5. Příliš tvrdá realita

Anotace: Hanka jede oznámit tu šťastnou novinu rodině, jenže ta jí moc radostně nepřijme a proto se obrátí na svoji kamarádku, která naopak nadšená je a chce jí pomoci se trochu rozptýlit.....

Příliš tvrdá realita

Těhotenství to bylo něco co jsem nechtěla a přemýšlela bych nad tím v případě, bohužel to však bylo nevyhnutelné tak jako setkání s našima. Nad tímhle jsem přemýšlela cestou do mojí rodné vsi, kde na mě čekala nadšená maminka. Skoro mi vískala do ucha jak byla šťastná, že bude babička. Jen jsem zvědavá jak dlouho jí to vydrží, až zjistí že nemám pro to dítě otce.
Na nádraží čekal táta s autem a taky s mojí malou sestřičkou Sárou. „Ahoj“ vypískla radostí a i přes tátovi protesty se mu vytrhla a běžela přímo ke mně. Chytla jsem jí do náruče a měla radost, že jí po dvou měsících zase vidím. Díky našemu věkovému rozdílu máme výborný vztah a v životě bych jí nic neodepřela. Proto jí hned v autě podám novou Barbie. „Jsi blázen, takový dárky jí nevoz“ usměje se táta. Docela jsem se toho setkání sním osobně bála, protože jsem myslela že to bude těžce nést, že jeho holčička je těhotná. Když jsem se stěhovala do města nemluvil semnou skoro půl roku. „Jsem ráda zase zpátky“ nadchla jsem se čerstvého vzduchu u našeho domu. Táta oběhl auto a vyndal mi tašku s věcmi. Chtěla jsem si jí vzít, ale nenechal mě a radši mě zahnal do dvora, vlastně mě tam už táhla i Sára, aby mi ukázala jací se jim narodily králíčkové. Ti ale museli počkat, nejprve jsem se šla přivítat s mamkou. „Ahoj mami“ usmála jsem se a zůstala stát mezi dveřmi. Odhodila utěrku a nechala oběd obědem a přišla mě rychle obejmout. I ona totiž nesla těžce moje stěhování do města a naše setkání vždy takhle srdečně začínají. „Jsi nějaká pohublá prosím tě“ zhrozila se po chvilce a pobídla mě, abych si sedla. „Měla jsme teď moc práce“ zalžu pohotově, nebudu jí přece vyprávět jak jsem naletěla jednomu darebákovi a trápila se kvůli němu. „Ta práce, to je hrůza. Musíš to teď brát jinak čekáš miminko a ani Aleš tě nesmí vysilovat“ upozorní mě. A jejda téma Aleš se nebezpečně přiblížilo, proto vezmu rychle čáru a jdu radši za Sárou na zahradu. Zrovna krmí králíky s taťkou a proto mi taky dá do ruky nějaké granulky a donutí králíčky osobně nakrmit. Docela se u toho pobavíme, když jeden uteče a nechce s nechat chytit.
Naše veselí přeruší až mamka, která nás svolává k obědu. Jakmile se pustíme do jídla, které nádherně nejen voní ale i vypadá začne se opět vyptávat. „A proč jsi dnes nepřivezla Aleše? Je v práci?“ Chci dělat, že jsem neslyšela bohužel však se odpovědi domáhá tak urgentně, že odložím příbor a vyložím karty na stůl. „Mami já už s Alešem nejsem. On odjel pracovat do Anglie.“ Tohle asi nečekal ani táta, kterému vypadne příbor z ruky a cinkne o talíř. „Jak to myslíš, on se na tebe vykašlal když to zjistil?“ naštve se mamka. „Ne kdepak to já se s ní rozešla. Ani neví, že jsem těhotná víš!“ snažím se jí uklidnit. Mamka nejprve pošle Sáru papat do obývacího pokoje, protože to prý není nic pro ní a jakmile zavře dveře začne znovu běsnit. „Copak jsi se zbláznila, jak to chceš jako zvládnout. Ani tolika peněz nevyděláš a dneska mít miminko něco stojí.“ Prostě jedna výčitka za druhou a to jsem myslela, že to tak hrozné nebude. „Já vím, že to nebude žádný med. Jenže je to moje miminko a nechci aby to tom Aleš věděl.“ Po půlhodinové debatě se stejně nic nevyřeší a proto se večer vydám zase zpět do města. Táta mě sice přemlouvá ještě v autě, protože on osobně mě neodsoudil ani trochu dokonce mi nabídl, abych se kdykoliv ozvala až budu potřebovat, což jsem brala jako naprostou výhru a doufala, že i s mamkou to bude časem lepší. Nedivím se jí že tak reagovala, prostě má jenom strach no. Domů dorazím za tmy a ve schránce najdu dopis, ovšem divím se kde se tu vzal, v sobotu přece pošta nechodí ne? Obálka je nenadepsaná takže jí sem musel dát někdo známý. Dopis se, ale rozhodnu přečíst až v bytě, protože teď nemám náladu něco řešit.
Na dopis jsem večer zapomněla a šla se radši projít mezi lidi, dokonce jsem zavolala Světlaně a měla zrovna štěstí a nebyla někde na módní přehlídce, takže se semnou ráda sešla. Čekala jsem na ní sice hodinu v baru, ale konec dorazila a s úsměvem na rtech mi začala líčit, co jí tak zdrželo. Byla jsem ráda, že se hned nevyptává na mě mluví o sobě, měla jsem toho zpovídání za těch pár dní dost. Po třech skleničkách červeného se jí však rozpovídalo takže mi začala klást otázky. „Kde je Aleš?“ zeptala se jako dnes mamka. „NO děkuji, že jsi mě pustila taky ke slovu. Já se právě s tebou sešla, protože s Alešem už nejsem a nebavilo mě to samotnou doma.“ Dost jít tím šokuji, protože si pomalu polije červeným vínem nové bílé šatičky, které na její opálené kůži přímo svítí. „Takže jsi s Rosťou konečně?“ usměje se a začne vyzvídat dál. Musím ji opět zklamat a vyprávím ji jak to za posledních pár dní bylo. Poslouchá tak napjatě, že si ani nevšimne fotografa, který ji požádá o jednu fotku pro jejich bulvár. Takže jakmile se nechá semnou i přes mé výslovné protesty vyfotit vrátí se zpět k našemu tématu. „Tedy koukám, že zatím co já se pekla v Egyptě ty jsi tady prožívala peklo. Je mi to tak líto, že jsem tu nemohla být s tebou, ale proč jsi nenapsala e-mail. Mohla jsem ti poradit!“ usměje se. I přes to jak je to absurdní se musím smát sní, protože teď jí musím říct závěr. Jen ona mi umí porozumět snad. „A Světlano jak by se ti líbilo být tetou?“ zeptám se tiše, že skoro šeptám. Světlana to, ale slyší dost dobře a přímo mě obejme nadšením. „Tedy ty jsi těhotná co?“ vykřikne, až se po nás otočí nějací kluci od vedlejšího stolu. „Víc křičet neumíš sakra. Musí to vědět všichni, že nějaká Hanka Kolářová je těhotná?“ Nedbá na moje nadávání a objedná láhev šampaňského, prý se to musí oslavit. Dokonce k našemu stolu přizve i ty kluky co se po nás stále otáčejí a začne pořádný mejdan prý na počest mého miminka.
Ti kluci jsou tak fajn, že nás jdou doprovodit domů, protože Světlana se rozhodla přespávat nějaký čas u mě, když jsme tam teď sama. Má pravdu nač platit hotel, když mám prázdný byt. Obě si tím dost vypomůžeme. Naši společníci jsou tak bujaří, že nechtějí opustit naši společnost ani před naším domem. Proto je musíme přesvědčovat, že na nás čekají kluci a nejde je vzít sebou. Na tohle trochu zareagují a začnou se přeci jen stahovat a přestanou být dotěrní. Ne, že by nebyly fajn to jako jsou, ale přece si do bytu nevezmu cizí kluky z jednoho večera. Na takového jsem už jednou narazila a nechci to opakovat. Rozloučí se s námi docela rychle, ale nezapomenu na slova Jiřího, který dělal společnost mě. „Kdybys nebyla těhotná, tak do tebe jdu a nekoukám ani na toho co na tebe čeká nahoře. Škoda, že ti nějaký blbec tohle udělal.“ Tím mě dostane do naprosté deprese a dokáže mi, že přicházím o možnost si užívat života jako jsem měla v plánu.