Divoká kočka 19

Anotace: Když dva se hádají, třetí musí z pokoje pryč. A tak se Štěpána dozví, jak přišla Marie na jeji "uklouznutí". Hezké počtení přeji.

Sbírka: Divoká kočka

„Kurva drž už hubu Štěpáno.“ Vylítla konečně i Marie, která ji do té chvíle jen sledovala, poslouchala a zvažovala svoje možnosti. Jenomže to teď na ni tak pěkně všechno naházela, že je na čase se taky začít bránit.
Štěpána tím výbuchem byla poměrně vyvedená z míry.
„Mami, mohla bys nás prosím nechat o samotě?“ požádala Jolanu zprudka.
„Jo. Já mám teď co na práci s Markem.“
Už už se nadechovala, že začne Štěpáně vyčiňovat tak, jako předtím ona jí, ale stihla se ještě zastavit včas.
„S Markem? Mami nech toho. On mi nakonec nic neudělal, jenom mě hodně vyděsil. Nechci tu s ním pracovat. Ale taky nechci, aby něco udělal tobě. Nech to prosím být, vyřešim si to sama.“
„Jen mu na to řeknu svůj názor. V tom mi zabránit nemůžeš. Hezky si promluvte, potřebujete to obě dvě.“ Řekla s důrazem na poslední slova a zavřela za sebou dveře.
Zůstaly tak samy v Mariině pokoji. Zavládlo napjaté ticho, jak tak na sebe hleděly.
„Asi bys měla pár věcí vědět.“ Začala Marie a tón, který použila, byl jedno velké varování. „Myslím, že nemáš nejmenší představu, jak jsem se dozvěděla, že sis s tím chlapem začala, že?“ čekala na Štěpáninu odpověď, kterou už znala dopředu. Její srdce teď ale bylo zamrzlé. I kdyby ke Štěpáně cítila absolutní lásku, chladný rozum a úsudek to nemohlo obměkčit. Ještě pořád cítila tu bolest a pocit zrady.
Štěpáně ztuhly rysy a na čele se jí objevila hluboká vráska, jak se mračila. *Takže se konečně dozvím, jak na to přišla. Však už bylo na čase.* Proběhlo jí v duchu a napjatě čekala, co Marie řekne.
„Byla jsem hrozně naivní a taky jsem ti dost věřila. Když jsi začala chodit domů z práce taková odpočatá a veselá, tak mi to přeci jenom bylo trochu divné. Tenkrát jsi mě ale uchlácholila v posteli.“ Cedila ta slova, jako kdyby si snad při tom chtěla znechuceně odplivnout. Nejspíš to tak do jisté míry i bylo.
„A tak jsem ti chtěla udělat radost. Máma napekla skvělý koláče. Vzala jsem je do krabičky a nesla jsem ti je do práce.“
V té chvíli Štěpána zbledla. Ty koláče, co se tam objevily na stolku. Tak to bylo od ní. Zavřela pevně oči a opět dosedla na stoličku. Už jí nemusela dál ani vyprávět, jak to zjistila. Bylo to přeci tak jasné. Pamatovala si to jako včera.

„Jak se daří, pane Stránský? Všechno vpořádku?“ zeptala se a zahleděla se mu do karty.
„Můj anděli. Každým dnem jste krásnější. Jakto jenom děláte?“ zahlaholil na celý pokoj a Štěpa se chtě nechtě musela usmát.
„To bude tím laboratoir Garnier, pane Stránský. My za to stojíme.“ Zatvářila se jako modelka a poťouchle na něho mrkla.
Nadzdvihl se na loktech a zpříma na ni zahleděl.
„Tohle vy ani nepotřebujete, slečno doktorko. Doopravdy.“ Řekl vážně a upíral na ni ty svoje světlé oříškové oči, kterým se opravdu jen těžko odolávalo.
„Dost těch lichotek, pane Stránský. Špatně je snáším, víte.“ Omluvně se usmála, ačkoli ji to naopak hřálo na srdíčku. Asi jako každou jinou ženskou.
„Podejte mi ruku. Potřebuju zjistit tep.“ Řekla profesionálně a sedla si k němu na postel.
Posadil se vzpříma a podal jí pravou ruku. Levou odstranil pramen neposlušných vlasů a schoval je za ouško.
Štěpána ho nechala, ale byla v rozpacích. Přeci jen je to pacient a tohle by si neměl dovolit.
„Pane Stránský, prosím.“ Pronesla autoritativně a důrazně. Přesto se tím nenechal vyvést z míry.
„Jaroslav, Štěpánko.“ Zašeptal jí do ouška.
Štěpu při tom zamrazilo. Bylo jí to příjemné. Přivřela oči a přitom rozhodně pacientův tep neměřila. Ten její se ale začal povážlivě zrychlovat. Někdo by ho možná měl změřit jí.
Přesouval se od jejího boltce po krku dolů a s každým polibkem s úsměvem zaznamenával přerývavý dech Štěpány.
Když se na něho zadívala, byl přeci o tolik starší. Mohlo mu být dost možná pět a čtyřicet. Dokonce věděla, že má dvě děti a ženu. Jenomže rysy jeho obličeje byly až hříšně dokonalé. A ty úžasně pevné ruce, které se jí bořily do vlasů a hladily tak něžně její tvář a šíji.
Byl zkušený, to se mu nedalo upřít. Věděl přesně, kde se dotknout, aby se Štěpě motala hlava a ona po něm toužila dosud nepoznanou silou. Omámil ji svou nezvladatelnou divokostí, která z něho čišela v gejzírech.
Ztrácela se v tónech jeho smyslného hlasu a v elektrických výbojích, které způsoboval každým pohlazením.
Nedokázala mu odolat.
Přiblížil si její hlavu k sobě a zastavil ústa těsně před těmi jejími. A pak si je vzal. Nečekal na pozvání a netoužil být gentleman. Vtrhl svým jazykem do jejích úst jako tornádo a Štěpáně tím vzal dech. Ochutnával její zoubky. Chutnala po kávě, kterou před chvílí dopila. Už tak dlouho po ní toužil a když se tak nenadále nechala, rozhodně toho mínil využít.
Přestala přemýšlet. Její mozek nebyl schopen zpracovávat tolik vjemů najednou, takže se plně soustředil jen na líbání. Poddala se jeho vášni. Nechala se jí strhnout a unést do těch nejkrásnějších výšin.
Jak by si tedy mohla všimnout toho, že se dveře od pokoje otevřely a v nich se objevila Marie. Zlomilo jí to tehdy srdce. Odložila koláčky od své mámy na stolek před pokoj a s pláčem utekla.