘‘
,,Co?‘‘přerušil mně jemně.
,,Chtěla jsem se tě dotknout.‘‘a bylo to venku. To on taky uměl. Ted´jsem byla určitě rudá jak rajče.
Pohladil mně po tváři.,,Žeru úplně, když se červenáš.‘‘to mně trošku naštvalo. Dělat to naschvál!
,,Ale to nemusíš hledat něco, čím mně k tomu přivedeš. Nebo ano?‘‘
,,Ale jo, musím, když to chci vidět.‘‘
,,A co ještě chceš vidět? To jsi tak zvědavý?‘‘zastvil se mi dech. Cítila jsem vůni na jeho rukou. Začala jsem málem šeptat.
,,Vidět toho chci hodně, ale nejdřív mně zajíma, jak ses dostala dovnitř?‘‘usmál se zase tím krásným úsměvem jednoho koutku a ukázal pár zoubků.
,,Přešla jsem skrz okno. Proč?‘‘
,,Skrz?‘‘
,,Ano.‘‘
,,Wow. Co ještě umíš?‘‘
,, Hodně věcí.‘‘
,,Vidim, že nechceš vypovídat.‘‘uchechtnul se opět.
,,Ne to nechci. Měl bys spát. Budeš unavenej.‘‘
,,No a? Snil jsem o takový chvíli dva měsíce a najednou se mi splní a ty mi říkáš, že mám marnit čas spaním?‘‘smál se.,,Ne, ani náhodou.‘‘pohladil mně po vlasech. Přibližoval se k mně. Pomalu, ale já věděla co se chystá udělat. Moc jsem chtěla, ale nesměla.
,,Nikdy jsem tě takhle neviděl.‘‘
,,Jako jak?‘‘
,,Jako takovou dravou. Ta červená ti strašně sluší. Jsi no…‘‘hledal nějaké slovo.,,sexy.‘‘
,,Cože?‘‘smála jsem se a asi se trošku červenala.
Opět pohladil moje vlasy. Chytil mně zezadu za krk a táhl dopředu blíže ke svému obličeji.
Uteč! Uteč! Zvonilo mi v hlavě. Poslechla jsem a zneviditelněla.
Zmateně koukal. Kde asi jsem, že? Zatřásl hlavou.
,, Sáro? Co se děje?‘‘nechápal.
Přestala jsem používat štít a stála před ním. Lekl se.
,,Co to děláš?‘‘
,,Já nesmím Eriku.‘‘Bylo mi to opravdu líto, ale zahrávat si s člověkem bylo nebezpečné. Mohla bych každou chvíli ztratit svou sílu být andělem a už by to nešlo vrátit.
,,Cože? Proč?‘‘zoufale nalléhal.
,,Nejde to, už bych nebyla andělem. Můžu ztratit tu sílu.‘‘
,,Ale, ale…vždyt´, nejde to…no jako…‘‘hledal co říct.,,No nic.‘‘nakonec to vzdal.
Šla jsem k němu blíže. Klekla si k jeho židli.
,,Víš přeci, že tě miluju.‘‘pohladila jsem jeho zlaté vlasy. Zvedl své smutné oči.
,,Ani nevíš, jaké to bylo.‘‘Vím co měl na mysli.
,,Nevím co cítíš ty, ale vím co cítím já. A co jsem cítila.‘
,,Miluju tě.‘‘chytl mně za ruku. Usmála jsem se.
,,Odcházíš?‘‘
,,Ne, pokud to nebudeš chtít opakovat.‘‘dávala jsem mu podmínku, on ji nedodrží. Můžu každou chvíli zmizet, ale at´nemá pocit viny.
,,Mně na uzdě neudržíš, když sem příjdeš takhle oblečená a stokrát krásnější, než jsi byla.‘‘zase se šibalsky usmál.
,,No tak v tom případě…‘‘vstala jsem a otáčela se k němu dozadu. Začala jsem být pomaloučku průhledná. Ale ne zcela neviditelná.
,,Dobře! Dobře!‘‘usmála jsem se a otočila se k němu.
,,Chceš si zahrát hru?‘‘
,,Jakou?‘‘podezřívavě si mně měřil.
,,Nebudeš mně vidět, ale můžeš mně slyšet. Hledej. Až se mně dotkneš-můžeš vše.‘‘věděla jsem, že vyhraju. Bez pochyb. Vzdá to, ale zahrávala jsem si se svou mocí.
,,Fajn.‘‘souhlasil a já hned nebyla vidět. Pořád jsem tam stála. Znal mou opozitu toho, ža já vím, že si bude myslet, že jsem hned uhla z místa, kde jsem stála, abych ho zmátla. Tím, že jsem to neudělala, aby si myslel, že to dělám opačně. Ale byl to můj bratr. Věděl, jak se zachovám a šel přímo ke mně, ačkoliv mně neviděl. Pořád jsem tam stála a čekala až začne pochybovat.
,,A můžeš cítit? Můžu já cítit?‘‘ptal se. Plný očekávání a touhy takřka. Neodpovídala jsem.
,,Mlčení znamená ano.‘‘šeptal.
Slyšel můj dech, který se zrychloval s každým jeho dalším krokem. Natáhl ruku a ted´se to stalo.
Chytil mně za ní a já přestala ovládat svou neviditelnost. Otočil se a své teplé rty přimáčkl toužebně na mé. Neodporovala jsem. To prostě nešlo. Nechala jsem jeho rty obkreslovat ty mé. Hladit má záda a roztrhávat nedočkavě zip na mých šatech.
Líbal můj krk a dýchal jako pominutý. Vzal mně do náručí a odnesl pořád líbajíc do postele. Tam ze mně šaty spadly a my se věnovali tomu, po čem jsme toužili od té doby, co jsem začali udržovat naše malé tajemství.
Mé oči otevřelo světlo. Krásné bílé světlo. Z okna svítilo slunce i když venku byla docela zima. Absolutně jsem na vše zapoměla a otočila se na posteli. Všimla jsem si, že tu není. Kam šel? Vstala jsem a šla do kuchyně. Byl tam po chodbě se řinula vůně vajíček. Mňam. Byl tam a dělal omeletu. Prohmátnul jí na pánvi a otočil se na člověka, co stál ve dveřích. Zasekl se. Dřevěná vidlička mu z rukou spadla a se zaduněním dopadla na mramoroou zem. To ho probralo. Ryhle se pro ní nahnul, ale já byla rychlejší. Přeletět místnost, byla má vteřinová záležitost. Rychle ode mě odstoupil a narazil do kuchyňské linky. Nůž to nevydržel a začal padat dolů. Položil ho křivě, takže stačilo do něj trochu vrazit a už letěl dolů. Stihla jsem ho chytit, ale za čepel. Roztrhla jsem si snědou kůži a zasyčela. Pustila jsem nůž na zem a stála jako opařená. Erik, který z toho měl úžasné divdlo-rychle převzal iniciativu. Nůž nechal ležet na zemi. Vypnul sporák a odložil pánev s vajíčky, na které jsem chut´ani neměla. Měla jsem chut´jen na něj, ale horší byla ta krev.
,,Ona je bíla!‘‘zařval Erik.
,,Jistě, že je bílá!‘‘taky jsem křišela, protože to děsně pálilo. Tohle se mi ještě nestalo.
Popadl hadr a rychle ho začal obmotávat kolem mé dlaně. Bolest ustupovala, ale byl pořád tak nějak divný. Měl zvláštní výraz a bloudil po mém těle. Nechápala jsem.
Podívala se na sebe a spatřila to, co jsem neměla.
Já byla nahá. Nic jsem na sobě neměla.
,,Sakra!‘‘naštvaně jsem odběhla k Erikovi do pokoje.
,,Sáro? Seš v pohodě?‘‘starostně za mnou křičel. Šel za mnou.
Otevřela jsem prudce jeho skříň a vytáhla až moc velkou košili. Neměla jsem čas. Rychle ji na sebe hodila a v tu chvíli se otevřely dveře.
,,Sáro?‘‘
,,Ehm, jo…promiň. Já už jsem oblečená. Můžeš vejít. Prosimtě. Fakt promiň.‘‘
,,Jsi v pořádku? Co ruka?‘‘šel rychlým krokem ke mně.
,,Jo. V pohodě.‘‘
Díval se na ruku. Pohladil jí.
,,Tekla ti bílá krev.‘‘zamyšleně si ji prohlížel.
,,Ano. Jsem přece bílý anděl Eriku.‘‘
,,Ale jakto, že ses červenala?‘‘
,,Když jsme zamilovaní, tak nám krev zčervená při určitých momentech spojených s našimi city.‘‘
Usmíval se. Opět jako lišička a sáhl mi na knoflíček své košile.
,,Víš, tuhle košili nesnáším. Nedáme jí dolů?‘‘
,, Já myslela, že se to v tý kuchyni stalo vše kvůli tomu, že jsem jí na sobě neměla.‘‘oplatila jsem mu stejnou patou.
,,Jen jsem byl trošku udiven řekněme.‘‘a mrknul.
,,Sáro, omlouvám se.‘‘jeho výraz byl najednou lítostivý. Nechápala jsem.
,,Za co?‘‘
,,Za…‘‘silně stisknul víčka a snažil se udržet klidný dech. Bublalo to v něm hněvem.,,Je to má vina! Má a jenom má! Neměli jsme se tehdy hádat! Můžu za to jenom já! Omlouvám se. Nechtěl jsem. Já….já….já se zabiju! Ano! Zabiju! At´můžeme být spolu navěky! Nemůžeš být beze mě a nemůžeš čekat až zestárnu a já nemůžu být bez tebe a nemůžu sledovat, jak sem chodíš a jednoho dne nepříjdeš, protože uteče padesát let! V sobotu! Udělám to!‘‘panikařil a mluvil nesmysly. Začala jsem mít obavy, že to myslí vážně. Chytila jeho obličej do svých rukou a snažila se mu to nějak vymluvit. Je ale tvrdohlavý.
,,Eriku. To neuděláš. Neomlouvej se. To je život. Za to ty nemůžeš. A na tu sobotu zapomeň ano? Slib mi, že si děláš legraci a neuděláš to!‘‘
,,Sáro, já bez tebe nemůžu žít.‘‘zoufale naříkal.
,,A co rodiče? To jim přeci neuděláš.‘‘
,,Udělám. Záleží mi více na tobě. Miluju tě.‘‘ Políbil mně. Strhnul ze mě košili a už si nedával záležet s knoflíčky. Košile ležela na zemi. On byl jenom v tom taplákovém pyžamu. Ty byly taky hned dole.
Najednou bylo dole vše.
Má naděje nechat ho naživu upadla hned, jak mně donutil promluvit si se Simonem a přemluvit ho k tomuto činu. Moje pokusy ho přemluvit byly taky dole. Mé oblečení bylo taky pořád dole, protože jsme se nemohli jeden druhého nasytit.
Jediné, co nebylo dole-byla má láska k němu. Vášnivě jsem ho milovala a nidky bych ho neopustila. Příliš věcí jsme jeden pro druhého obětovali. Ani jeho láska nepominula a možná i sílila.
V pátek jsem ho hlídala jako nikdy. Poslední jeho lidský den.
Procházel se po chodbě ve škole a těšil se na příští den. Zároveň se ho i bál. Měla jsem zakázáno zachraňovat mu život, ale když někdo do té skříně, u které zrovna procházel někdo vrazil, ona se zakinklala a začala padat-bylo jasné, že ho to nezabije. Simon by vybral věrohodnější zbůsob. Jeho nohy se díky mně daly do pohybu a on jimi neovládal. Já jimi ovládala. Stál těsně u zdi a prohlížel si skříň zděšěným pohledem spolu s viníkem, který do něj vrazil díky jinému klukovi.Poté zvedl ruce a jemně se pro sebe usmál.